Článek
Ve svém životě jsem měl vždycky dvě nebo tři povolání, dvě nebo tři pracovní činnosti, což byla vždycky jedna práce, na kterou jsem se mohl spolehnout, že mě uživí nebo podrží nad vodou, aby se nade mnou navždy nezavřela a potom jsem měl ještě jedno nebo dvě doplňková zaměstnání, jakousi zdvojnásobenou jistotu či rezervu v celkové stabilitě, pokud se to tak dá říct.
Například jsem pracoval v laboratoři na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, ve výzkumu (obor pyrolyzní plynová chromatografie a hmotová spektrometrie, k tomu jsem jako fotograf na volné noze vyráběl fotky, fotil jsem na svatbách i na pohřbech a kromě jsem dělal docela zajímavou kariéru jako fotograf aktů do časopisů, do kalendářů a na reklamy a po večerech jsem psal do novin a do časopisů povídky, fejetony, úvahy, úvodníky, poznámky pod čarou a k tomu ještě pohádky a scénáře pro televizi a pro Krátký film. A samozřejmě jsem také psal větší publikace a knihy.
Vždycky jsem toho dělal hromadu najednou a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsem si nedovedl představit, že bych mohl někdy být bez práce nebo, že bych se mohl jednou dožít toho, že by o výsledky mé práce nebo o moji pracovní činnost nebyl zájem.
K tomu jsem se ještě naučil vykládat tarotové karty a sestavovat horoskopy, což je další, poměrně dost netypické dobrodružství, na kterém mě lákalo nejvíce to, že bylo spojené se studiem psychologie a psychoterapie, která je dnes ve specifických podmínkách označovaná a popisovaná jako arteterapie. Už to není jen škola hrou, ale zábava, učení a psychoterapie hrou.
Když si řeknete, že se naučíte vykládat karty, tak k tomu budete potřebovat právě ty karty, o kterých je řeč, normální, žolíkové, andělské nebo tarotové a v podstatě budete k čemukoliv potřebovat další a další hromady věcí. Dnes tomu tak není, můžete dělat co chcete a většinou k tomu nebudete potřebovat nic. Ani u toho nemusíte být. Stačí mít zapnutý počítač. Zajímavé.
Občas vzpomínám, jak jsem se chystal, že odpoledne nebo večer budu dělat fotky - a není to ještě tak dávno, potřeboval jsem k tomu koupelnu, ve které se dalo zhasnout, popřípadě místo jedné normální žárovky se do objímky dala našroubovat žárovka červená nebo temně zelená, přes vanu se položilo široké prkno, na kterém stál zvětšovák, někdy jsem dával zvětšovák na pračku, ale přitom se samozřejmě nesmělo prát, protože bychom měli rozklepané fotky, k tomu musely být tři fotografické, placaté misky, kde byla vývojka, přerušovač a ustalovač a na konci kyblík s čistou vodou, kde se fotky musely hodinu máchat ve vodě a potom se sušily nebo se také leštily v leštičce a byla s tím taková spousta práce, že jsem se vždycky na konci pracovního procesu modlil, ať už to jednou skončí.
Ve skutečnosti jsem tímto způsobem zpracovával fotky přes čtyřicet let. Za to jsem si snad už vysloužil trvalé ubytování ve fotografickém nebi.
A nakonec, když se to vezme tak kolem a kolem, tak zpracování a výroba fotek metodou negativ - pozitiv, je taková docela paradoxní věc, protože, i když to umím, řekl bych hodně dobře, tak zrovna tohle se ode mě nikdo nebude chtít naučit. Protože všichni víme, že udělat perfektní fotku je naprosto jednoduché. Dnes se na fotkách nedá nic pokazit.
Proto je zajímavá představa, že ještě před pětadvaceti nebo třiceti lety neuměl dobrou fotku udělat skoro nikdo.
Někdy si říkám, že bych si dnes mohl občas pár šušňů k důchodu přivydělat i jako vrátný v Technickém muzeu.
