Článek
Titulní otázka je na první pohled nesmyslná. Válka přece stále trvá a mluvit o jejích výsledcích je předčasné. Bez ohledu na sympatie k napadené ukrajinské straně je navíc zřejmé, že Rusko má početní i materiální převahu a celkově nesrovnatelně větší zdroje k vedení války, kontroluje nezanedbatelnou část území Ukrajiny, po většinu času navíc má iniciativu a jeho jednotky postupují. Tyto faktory navíc ve spojení se skutečností, že jediným požadavkem Ukrajiny vůči Rusku je to, aby ji nechalo na pokoji, zajišťují ještě další významnou výhodu, tedy svobodu jednání. Pokud se tedy V. V. Putin rozhodne, může válku bez větších problémů a prakticky ihned ukončit, a to nejen stažením na původní hranice, ale i vyhlášením vítězství na stávající linii nebo mírem za cenu určitých „ústupků“, tedy vrácení malé části obsazeného území. Pokud by ostatní podmínky míru nebo dlouhodobého příměří umožňovaly přežití Ukrajiny jako skutečně samostatného státu, dostalo by se její vedení pod obrovský vnější a vnitřní tlak, aby tyto podmínky přijalo. Ukrajina přitom takovou svobodu volby nemá, prakticky má na výběr jen mezi pokračováním boje proti přesile a kapitulací, protože stávající ruské návrhy nebyly ničím jiným než požadavkem kapitulace. Rozdíl proti okamžitému obsazení by byl jen časový a Rusové by odzbrojenou a do jejich sféry vlivu mezinárodně vloženou zbytkovou Ukrajinu mohli vojensky obsadit, kdykoliv by se jim to hodilo, podobně jako to udělal Hitler s ČSR po Mnichovu.
To přece vypadá jako vítězství, i když zatím jen pravděpodobné. Ano, vypadá to tak, pokud se na situaci Ruska nepodíváme v širším měřítku a nesrovnáme ji se stavem před invazí z roku 2022.
Ponecháme stranou dny těsně před invazí a přesuneme se někam do závěru roku 2021. Hranice Ruska se státy NATO měřily zhruba 1 000 km. Z toho 232 km připadá na hranici s Kaliningradskou oblastí. Tady ohrožení pro vlastní Rusko vzniknout nemohlo, je to oddělená enkláva a spíše vojenská základna s nějakými civilními obyvateli než běžná oblast Ruské federace. Zhruba 600 km s Estonskem a Lotyšskem také není důvodem k obavám. Jedná se o malé země s malým počtem obyvatel, s výraznou menšinou Rusů umístěných tam v době sovětské kolonizace a s velkou částí mladší generace „někde v EU“. Síly dalších zemí NATO tehdy byly symbolické a pro útok kamkoliv hlouběji do Ruska se terén prostě nehodí. I Napoleon postupoval na Moskvu a Petrohrad nezkusil obsadit, v obou světových válkách se také jednalo o vedlejší směr. Pro útok chybí cesty a obrana se může opřít o jezera, řeky, bažiny a pestrou paletu opevnění ze všech dřívějších dob.
Necelých 200 km hranice s Norskem je už opravdu hodně na severu a v pustině. Ani tady se za Druhé světové války nepostupovalo. Němci těch 100 km do Murmanska nikdy nedošli a ani to pořádně nezkusili. Poměrně nudný směr to byl i za války studené.
