Článek
Možná si řeknete, co je to za hloupou otázku, v dnešní době umí v našich zeměpisných šířkách číst a psát každý, ale na druhou stranu to zase až tak moc hloupá otázka není, protože číst a psát se dá mnoha způsoby, můžete třeba nepozorně číst a pomalu psát a žádnou zvláštní kariéru z toho nevybudujete. Kdyby vám šlo obé na jedničku s hvězdičkou, měli byste pocit, že slunce svítí dvakrát tolik.
Když mám já sám říct, co mi v životě nejvíce ovlivnilo soukromou i profesní téměř hvězdnou kariéru, tak to byla náhoda, že naši už v padesátých letech minulého stolení zakoupili robustní psací stroj značky Conzul a k tomu ještě kufříkový mechanický psací stroj značky Zeta. Matka se totiž zajímala o práci redaktorky a můj strýc, matčin bratr toužil pracovat v bance, protože mu to doporučil jeho kmotr, jenž v naší rodině často vystupoval jako všemi mastmi mazaný životní konzultant a rádce.
Mně bylo v té době deset let a psací stroje se mi líbily. Často jsem s neutuchajícím zájmem sledoval, jak se matka i strejda denně mučí houževnatým tréninkem psaní na stroji všemi deseti (i když ve skutečnosti všemi deseti nepíše nikdo, protože jeden palec se automaticky při psaní nepoužívá) a samozřejmě bez dívání na klávesnici čili naslepo. Nedíváte se na klávesnici, spíše se tváříte, že vás ani moc nezajímá a bušíte do stroje jak hluchý do vrat, a když po deseti minutách uděláte na Á čtyřce dva nebo tři překlepy, tak jste spokojení a přijímáte gratulace a květinové dary od ostatních.
Asi tak po roce houževnatého cvičení se mé matce podařilo získat práci v Rakovníku (kde jsme tenkrát bydleli) jako šéfredaktorka místního plátku Rozvoj a strejda si našel zaměstnání jako vedoucí dálnopisného oddělení v Rudém právu, tehdy ještě v Praze, Na poříčí, naproti Bílé labuti. To už byl pro mě signál, že naučit se v naší společnosti psát, hlavně tedy rychle psát na stroji, může být základem docela slušné kariéry. Určitě by se o tom dala napsat poučná kniha.
Moje matka se potom živila psaním na stroji celý život a můj strýc v podstatě také, dokonce se díky svému umění rychle psát na stroji a na klávesnici počítače propsal až ke spolupráci s americkou firmou IBM, která na jeho radu začala zvýrazňovat na klávesnicích písmena F a J, aby je mohl uživatel počítače snadno najít po hmatu i na spoře osvětlených místech. Potlesk pro Jarka. Dobrý.
Ale abych příliš neodbočoval od svých vlastních zkušeností. Začal jsem s naprostým přehledem zvládat psací stroj už když mi bylo 12, měl jsem tedy z pozice někoho, kdo se učí rychle psát velmi dobré postavení, klidně bych řekl, že asi téměř nejlepší. V mladším věku se toho více naučíte. A také mně už v této době došlo, jak obrovská devíza je toto nenápadné umění.
Aniž by si toho kdokoliv všimnul, společnost nenápadně vklouzla do doby, kdy se člověk, který uměl bleskurychle zpracovat mluvený text do psané podoby vyvažoval zlatem. Jinými slovy, když jste uměli rychle a spolehlivě opisovat a psát texty, našli jste si práci kdekoliv a všude.
Na vlastní kůži jsem to pocítil v roce 1969, kdy jsem jako student Vysoké školy chemicko-technologické byl z politických důvodů (nesouhlasil jsem s okupací vojsky Varšavské smlouvy) vyloučen ze studia, takže jsem si mohl sbalit fidlátka a mazat domů, ale na katedře zrovna nebyl nikdo, kdo by uměl rychle psát na stroji diplomky, vědecké práce, výzkumné zprávy, přednášky, skripta nebo učební texty, takže mi stačila jen krátká ukázka toho, co s psacím strojem dovedu, aby mě zaměstnali, dali mi místnost, kde mě nikdo nerušil a tam jsem mlátil do stroje dalších asi pět let a podobným způsobem jsem později dostal místo u Krátkého filmu, kde mě po desetiminutovém pohovoru zaměstnali jako režiséra Krátkého filmu, a tak jsem po mnoho let psal náměty a scénáře pro film a televizi, publikace, knihy a články snad do všech novin a časopisů, které se v tehdejším Československu vyskytovaly.
Takže takovou přímo uhrančivou moc si v mém životě zahrálo umění bleskurychle psát na psacím stroji, později na klávesnici počítače. Neskromě bych řekl, že jsem jeden čas zcela určitě patřil k nejrychleji píšícím lidem na světě, ale nerad se chlubím, nerad se předvádím a nerad s někým soutěžím, takže jsem se nikdy do žádných rozhovorů na téma mistrovství světa v psaní na počítačové klávesnici nepouštěl. Což dodržuji dodnes. Myslím ale, že je to i v dnešní době docela dobrý námět k přemýšlení.
