Článek
Dříve byl téměř každý umělec současně i esoterikem, protože se musel vyznat v symbolech, v bájích a legendách a samozřejmě i v pohádkách. Ve vzdělání nebyly tak vyhraněné specializace, jako dnes. Vzdělání bylo komplexnější, umělec byl v jistém slova smyslu „všeuměl“, musel ovládat prakticky všechno od Pythagorovy věty, přes konstrukci zlatého řezu až po tajemství míchání barev a výpočet záporných úrokových sazeb.
Tarotová karta XIV. Velké Arkány, karta Mírnosti a Umění souvisí s uměleckou činností, ale zřejmě se nejvíce přibližuje nejvyššímu umění - umění života. Umělci byli skutečnými, všestrannými zasvěcenci. Dnes je zvykem označovat naše umělecké všeuměly termínem „renezanční člověk“, ale takových je skutečně jen málo.
Klademe důraz na klasické vzdělání a současně nás udivují naprosto dokonalé katedrály a vzdušné duchovní stavby postavené bez zbytečných předběžných výpočtů. Autor, zednář, stavitel chrámů, byl současně matematik, statik, fyzik, umělec a esoterik.
Zajímavou osobností v tomto směru byl Leonardo da Vinci, vědec, malíř, sochař… člověk který vynikal snad ve všech myslitelných uměleckých oborech. Oslava všestrannosti byla zřejmá především v antice, kde za největší hřích bylo považováno uctívání jen jednoho boha. Uctívat se museli všichni bohové komplexně, na jazyk se přímo dere mušketýrské heslo „jeden za všechny a všichni za jednoho“.
Převedeno do praxe, člověk se měl věnovat lásce, měl uctívat bohyni Afrodítu, ale měl se také věnovat válce a klanět se bohu Martovi a pod vedením dalších bohů se měl věnovat hrám, lovu, zábavám, pitkám i bitkám…
Když se někdo soustředil pouze na jednu činnost, kterou začal „dělat pořádně,“ byl potrestán. Dnes je tomu naopak. Prožíváme období specializace. Fotografická podobizna má vystihnout podobu člověka, oblíbená skvrna v Rorschachově testu má odhalit a popsat jeho duši… Obrazy a sochy starých mistrů představují komplexní poselství. Mají potěšit oko a současně léčit pomocí vesmírných sil. Jsou plné tajemných symbolů a příběhů, předávají nám důležitá poselství a rady do života.
Smysl specifických symbolů byl znám jen největším zasvěcencům, později jejich tajemství střežila různá magická společenství, nejznámější jsou asi zednáři či Rosenkruciáni. Některé symboly na obrazech či jiných dílech dnes už neumíme přečíst.
Často se smysl symbolů v průběhu staletí změnil.
Sova v antickém spojení s bohyní Athénou znamená moudrost, zatímco ve středověkém křesťanství znamená temnotu a v přeneseném slova smyslu také zatemnění mysli čili hloupost. Růže v rukou bohyně krásy Afrodity symbolizovala vášeň a tělesnou lásku, zatímco v křesťanství znamená neposkvrněnou Pannu Marii. Panna Marie často stojí na půlměsíci, což znamená buď vítězství nad pohanskými základy křesťanské víry nebo spojení s měsíčními bohyněmi.
V antice sochy hýřily barvami, dnes bychom barevné sochy označili za kýč. Za umění považujeme sochy, které mají barvu původního materiálu.
Každý světec v křesťanství má svůj atribut, podle kterého jej můžeme rozeznat od ostatních. Buď je to symbol řemesla nebo mučednické smrti. Svatou Kateřinu symbolizuje kolo a meč (byla usmrcena vpletením do kola a následným setnutím hlavy), svatého Petra prozradí svazek klíčů, svatý Kryštof, který nesl malého Ježíška přes řeku, je zobrazován s dítětem na ramenou, svatá Cecilie má buď housle nebo harfu, popřípadě hrdlo propíchnuté dýkou – je patronkou hudebníků a zpěváků.
Gotické katedrály bývají často popisovány jako kamenné knihy, plné informací, které ale nejsou čitelné pro každého. Jejich stavitelé nebyli ani tak architekti, inženýři či zedníci, jako je tomu dnes. Byli to mágové, alchymisté a esoterici. Zasvěcený zedník se stal zednářem.
