Článek
Přečetl jsem si článek na téma na co si dávat pozor, když chcete ve své firmě zaměstnávat nepoučitelného a tudíž i svým způsobem nepoužitelného seniora.
Článků o nesmiřitelném, téměř antagonistickém boji mezi svéhlavými staříky a téměř ještě dorůstající, kvasící a zrající generací Z nebo i Ž, to je už celkem jedno, jsem četl nespočetné množství a stále nevycházím z údivu nad způsobem myšlení jejich autorů. V podstatě nechápu, co přesně autoři těchto úvah řeší. Nebo, co mají na mysli, co chápou jako problém, který je pevně spojený s lidským věkem a co se nám snaží sdělit, říct či prozradit. Čím nám chtějí otevřít oči. Často již údivem dokořán otevřené.
Ano, senioři jsou pomalí. Než vstanou ze židle, aby si „skočili“ na oběd, chýlí se polední přestávka ke konci, než se rozhodnou, jak progresivně zasáhnout do konfliktu a jak na základě svých zkušeností sjednat mír mezi válčícími stranami, je už dávno po bitvě a už je pomalu i pozdě zajímat se o volné místo na večírku na rozloučenou.
Svět je rychlý, senior je pomalý, nechtějte po seniorech, aby naskakovali do rozjetých vlaků.
Cesta ke slávě je lemována umírajícími seniory, kteří z našeho vlaku v zatáčkách vypadli a dobelhali se tak nejvýš k prvnímu mostu přes zdivočelou řeku. To už je realita, s níž se musíme naučit žít.
Obrazně řečeno jsou životní podmínky, kterým se vyhnout nedá, protože by přestaly být životní, něco jako překážková dráha, na niž zdravý jedinec vybíhá v rozpuku mládí ve značkovém oblečení a se značkovou obuví a se základním vkladem, ale už tak v polovině se žoviální prezentace na ukázkovém maratónu rajskou zahradou mění na boj o zachování zdraví, který je buď doprovázen jásotem přítomných doktorů a lékařů a výbuchy šampaňského nebo souhlasným mručením zaměstnanců pohřební služby.
Vytrvalostní běh o život mění myšlení každého člověka, ale nemění charakter.
Je-li někdo bezcharakterní, tak mu žádný jiný, nový charakter nenaroste a bude-li kdokoliv sebestředný a povýšený a bude chtít ostatní donekonečna poučovat nebo je díky čemukoliv kritizovat, bude to spíše otázka projevů vrozené psychopatie než otázka věku nebo konfliktu mezi mládím a stářím.
Mladý člověk vidí všechno ostře a snadno se domluví s ostatními, starý člověk vidí všechno skrz mlhu houstnoucího šedého zákalu a špatně se s kýmkoliv domlouvá, protože už neslyší. Což se dá vyložit i jako alegorie obecného poznání a poznávání světa.
Jeden můj kamarád se již v době školní docházky chtěl stát básníkem, pořád o tom mluvil a představoval si, jak píše básnické sbírky. Nakonec se mu podařilo za celý život napsat jenom jednu jedinou krátkou rýmovačku, kterou jsem mu nakonec ještě sebral a použil ve své vlastní sbírce nekonvenční poezie.
Napsala mi huspenina z Houstonu, we have a problem - houstnu.
Dle mých vlastních zkušeností, kdyby se mi přihodilo, že bych jako majitel firmy kohokoliv přijal na jakékoliv místo, tak v případě neplnění pracovních povinností, stejně jako v případě jakéhokoliv verbálního projevu proti mé firmě, vyletěl by jako čert z elektriky, i kdyby tam byl zrovna zaměstnán jako řidič nebo průvodčí.
Možná mám k této problematice trochu jiný přístup než ostatní, ale nedovedu si představit, kdybych byl třeba Pablo Picasso na vrcholu své tvorby, že bych si nechal mluvit do způsobu své práce a stylu života.
Když jste úspěšní, vždycky se najde hromada lidí, kteří se vás pokusí okrást, poškodit nebo alespoň využít, někdy i zneužít. Dodržování určitých životních pravidel vás může ochránit a někdy vám může i život zachránit. Všechno ostatní pak záleží už jenom na tom, kolik budete mít na realizaci svých nápadů prostředků a hlavně peněz.
