Článek
Rodina nebo rodinná mafie, ano, takhle nějak se mi to pokoušel vysvětlit můj nevlastní otec, Ital, který jinak na mafii nedal dopustit. Mafie je od slova familie a znamená moje rodina, to není jen tak nějaká banda pouličních vagabundů, kteří prodávají školákům drogy, ale jsou to lidi, kteří se navzájem podporují, drží při sobě a společně bojují proti konkurenci. Však to známe ze žhavé praxe, everybody is selling something, každý něco prodává nebo nabízí, nejlépe to, co umí, co se naučil a když vypadá trochu k světu, tak nabízí sám sebe, svět není pískoviště, není to místo ke hraní.
Potom celkem najednou a nečekaně mého nevlastního otce sejmul osud jako blesk z čistého nebe přímo v jeho bytě na Smíchově a hned jsme měli co dělat, protože jsme museli všechno vyklidit a byt předat majiteli. Ilja byl oficiálně druhý manžel mé matky, čili můj nevlastní otec, ale nikdy jsem to tak necítil a také jsme to nikdy neřešili, považoval jsem ho za velmi jemného, inteligentního, rozumného a vzdělaného člověka, který představoval jednu z několika záhad, kterým jsem nikdy nepřišel na kloub – nikdy jsem nepochopil, jak se mohlo stát, že podlehl kouzlu mé matky a vzal si ji za ženu. V tom jsem se možná shodl i s ostatními členy Iljovy rozvětvené rodiny, myslím, že i s jeho synem. Jen tak pro zajímavost, možná mého tehdejšího nevlastního bratra znáte - fotograf Jadran Šetlík, vlastně jsme se ani nikdy nebavili, nebylo o čem, ale shodou okolností byl biologický otec Jadrana Šetlíka svého času můj nevlastní otec. Prostě osud. To nedokáže vysvětlit ani tarot. Ani esoterní filosofie nebo psychologie.
Ilja pracoval jako redaktor v Rudém právu, stejně jako tam pracovala i moje matka (v zahraničním oddělení Rudého práva, čímž se dala vysvětlit i záhada, jak mohl Ital najít práci v české redakci Rudého práva. Já jsem byl Čech jak poleno, redakční práce jsem zvládal na jedničku s hvězdičkou, bylo mi dvacet a spolupracoval jsem s několika redakcemi, které sousedily s Rudým právem, ale ofiko zaměstnání a ještě k tomu blbě placené, jsem mohl získat jedině jako přidavač na stavbě nebo prodavač v drogerii (měl jsem na to chemické vzdělání, že jo). Soudruzi si mě mezi sebe nepustili. Z toho jsem usoudil, že je to jenom banda kariéristů, kteří jedou po penězích a na ničem jiném jim nezáleží. Budiž jim země natolik těžká, ať už se ze svého věčného odpočinku nikdy nevyhrabou. A pokud mají už po rozptylu, tak ať je důkladný a nevratný. A pokud ještě kličkují mezi námi, tak ať je moje kletby brzy doženou a zbytky rozumu jim z hlavy vyženou.
Bolševici si nikdy nevážili géniů ani extrémních talentů. Proto se jim podařilo vypudit prakticky všechny chytřejší lidi do emigrace. A často také obsadit jejich místa. Když jsem opustil tuto republiku a našel si práci ve Spolkové republice Německo, tak to mělo jenom jeden jediný důvod – a tím důvodem byla Komunistická strana Československé socialistické republiky. Díky ní mám syna, rodilého Němce, který nerozumí ani slovo česky a dceru Kanaďanku, která by se k návratu do Čech rozhodla snad jenom tehdy, kdyby upadla do nějakého dlouhodobého deliria.
Doufám, že se extrémně dlouhého věku dožije můj strejda Jaroslav Zaviačič, vicemistr světa v rychlosti psaní na stroji a věrný zaměstnanec Rudého práva, který pro soudruhy pracoval až do potupného konce celé redakce v roce 1990. Nemám odhad kolik velmi dobře postavených komunistických důchodců bude odčerpávat finanční fondy zbytku českého národa, ale doufám, že jich bude citelně dost.
Já zase můžu o nich psát stále dokola, dokud mě to bude bavit a můžu se snažit, aby po nich nezůstala žádná „slavná památka“, jak se o to vždycky chytráci snažili a jistě se i nadále snažit budou.
Když se, pacholci, dozvěděli, že píšu o ezoterice a o tarotových kartách a o astrologii, tak smíchem neudrželi slinu ani moč.
Jarkovi se podařilo u mé matky agitovat proti mně tak vehementně, že si nikdy nekoupila ani nepůjčila žádnou moji knihu. Nikdy ode mě nic nečetla a živě to odmítala do konce svého života. Občas vyprávím historku, jak moje matka vedla Klub lidové tvorby na Smíchově a jak se jí jedna její kolegyně zeptala: „A Drahuško, ten mladý pán, co byl včera v televizi s tou oslnivou blondýnou, to je váš syn?“ A moje máti zakroutila hlavou: „Ne, já nemám syna.“
Zařadila se mezi ostatní revoluční matky, které jevily prudký nezájem, když byli jejich synové v televizi. Jinak by to ale měla být taková menší slavnost pro celou rodinu, ne? Mělo by se to oslavit. Ne přímo mafiánsky, ale rodinně.
Ne tak u nás. U nás byli všichni zaražení jak po nadměrné konzumaci živočišného uhlí, protože byli přesvědčení, že do televize měl jít Jarek. Ale v žádném případě ne já.
Jarek potom seděl dlouho na telefonu a obtelefonovával všechny naše známé a všechny možné redakce, televize a rozhlasová studia, aby všem sdělil, že nejsem dobrý člověk a aby mě tam příště už nezvali. Svůj účel to svým způsobem splnilo, protože boom mého vystupování v jakékoliv televizi a jakémkoliv rádiu poměrně rychle utichl a když si mě tam někdo nějakým omylem pozval, tak už mu to šéfové neschválili.
Stejné embargo bylo a je i na moje knížky, které se už nevydávají a vydávat ani nebudou a na filmy, co jsem v česku natočil, které se rovněž nikde neuvádějí, popřípadě jen jejich zkrácené verze, které v podstatě ani nedávají smysl, podobně jako zkrácená anekdota, takže „znalci“ jen dodávají, no, to se ani nedivím, že se to nikde nepromítá, vždyť je to úplně blbý.
Mnoho lidí si již všimlo, že vždy, ať už jdu kamkoliv, tak mám s sebou blondýnku. Aby nedošlo k omylu, není to tím, že bych preferoval blondýnky, je to téměř vždy jen pouhá shoda okolností, čili náhoda, ale zrovna tuhle jsem si říkal, že bych o tom mohl něco zajímavého napsat, třeba Ravenova třináctá blondýnka nebo něco podobného. Zatím všichni psali jen o třináctých komnatách a podobné nesmysly, blondýnek si nikdo pořádně nevšímal. Já jsem zase s blondýnkama nešetřil, spojil jsem s nimi celou svoji existenci, tak proč o nich něco zajímavého nenapsat? Je to také součást naší rozšířené rodiny, famílie, neboli mafie.
I když ale pozor, moje druhá žena manželka byla černovlasá, přímo démonická Erika a do trojky s námi často chodila ještě moje kámoška Soňa a to byla zrzka. Řekl bych přímo oslnivá zrzka. A taky to nebylo špatný.