Kromě vhodného prostředí navíc chyběla i alespoň trochu nebezpečná agresivní síla. Američané svou vojenskou přítomnost v Evropě dlouhodobě omezují a od funkčního období Baracka Husseina Obamy se stále více dívají do Asie. Na evropské poměry relativně početné armády Rumunska a Polska byly v porovnání s tou ruskou nepatrné. a Bundeswehr v pozadí jen stínem armády z doby Studené války. Tehdejších nijak impozantních 12 divizí ostatně nemá ani dnes. Nadzvukové letectvo bylo prakticky před rozpadem a v živé paměti jsou doby, kdy nejzávažnějším problémem k řešení v rámci obrany byly uniformy pro těhotné vojákyně. Němečtí novináři už léta otevřeně psali o tom, že by německé ozbrojené síly neměly šanci ve skutečné válce uspět ani proti Polsku a nenašel se nikdo, kdo by jim oponoval. Armády větších Evropských zemí, které si zachovaly alespoň nějakou bojeschopnost (Francie a částečně Itálie a Španělsko), jsou daleko a tyto země nemají žádný důvod ke sporu s Ruskem. Zbytek Evropy pak měl nepočetné profesionální armády schopné pouze reprezentovat suverenitu země a zúčastnit se v malých počtech společných cvičení NATO a zahraničních misí. Armáda ČR se svým jediným a neúplným tankovým praporem budiž příkladem. Absence vojenské základní služby znamená také nedostatek vycvičených záloh a zásoby ve skladech řádně probralo třicet let míru a omezování vojenských výdajů. Nedostatek prostředků na likvidaci vyřazené techniky paradoxně zachránil celou řadu později použitých zbraní, mimo jiné i protiletadlové tanky Gepard a většinu tanků Leopard 1. Nikdo by tehdy při pohledu na budoucí šrot nepočítal s tím, že tyto zbraně jejich hodina slávy teprve čeká. Leopardy 1 se osvědčí jako tank pro podporu pěchoty a Gepard se stane legendou protidronového boje. Gepardy navíc Německo nabízelo už před několika lety Armádě ČR a zní jako vtip, že tehdy byly odmítnuty jako zastaralé a neperspektivní. Ani výrobní linky nebyly na válku připraveny, celá evropská produkce tanků činila maximálně 4 kusy měsíčně od jediného německého výrobce.
Kromě zdrojů evropským zemím chyběla k nějaké konfrontaci s Ruskem i vůle a vůbec nějaký rozumný důvod. Ten se ostatně pro útočnou válku hledá obtížně. Jsme přece v Evropě, máme věčný mír díky EU, silová politika je zastaralá. Blahobyt otupuje agresivitu, obchod sbližuje národy. To přece musí platit i pro vztahy s Ruskem, protože my potřebujeme plyn pro energetickou transformaci a oni potřebují naše výrobky. Tento nereálně optimistický náhled z nedávné minulosti je dnes automaticky přičítán Německu, podobně jako v případě migrační politiky. V obou případech přitom byla situace jiná a do nedávné doby se podobné přesvědčení týkalo celé „staré“ části EU. Všeobecnou harmonii narušovali jen někteří noví členové, tedy Poláci, tři země Pobaltí a občas Češi. Slováci a Maďaři Rusku většinou pomáhali a novým zemím z divokého balkánského jihovýchodu nikdo nenaslouchal. Pokud by nestačilo přesvědčení, byly k dispozici ruské petrodolary a čestné funkce spojené s jejich zdrojem, opět tedy zejména pro Němce. Výsledkem byl stav, kdy německá SPD vycházela ruským zájmům vstříc s ještě větším nadšením než česká strana se stejnou zkratkou.
Důvody obávat se evropské agresivity vůči Rusku tedy nebyly, důvody pro obavy Evropanů naopak byly zřejmé.
Prvním důvodem byla energetická závislost symbolizovaná a nově posílená plynovodem Nord Stream. Pro německou energetiku a ekonomiku proměňovanou v souladu s požadavkem na dekarbonizaci a odmítnutí jaderné energie se ruský plyn zdál nepostradatelný a země na východ od Německa vázala ještě závislost na ropě. Delší výpadek nebo zastavení dodávek si raději nikdo ani nepředstavoval, ale Rusko občasnými výpadky zdůvodněnými technickými příčinami nebo spory s Ukrajinou udržovalo strašidlo takového scénáře ve hře. Možná šlo jen o náhodu, možná o připomínku, aby Evropa nezapomněla.
