Článek
Možná si řeknete, co je to za hloupost? Jaká verbální kulturistika? Kulturistika je sport, který se nejvíce formoval během druhé poloviny minulého století a jeho cílem bylo změnit tvar a hmotnost svého těla tak, aby odpovídalo soutěžním normám. Neměřil a nehodnotil se čas, za jaký sportovec „doběhl“ do svého cíle, a v podstatě bylo i jedno, jak na tom byl s vytrvalostí a jestli dokázal jeden cvik opakovat desetkrát, nebo pětsetkrát za sebou.
V atletice se měří čas (za kolik vteřin je běžec schopen doběhnout do cíle), vzdálenost (jak daleko borec/borka doskočí nebo přes jak vysokou překážku se dokáže přenést, aniž by shodil/a narafičenou laťku) nebo se měří váha, jak těžkou činku dokáže silák/čka nadhozem či trhem zvednout nad hlavu, v šermu se počítá počet zásahů, v boxu se sleduje počet inkasovaných a rozdaných úderů, popřípadě schopnost protivníka „vypnout“ knock-outem, všechno je jasné a dá se to změřit nebo na stopkách stopnout a zapsat do tabulek.
V kulturistice je to složitější, protože kulturistika není zápas, nerozhoduje v ní hrubá síla, nejsou žádné váhové kategorie jako má třeba judo, zápas nebo sumo, ale hraje zde dost velkou roli to, jak kulturista vypadá, čili se musí brát v potaz i estetika.
V muzeu amerického umění se konaly kulturistické přehlídky spojené s vystoupením Arnolda Schwarzeneggera a Franka Zaneho, kteří během akce pózovali ve stylu starých řeckých a římských soch. Spojení kulturistiky, filmu a umění je už dávno klasika.
Velký, silný a svalnatý Arnold Schwarzenegger dokázal několikrát za sebou zvítězit na světových soutěžích – a najednou v letech 1977, 1978 a 1979 zvítězil hbitý a pružný, o mnoho drobnější Frank Zane. I nad Schwarzeneggerem. Frank Zane se jako kulturista zapsal do dějin novodobého sportu tím, že kombinoval silové cvičení s meditací, jógou a vizualizací.
Dodnes si pamatuji, jak sportovní svazy a organizace řešily otázku, jestli se vůbec má kulturistika uznat jako sportovní odvětví, nebo raději ne.
Dobrý kulturista zvedal činky, ale musel se umět ohánět i krejčovským metrem, když si měřil obvod bicepsů, a znalostmi potravinových doplňků, stejně jako musel sledovat svou tělesnou váhu a pitný režim.
Většina kulturistů mohla mít ve svém erbu nápis „sám sobě plastickým chirurgem“ a bohužel se i často stávalo, že kvůli dehydrataci za účelem dosažení vyrýsované postavy nebo kvůli přehnané námaze při brutálním tréninku došlo k nevratnému poškození zdraví, kloubů nebo páteře. Sám sobě katem nebo mistrem popravčím.
Když jsem to tak od samého začátku sledoval, musel jsem na prvních kulturistech obdivovat vytrénované břišní svalstvo, jak se tenkrát říkalo, v pase štíhlý jak panna, v ramenou jak dva chlapi vedle sebe.
Zpočátku se kulturistika povšechně soustředila hlavně na cvičení bicepsů a břicha. Vznik kulturistického cvičení, teď mluvím hlavně o tělesných tvarech, nikoliv o fyzické síle, pramení z požadavků Hollywoodu, který, když něco nemá, tak to neshání, ale sám si to vytvoří. Podle toho, co zrovna potřebuje. V té době se natáčelo hodně filmů s antickou a starořeckou tématikou a když se před kameru vyřítila banda vzpouzejících se, revoltujících otroků a všichni byli do běla opálení, ručičky jak sirčičky a u každého dominoval pivní pupek, tak to vypadalo spíše na vzpouru záchodových pavouků než svalnatých gladiátorů, a divácky to nebylo moc přesvědčivé.
Když se Schwarzenegger a Zane stáhli ze soutěžního pódia, objevily se další generace neobyčejně svalnatých bodybuilderů, kteří měli obrovské svaly vypěstované díky požívání anabolických steroidů a syntetického testosteronu. Bohužel měli též nápadně velká břicha, díky čemuž se na první pohled klasická kulturistická show začala podobat spíše setkání budoucích matek v sedmém až devátém měsíci.
Arnold o tomto problému často mluvil, kritizoval velká břicha svých kolegů, ale spíše se dalo říct, že on sám měl obrovské štěstí v načasování správné výživy a cvičení, protože vyšší dávky anabolik začal brát (tak jako nakonec prakticky všichni staří dobří kulturisté) až o něco později, když už měl břišáky poměrně slušně vytrénované. Jak jsem ho tak sledoval (jsem prakticky stejně starý a Arnolda sleduji od jeho prvních výraznějších sportovních úspěchů), tak si myslím, že problémům se steroidy se nakonec nevyhnul ani on. Pamatuji, jak jsem ho viděl sypat do sebe dávky anabolik s veselou poznámkou, že když chceme bohatou úrodu, tak musíme zahrádku hnojit. No, nevím, jestli si nakonec nepohnojil i srdce, kvůli čemuž musel už několikrát na dost vážnou operaci. Jakmile je ale v sázce zdraví, tak podle mého názoru přestává být sport sportem. I když se píše o dědičném zatížení a dědičné chorobě, ale to bychom asi museli mít všichni.
Kulturistika zaznamenala za posledních sto let bouřlivý růst a vývoj a když si vzpomenu, jak jsme jako mladí zuřivě hltali všechno, co nám zkušenější borci předváděli a vyprávěli o cvičení, o sériích a doporučovaných váhách a jak se v té době začaly vyrábět první cvičební stroje a nástroje, které se dnes běžně používají ve fitku, tak jsem si všiml, že s postupem času se stále méně ukazuje, předvádí a trénuje, a na druhou stranu se stále více o kulturistice mluví a diskutuje – často vidíte na videu, jak vedle sebe sedí na gauči dva lehce osvalení borci, popíjejí nějaký výtažek z čehokoliv a dvacet minut nebo i půl hodiny vyprávějí „veselé historky z natáčení“ a přitom se bouřlivě smějí… no, nevím, nevím, jestli, milí, baňatí cvičenci, mluvíme o skutečně důležitých věcech a jestli jdeme tím správným směrem.