Proto také nepotřebovali žádné nákresy nebo složité výpočty, měli úžasně vyvinutou představivost a smysl pro rovnováhu, proto také mohli stavět složité konstrukce, obrovské podpěry a křehké pilíře v dokonalé rovnováze, s tím, že celá stavba obvykle symbolizuje lidské tělo a jednotlivé její prvky zobrazují cestu ke zdraví - a my nad tím dnes jen kroutíme hlavou. Základní konstrukce je obrazem lidské kostry, reliéfy jsou odrazem svalů a tkání, vnitřní prostory symbolizují duši. Při modlitbách se vlastně obracíme do sebe, do svého nitra. Stavitelé esoterici se nezapřeli, a proto jsou na katedrále vyznačené i uzlové, citlivé body - čakry.
Například ošklivé chrliče jsou „neprůchodné“ čakry a dešťová voda neboli životní energie je dokáže opět probudit k životu. Když si prohlédneme bohaté zdobení věžiček, pilířů a reliéfů, všimneme si obrovského množství různých příšerek, které by mohly patřit do ďábelské sféry naší víry, ale ve skutečnosti jsou to staré pohanské symboly, patřící do různých etap jak lidského, tak uměleckého vývoje.
V baroku byly oblíbené alegorie. Nejčastěji jsou zobrazovány alegorie pěti základních smyslů, což je sluch, čich, chuť, zrak a hmat. Sluch se poznal nejlépe, jelikož osoba, která zobrazovala sluch držela v ruce hudební nástroj, například loutnu nebo triangl. Zrak se často zobrazoval tak, že se postava dívala do zrcadla nebo měla na nose brýle a něco si prohlížela. Chuť zpodobnil jedlík nebo piják vína. Čich zobrazovala postava, která si právě přivoněla ke květině nebo to mohl být kuřák dýmky. Oříškem býval Hmat. Na jednom obraze klove ženu do prstu papoušek, žena je alegorií hmatu.
Pastýřské náměty symbolizovaly návrat k přírodě a ctnostný život v chudobě. Takzvané symboly vanitas ukazovaly na krátkost a pomíjivost života. Symbolem vanitas byla například mýdlová bublina nebo ovoce, nad kterým krouží motýli a lezou z něj červi a broučci. Stejně jako květiny, usychající ve váze. Motýl býval chápán jako symbol lidské duše. Ořechové dřevo symbolizuje kříž (podle ukřižování Krista) a plod ořechu je chápán jako Kristus sám. Myš byla chápána jako symbol ďábla, stejně jako brouk roháč.
Papoušek znamenal neposkvrněné početí Panny Marie, protože se věřilo, že i po namočení zůstávají papouščí křídla suchá a voda po nich jen steče. V barokní krajinomalbě lidé viděli v listu na stromě symbol lidského života a řeka jim připadala plynutí času. Rozbouřené moře vyjadřovalo drama lásky a staré rozpadlé chatrče, byly symbolem lidské zahálky, která bude potrestána. V baroku se také často zobrazovali řečtí bohové, nejedna šlechtična se nechala malovat jako Venuše, bohyně lásky. Oblíbený byl motiv, kdy krásnou Venuši přistihl in flagranti s mužným bohem války Martem ošklivý manžel Venuše, božský kovář Vulcanus. Bůh Saturn (Kronos – Chronos) byl bůh času a zobrazoval se, jak pojídá své děti – vše, co čas stvořil, opět stráví. Božského posla Mercura vystihovaly okřídlené topánky.
Oblíbená byla takzvaná žánrová malba, kde se zobrazovaly výjevy z každodenního života.
Oblíbený byl nerovný pár, kde je starý muž a mladá žena nebo ošklivý muž a krásná žena. Naopak se to moc nezobrazovalo. Symbol šaška ukazoval na pobláznění ošklivého muže, zatímco jeho měšec byl cílem krásné ženy. Mělo z toho plynout morální ponaučení.
Pokud někoho symboly zajímají více, zabývají se jimi podrobně knihy emblémů.