Druhé strašidlo představovala možnost Ruska prakticky kdykoliv a s nasazením nepatrné vojenské síly totálně znemožnit a možná i zničit NATO a svůj vliv v Evropě výrazně posílit. Mezi jihovýchodním cípem enklávy u Kaliningradu a hranicí Běloruska je vzdušnou čarou pouze zhruba 70 km. Podle polského města Suwalki je toto území označováno jako Suwalský (v ruských zdrojích Suvalkinský) koridor. Rusko mělo a i nyní má na obou jeho stranách více než dostatečné síly, aby si pozemní spojení vynutilo. Není třeba ani dráždit Poláky, přes město Kalvarija na jihu Litvy je sice vzdálenost o něco větší, ale komunikace výrazně lepší. Obsadit tuto komunikaci celou vyžaduje zhruba hodinu jízdy tankem z každé strany. I pro relativně malé síly v rozsahu několika brigád a několika stovek tanků není litevská armáda v mírovém stavu žádným soupeřem, protože nemůže být v jednom místě celá, čas na reakci je malý a na rozdíl od obránců tehdy bylo možné invazní síly posílit nebo podpořit útokem na jiné místo prakticky neomezeně. Tím by si Rusko zjednalo pozemní přístup do kaliningradské enklávy, odřízlo celé Pobaltí od spojenců, demonstrovalo svou sílu a v zásadě si region připravilo na opakování scénáře z let 1939-1940.
Nyní si takovou situaci představme v roli tehdejších státníků evropských zemí. Ruské jednotky ovládly relativně malé území na jihu Litvy a pár měst s vesměs nevyslovitelnými názvy, kde i tak žije ruská menšina. Dále nepostupují, začaly se zakopávat a Rusko dává všemi kanály najevo, že nic dalšího nechce. V rámci cvičení ale ruská armáda povolala několik ročníků záložníků, ze skladů mizí tisíce obrněných vozidel a není pochyb o jeho schopnosti obsadit v řádu dnů všechny tři pobaltské země. Ze všech analýz přitom vyplývá, že Pobaltí nelze bez výrazných posil ubránit. Americké jednotky v Evropě jsou oslabeny, Bundeswehr vypadá, jak vypadá. Švédsko a Finsko, tedy země vhodné jako potenciální základny pro podporu obránců, tehdy byly důsledně neutrální. Polákům odvaha nechybí, i oni by si ale rozmysleli válku s Ruskem a zřejmě i s Běloruskem, kterou by minimálně týden vedli prakticky sami. A kdo ví, jestli by sami nezůstali. Stanovisko tehdejšího premiéra ČR k pomoci napadenému Polsku jsme slyšeli v prezidentské kampani, tady by se nejednalo o obranu proti napadení Polska, ale o útok mimo jeho území. I Litva a další pobaltské země by také mohly vyhodnotit situaci „realisticky“ a dát přednost příslibu zachování nezávislosti, byť řádně okleštěné, před beznadějným několikadenním bojem s perspektivou totální porážky. Koho potom bránit? A i kdyby zatím Pobaltí zůstalo neobsazeno a Evropa by měla potřebných několik týdnů na přípravu pomoci a přepravu posil, co dělat dále? Vytlačení Rusů z litevského území by možné bylo, ale hrozilo by vznikem opravdové války a samo o sobě by nic nevyřešilo, protože vpád se může kdykoliv opakovat. A riskovat jadernou apokalypsu kvůli anexi území v rozsahu zhruba jednoho okresu? Udělat cokoliv má vysoké politické náklady, spousta voličů opravdu bude raději věřit, že od Ruska už nic nehrozí. Možná z naivity, možná z obav o své pohodlí, ale budou věřit. K tomu máte ve svých zemích pacifisty, občany vysloveně fandící Rusku a pak ty, kteří od své vlády požadují rozhodnou reakci, ale do války se jim také nechce. Nedělat nic je opět špatně, protože to prakticky znamená demonstrovat v přímém přenosu vlastní slabost a zbytečnost spojenectví v rámci NATO. Tady Rusko nemuselo nic připomínat a Evropané se dostatečně strašili sami. Američané si znovu a znovu potvrzovali při štábních cvičeních a simulacích, že v případě takového scénáře situace nemá jiné řešení, než pokus o osvobození již zabraných pobaltských zemí masivním útokem spojenců z Polska. Panoval jednoznačný názor, že jejich okupaci nelze zabránit. Jediným použitelným řešením bylo umístění malých jednotek spojenců přímo v zemích Pobaltí, částečně za účelem posílení obrany a mnohem více v roli nástražného drátu, který měl Rusy odradit od přímého útoku.
