Článek
Položme si jednoduchou otázku - jak správně cvičit, abychom dosáhli co největšího svalového růstu? A samozřejmě i růstu síly?
Připomeňme si, že jsem stejně starý jako Arnold Schwarzenegger a cvičit a trochu promyšleně trénovat jsem začal kolem patnácti.
Dlužno si uvědomit, že se začínala psát šedesátá a sedmdesátá léta minulého století, že jsme žili, byli, cvičili, jedli, chodili do škol a studovali v tehdejší Československé socialistické republice a těšili se z bratrství se Sovětským Svazem na věčné časy a nikdy jinak.
Tělocvičny byly zamčené, nevím proč, ale prostě tomu tak bylo.
Během německé okupace a druhé světové války byly tělocvičny rovněž zamčené a nesmělo se cvičit, navíc tehdejší nejrozšířenější tělocvičná jednota Sokol byla zakázaná, po skončení války byl Sokol na pár let obnoven, ale hned jak se dostala k moci Komunistická strana Československa byl v roce 1956 Ústředním výborem KSČ opět zakázán.
V dobách, kdy na mě plnou vahou dolehla povinná školní docházka došlo k paradoxní situaci - do tělocvičny jsme se dostali jednou týdně na hodinu (když byla hodina tělocviku), jinak byly tělocvičny zamčené (klíče byly u školníka) a zely prázdnotou.
K obvyklé výbavě tělocvičny, které se často říkalo sokolovna patřila parketová podlaha, žíněnky, lavičky (takové ty dlouhé, nízké, které se daly použít na cvičení spartakiády), kůň, koza, kruhy, tyč a lano na šplhání, míče, švihadla, občas byl někde ping pongový stůl, medicimbal, dřevěné tyče, ribstole, žebřiny, hrazda a to bylo asi tak všechno.
Pokud byste v tehdejší sokolovně hledali lavičku a stojan na odkládání nakládací obouručky na benč nebo jakoukoliv jednoručku, obyčejnou nebo nakládací, tak byste to tam hledali nejspíše dodnes.
Existovalo gymnastické cvičení, na zemi, na kruzích, na hrazdě a na kladině, existovala lehká atletika, skok do výšky, do dálky nebo také trojskok, běh na 100 metrů, na 700 metrů, půlmaraton, maraton, ale neexistovala kulturistika, a kromě vzpěračských disciplín, vzpírání tahem, trhem a nadhozem už toho cvičení na sílu a na objem moc nebylo.
Když nastala hodina tělocviku, tak jsme mohli vstoupit do tělocvičny, ale směli jsme provádět pouze cviky povolené učitelem. Což byl kotrmelec vpřed a vzad, přeskok přes kozu, kliky a shyby na hrazdě, šplh po tyči a na laně, sklapovačky na šikmé lavičce a tím výčet povolených cviků končil.
Na každý cvik jste museli čekat ve frontě s patnácti ostatními, leč na výběr nebylo, bolševik to tak chtěl a když zrovna nebyla hodina tělocviku, byly klíče od tělocvičny, jak jsem již byl výše naznačil, u školníka.
Kolikrát jsem si potom říkal, když jsem sledoval podmínky, v nichž vyrůstal pár kilometrů za čárou soused Arnold Schwarzenegger - ten to měl, pacholek jeden, o tolik jednodušší, že je proti pravidlům zdravého rozumu obdivovat na poli kulturistiky jakékoliv jeho prvenství nebo výjimečnost. Měl prostě jen o hodně větší možnosti jak a kde si protáhnout tělesnou schránku. A důkladně toho využil.
Když jsme si s klukama tenkrát řekli, že vyzkoušíme trénink zaměřený na svaly, museli jsme si veškeré nářadí vyrobit sami. Jak jsem už o tom několikrát psal, cvičili jsme i s betonovými tvárnicemi na násadě od lopaty a snažili se, ať to nikomu nespadne na hlavu. Byli jsme opatrní a neměli jsme ani jeden úraz. I když jsme cvičili hlavně ve starých opuštěných garážích. Měli jsme prostě taky štěstí.
S cvičením a se začátkem tréninku nám pomohl jeden starší Sokol a potom také návody, které v různých rakouských časopisech otiskoval Arnold. Tím se k nám dostala myšlenka cvičení v opakujících se sériích. Nejdříve si zkusíš maximum, co zdvihneš, potom trochu ubereš, abys to zdvihl maximálně pětkrát až šestkrát a odcvičíš 4 až 5 sérií. V podstatě jednoduché jak facka. Kdyby to ještě někdo za nás odcvičil, tak by už nebylo co řešit.
Chodili jsme takto cvičit, aniž bychom vyzkoušený postup měnili, rok nebo i přes rok.
Časem jsme se zcela zákonitě dostali do situace, kdy jsme zdvihali plus mínus 140 kilo a začali jsme řešit tréninkové otázky typu, co je lepší, delší série s menší váhou nebo jednorázové pozdvihnutí maximální váhy? Kdy rostou svaly rychleji? Kdy se lépe "napumpují"? Tedy nejenom tak, aby z toho byl dobrý pocit, ale aby to bylo vidět i při kontrolním měření s krejčovským metrem?
Po šedesáti letech tvrdých tréninků a cvičebních experimentů jsme nakonec dospěli k výrazně jinému cvičebnímu schématu, než s jakým jsme původně začínali. Jen tak pro zajímavost - během současného tréninku a cvičení vůbec nepoužíváme nakládací činky - nakonec se ukázaly jako absolutně zbytečné, stejně jako se absolutně zbytečné ukázaly i stroje ve fitku.
Občas si vzpomenu i na pár ostatních trénujících nadšenců, když se bavíme o různých tréninkových metodách, například - už jste někdy viděli nějaké zvíře, třeba opici, jak cvičí s činkami?
