Článek
Ve svých studiích lidské povahy vycházím z neměnného předpokladu, že každý člověk se rodí jako agresivní bytost s neuhasitelnou touhou někoho nebo něco ovládat.
Od toho se odvíjejí všechny ostatní touhy, přání a chtění, ať už se jedná třeba o snahu být v něčem nejlepší nebo o jakékoliv projevy vůle překonávat překážky nebo být největší a nejsilnější, což jsou většinou z filosofického hlediska nesmysly, ale my to tak nechápeme, protože jsme lidé a každému z nás byl do hlavy nastřelený lidský mozek, který má srovnatelné parametry se všemi ostatními mozky zbývajících a často i zbytečných lidí na této planetě.
V našich myslích a představách se největší vážnosti těší hrubá, občas až brutální fyzická síla a druhé místo z hlediska autority má rychlost. Sázíme obvykle na toho, kdo je silnější a rychlejší a většinou se náš odhad ukazuje jako správný.
V praktickém životě většinou jde o to, abychom rychlost a sílu toho, na koho si chceme vsadit, správně odhadli. To je dost velký problém, ale částečně se to dá zvládnout praxí.
Nicméně bych se dnes zamyslel nad něčím jiným.
Jak je možné, že se ve světě, kde naprosto přesvědčivě vládnou fyzikální a fyzické parametry, které se dají odvodit ze zákona akce a reakce, začne s lehkostí jarního vánku prosazovat svět informací? A který z těch dvou světů je vlastně ten náš?
Člověk je zvyklý, že když uloví nebo polapí nějaké zvíře, tak ho může buď zabít a naporcovat do konzerv, anebo si může zvíře ochočit či jinak zotročit. Ne každé zvíře se narodilo k tomu, aby prošlo procesem domestikace, ale i tak se jich na udržení naší současné civilizace podílely milióny.
Člověk, který má ve svém myšlenkovém programu chuť a touhu ovládat živé tvory se do svého díla dříve nebo později s nadšením pustí. Jak to říkal mafiánský boss z filmu Někdo to rád horké - talentovaného člověka dole neudržíš.
Když se někdo ve společnosti projevuje jako mimořádně fyzicky silný, zdatný nebo rychlý, většinou začne budit pozornost a může se posunout takříkajíc „do čela stáda“, může začít řídit Svaz kulturistů nebo se může stát principálem cirkusu nebo se může stát šéfem jakéhokoliv cirkusu a když máte velkou sílu a dáte ji před ostatními ve vhodný čas najevo, začnou vás ostatní poslouchat.
Mechanizmy těchto závislostí jsou poměrně složité a my je také nebudeme dnes všechny odhalovat, spíše si nadhodíme pár zajímavostí, nad nimiž je později vhodné přemýšlet.
Všichni víme, co znamená stockholmský syndrom, je to pozitivní emotivní vazba oběti kriminálního činu, například únosu nebo věznění na pachateli.
Trochu mi to připomíná proces domestikace, nicméně řekněme si to na rovinu, zamilovat se do násilníka nebo do zločince, kterým společnost opovrhuje, je docela silná káva. Nevím, jestli se to dá pochopit, ale četl jsem pár takových případů, kdy oběť, většinou žena dobrovolně zůstala s vyvrhelem a dokonce spolu založili rodinu a šťastně žili až do smrti, tedy asi ne tak doslova a do písmene, ale téměř doslova to bylo.
Ze Stockholmu se přesuneme do oblasti sexuologie, kde mě zaujalo, že naši vědci, sexuologové i bratři devianti, řešili otázku co to vlastně je ta sapiosexualita. Jaká je to vlastně deviace? Je to spojení rozumu a sexuality, což je hrozné už samo o sobě, jinými slovy můžeme typického sapiosexuála pozorovat, jak se vzrušuje nad intelektuálními výkony sexuálního partnera.
V podstatě si myslím, že žádná sapiosexualita v doslovném významu tohoto slova neexistuje.
Intelektuální potěšení v žádném přímém kontaktu se sexualitou není, nemůže mě eroticky vzrušit ani sebekrásnější šachistka, která dá svému soupeři druhým tahem mat. I kdyby figurky netahala rukou.
Tady se opět setkáváme s oním podvědomým uznáváním síly, i když nejde přímo o sílu fyzickou, ale intelektuální a o sílu informací. Ale i tak je nutné, aby se zde činnost deviantní, která je asexuální, setkala se sexuálním drážděním. Sex je spojený spíše s hmotou než s duchem, i když se občas snažíme pomocí tantry promíchat sex s duchovnem.
Je sice pravda, že možností, jak určité mechanické dráždění začít vnímat jako dráždění sexuální je bezpočet, ale i přesto bych slovo deviace chápal nejenom jako určitou zvláštnost, ale i jako výlučnost zkoumaného jevu. Rozhodně není jednoduché stát se uznávaným deviantem.