Celkem logicky se tak nabízela i alternativa preventivní kapitulace. Pokud by získali Rusové většinu věcí bez konfrontace a v rámci dobře politicky prodejného mírového řešení, mohlo by se NATO vyhnout riziku, že si vše vezmou silou a alianci zdiskreditují a rozloží. Samozřejmě za předpokladu, že by Rusko takovou dohodu dodrželo. To je přirozená slabina appeasementu. Druhou slabinou je reakce zrazených spojenců, kteří by novodobou verzi „míru pro naši dobu“ měli platit vlastním územím, samostatností či existencí. Nejde přitom o nějaké spekulace. Bývalý generální tajemník NATO, Jens Stoltenberg, ve svých nedávno vydaných pamětech zveřejnil informace o tajných jednáních s Ruskem. Na podzim roku 2021 se tak setkal s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem a během tohoto setkání navrhl projednat ideu Kremlu na vytvoření „nárazníkové zóny“ a vrácení bezpečnostní struktury aliance před rok 1997. Šlo tedy o faktické přiznání zájmů Ruska na „východě“ Evropy, a to včetně nás. Otevřená invaze na Ukrajinu naštěstí podobným sondážím udělala konec, protože se zcela jasně a tentokrát naštěstí včas ukázalo, že Rusku nelze věřit. Není také úplně jasné, jak si pan Stoltenberg představoval, že v rámci aliance novodobý Mnichov zorganizuje a přesvědčí o skvělých výhodách takového řešení třeba Poláky, ale stejně z té jediné zmínky mrazí v zádech. Rusko mohlo dostat hodně. Stačilo počkat.
No a Ukrajina? Ta se ještě pořád nevzpamatovala z agrese roku 2014. Početná a nejkvalifikovanější část jejích ozbrojených sil byla vázána na linii „ozbrojeného míru“ či spíše limitované války v oblasti Donbasu, velká část obyvatel, hlavně tedy mužů, pracovala i tehdy někde v Evropě. Životní úroveň byla nižší než v Rusku, úroveň korupce byla podobná a na rozdíl od Ruska chyběly „výkladní skříně“ blahobytu. Kyjev, Charkov nebo Lvov mají své kouzlo, ale s Moskvou či Petrohradem je v tomto ohledu opravdu srovnávat nejde. Obsazení Krymu a části dalších dvou oblastí zajistilo, že kvůli nevyjasněným hranicím a bezpečnostním rizikům spadly pod stůl veškeré úvahy o přiblížení Ukrajiny k NATO nebo EU. Je to model dlouhodobě vyzkoušený v moldavském Podněstří. Ukrajina navíc byla zcela závislá na ruských energetických zdrojích. Ukrajinci tak sice mohli snít o tom, že se vyhrabou z postsovětského marasmu a přiblíží se Evropě, kterou si idealizují, ale reálná šance, že by se jim to podařilo bez povolení Ruska, nebyla. Skutečně nehrozilo, že by se jim dařilo v blízké budoucnosti tak dobře, aby mezi Rusy vyvolávali nevhodné otázky, jak může mít blízká slovanská země vyhovující životní úroveň a zároveň svobodné volby i další občanské svobody, když Rusy otřesy mezi přestavbou v SSSR a stabilizací Ruska přesvědčily, že obojí zároveň je nemožné. Snad možná v Evropě, ale tam k tomu máte to zahnívání, úpadek mravů a spoustu otravných předpisů a povinností, jak vám vysvětlí ruská média.
Prezident Zelenskyj také není žádný rusožrout, ruština přece je jeho mateřským jazykem. Také nebyl zvolen jako rozhodný protivník Rusů ale jako ztělesnění naděje na dialog. Pokud by náhodou Moskvě opravdu vadil, stačilo chvíli počkat a dohodnout se s některým z kandidátů v dalších volbách. Volodymyr Zelenskyj neměl dle žádného z průzkumů na obhajobu mandátu šanci, pokud se mu postaví silný protivník. Své voliče zklamal, neučinil zázrak, Ukrajinu nepřivedl do Evropy a jen málo Evropy na Ukrajinu, Krym zůstal zabraný, válka na Donbasu stále doutnala a politický systém ani fungování státu zdaleka nebyly takové jako v Polsku nebo České republice, kde se mohou volení zástupci opřít o efektivní a neúplatné úředníky, kteří se navíc k lidem chovají jako k občanům, tedy s respektem a se snahou jim úřední procesy ulehčit. To už tehdy věděl každý, kdo v těch zemích pracoval a někoho takového na Ukrajině najdete snadno. Tady se skutečně nejedná o ironii. Navzdory našemu nadávání na všechny úředníky a všechno veřejné a navzdory důsledné snaze Služby cizinecké policie ukázat cizincům tu méně hezkou tvář české byrokracie jsme pořád pro mnoho Ukrajinců nebo třeba Bulharů vzorem a živoucím důkazem, že i ve slovanské zemi může státní správa skvěle fungovat. Volodymyra Zelenského si tedy také bylo možné do budoucna škrtnout a pomalu ho odeslat za dalším neúspěšným spasitelem Porošenkem. Malý mráček se přece jen objevil. Ukousnutí Krymu a většiny Donbasu narušilo tradiční rovnováhu mezi východem a západem Ukrajiny, respektive pravým a levým břehem Dněpru, která zajišťovala, že se Ukrajina nikam neposune. Pokud ubylo východních voličů, západ získal převahu. Ani nový car ale nemůže mít všechno a tento se navíc řídí heslem, že není pevností, které by bolševici nedobyli. Vždyť tu byly pro ovlivnění voleb k dispozici prakticky neomezené prostředky, úplatná státní správa, silné proruské podhoubí a celý arzenál tajných služeb.
Postavení velmoci si kromě obrovského území, počtu obyvatel a jaderných zbraní žádá i trochu větší rozmach, zájmy na více kontinentech a nějaké základny ve vzdálených zemích. To ale nebyl problém. V Sýrii byly ruské síly garantem přežití režimu Bašára Asada a využívaly námořní a leteckou základnu. Kromě opěrného bodu ve Středozemním moři mělo toto angažmá i další pozitivní efekt. Ze strany Izraele byl Asadův režim vnímán jako ještě snesitelná alternativa horších možností a Rusové i jako možný prostředník pro vyřízení záležitostí na druhé straně fronty, které třeba s Íránem či Hizballáhem nebylo možné projednat přímo. Poprvé v historii tak vzniklo mezi Ruskem a Izraelem něco jako spolupráce a tam, kde nebylo možné přímo spolupracovat, se obě strany snažily si jít z cesty. Právě tady je třeba hledat důvody vlažné izraelské reakce na napadení Ukrajiny, která mnoho Čechů zklamala. V Karibiku bylo možné se opřít o dávné spojenectví s Kubou a mnohem významnějším klientem a odběratelem zbraní byla Venezuela. V Africe zůstávaly nástrojem šíření vlivu žoldnéřské skupiny, které zajišťovaly i přístup k surovinám.
Rusko sice zůstávalo Ruskem, ale celková bilance tehdy nevypadala špatně. Ekonomika fungovala, stálý přísun valut z prodeje surovin a částečně ze zbrojního exportu poskytoval dostatek zdrojů pro zakoupení všeho, co v Rusku neumějí vyrobit. To pomáhalo i exportu zbraní, protože tradičně slabá místa (optika a senzory, avionika a systémy řízení palby) vykrývala špičková západní produkce. I spotřebitelé byli se západním zbožím spokojeni, užívali si volného cestování a pomalu bohatli. Celé generace formovala zkušenost s rozpadem zatuchlé ale předvídatelné brežněvovské stability, zmatky Gorbačovovy přestavby označované nyní jako „katastrojka“ i totálním chaosem po rozpadu SSSR, kdy spolu s velmocenským statusem mizely i úspory a jistoty a „prichvatizacija“ (z ruského „prichvatiť“, tedy ukrást) umožnila vyvoleným rozebrat si státní majetek. Pro běžného občana Ruska to byla příliš velká cena za krátkou svobodu, kterou vlastně k ničemu nepotřeboval. Zlepšení za čtvrt století vlády V. V. Putina bylo mimo diskusi, každý mohl vidět Moskvu, Petrohrad a centra dalších velkých měst. Postupné omezování občanských svobod, podivné volby i celkové „utahování šroubů“ od roku 2012 vadilo opravdu jen menšině, která stále méně protestovala a stále více odcházela do zahraničí. Běžný občan sice úplně nechápal, proč se s represemi a omezováním svobod režim vůbec obtěžuje, když by Putin vyhrál i zcela svobodné a nezmanipulované volby, ale nereptal. Oni ti nahoře vědí, proč to dělají. Jak se říkává na Rusi od pradávna, „Načalstvu vidněje!
V takovém světě byla radost být Vladimirem Putinem. A bylo asi opravdu třeba být Vladimirem Putinem, aby člověk toto vše hodil do koše nebo vsadil do banku s cílem vyhrát jackpot, tedy obnovu Sovětského svazu.
A teď slibovaný přehled toho, co ve válce Rusko ztratilo:
Důvěryhodnost
Taková položka možná působí trochu směšně. Ne vždy jsou mezinárodní smlouvy dodržovány, stejně jako své závazky někdy nedodrží ani obyčejní lidé. Mezi státy jsou navíc vynucení dodržení závazků nebo náprava jejich porušení složité, protože chybí nadřízená autorita s dostatečnou silou. Pomohou jen hospodářská či vojenská síla, spojenecké závazky a přirozená snaha většiny zemí nepošpinit si příliš svůj obraz u ostatních. Trochu to připomíná vztahy mezi feudálními pány ve středověku a v době slabé královské moci. Nalézání a vymahatelnost práva závisely na síle, hospodářských vazbách, cti rodu i daného feudála a dostatečně silný svévolník se mohl postavit i královské moci nebo ji prostě ignorovat. I v takovém prostředí ale vztahy fungovaly většinou podle práva, které bylo respektováno. Lidé mají tendenci respektovat pravidla. Kdo mohl a chtěl, příležitostně si zahřešil, ale byly zde určité hranice. Opakované porušení slova znamenalo ztrátu cti a někoho takového už jemu rovní nebrali jako partnera. Pokud to někdo přehnal s nájezdy na sousedy nebo svévolným jednáním, prohlášení za zemského škůdce mu i bez silné královské moci zajistilo dostatek nepřátel ze širokého okolí, kteří rádi využili příležitosti stát se ramenem spravedlnosti a s požehnáním vyšší moci si něco ukořistit. Od někoho takového se odvrátili všichni.
Obě tyto hranice Rusko dne 24.2.2022 překročilo. Vladimir Putin takovou reakci nepochybně nečekal. Počítal s formálním odsouzením agrese, dalším varováním, sankcemi pro uklidnění svědomí, ale jednotné zavržení, které by nikdo zvenčí neorganizoval, si představit nedokázal. Rytířství v klasické podobě také Rusko nikdy neovlivnilo a společnost středověké Evropy založená na samoregulaci vyvažování vlivu panovníka, církve, šlechty, univerzit, obchodních spolků a dalších hráčů je z pohledu ruského středověku a vůbec ruského uvažování nepochopitelná. Tam platí, že dlouhodobě existuje silná centrální vláda, která se s ničím a nikým nemaže, nebo bezvládí a právo silnějšího v čisté podobě. Také si zřejmě nedovedl představit, proč by v tomto případě měla být reakce jiná než u anexe Krymu, obsazení části Donbasu navzdory Budapešťskému memorandu a dalším závazkům, zmanipulovaných voleb v roce 2012 nebo války v Gruzii. Jenže se to nasčítalo a pohár přetekl.
Evropa by asi tolik rytířského ducha neprojevila, pokud by Rusko dokázalo Ukrajinu pohltit rychle. Po krachu prvního náporu se ale Rusko ukázalo dost nebezpečné a silné na to, aby představovalo nebezpečí, a příliš slabé na to, aby ho ostatní nechali šlapat po právu a přesvědčili sami sebe, že ho stále berou jako partnera nebo se tak alespoň v zájmu vlastního klidu tvářili.
Co ale uděláme s věrolomníkem a zemským škůdcem oficiálně prohlášeným za bezectného ve chvíli, kdy bude třeba válku nějak uzavřít? To je důvod, proč je ruská ztráta cti a postavení „jednoho z nás“ problém i pro nás mimo válku. Rusům se nedá věřit, Ukrajina proto logicky požaduje záruky, že mír bude dodržen. Potřebu bezpečnostních záruk uznávali i vyjednavači z administrativy Donalda Trumpa, kteří Ukrajině zrovna nefandili. To už musí trápit i nás. Vyšleme vlastní vojáky na linii příměří nebo na starou či novou hranici? Slíbíme Ukrajincům, že v případě dalšího porušení míru Ruskem budeme bojovat po jejich boku? Nebo jim slíbíme vstup do NATO v nových dohodnutých hranicích, když víme, že s tím Rusko nikdy nebude souhlasit? Takto totiž vypadají účinné záruky. Zastánce míru tady a teď lze chápat. Válka je zlo, ničí lidské životy i materiální hodnoty a není to stav, který bychom si přáli. Právě těmto mírotvorcům ale patří otázka, jak tedy zajistíme, aby jednoznačný agresor, který roztrhal své vlastní závazky a garance ukrajinských hranic, ten další mír dodržel. Není pak i pro těžce zkoušenou Ukrajinu méně špatnou volbou pokračovat v boji než za pár let čelit další invazi za horších podmínek? A jak potom, pokud by Rusko spolklo odzbrojenou Ukrajinu, ubráníme před takto vzniklým Sovětským svazem sami sebe?
Rozšíření NATO
Vstup Švédska a Finska do NATO byl před invazí na Ukrajinu něčím naprosto nepředstavitelným. Právě invaze byla spouštěcím momentem vstupu. Obě země mají bojeschopné a relativně početné armády včetně vycvičených záloh a námořnictvo, které mění poměr sil na Baltu v rozhodnou převahu NATO. Balt je navíc téměř vnitřním mořem aliance. Už tak výrazná letecká převaha byla ještě posílena a může se opřít o základny v obou zemích. Ruská hranice se státy NATO teď vede relativně blízko Petrohradu a prodloužila se o zhruba 1.300 km. Z pohledu deklarovaných ruských obav z rozšiřování NATO je toto čistá prohra, a navíc prohra trvalá.
Suwalské strašidlo
Zeměpisně se situace v koridoru nezměnila ani o milimetr, sil v Pobaltí přibylo nepatrně a s výjimkou Polska evropské armády příliš nenarostly. Zmizelo ale přesvědčení o beznadějné situaci. Do Kyjeva je od hranic Běloruska 60 km, do Charkova od těch ruských třicet. U hranic je i další významné město Sumy. Do žádného z těchto měst Rusové nedošli ani po padesáti měsících bojů. Rozhodná obrana a nasazení nových technologií k jejich zastavení stačily. Téměř neomezené zásoby obrněné techniky ze sovětských časů už začínají docházet a viditelné to je i ze satelitů. Zmobilizovanou armádu už není do čeho posadit, opravdu bojové nasazení výrazně větších sil, než už Rusové mají na Ukrajině, také není pravděpodobné. Ex sovětské strategické letectvo, kdysi vnímané i jako hrozba pro dopravní cesty po moři, utrpělo těžké ztráty, zbytek strojů víceméně dosluhuje a na Ukrajině se letectvo také nijak výrazněji nepředvedlo.
Dosavadní tempo postupu Ruské armády nasvědčuje spíše tomu, že při opravdu rozhodné obraně opřené o již budovaná postavení by byl dostatek času nejen pro přísun posil z Evropy a výhledově přes Atlantik, ale i pro mobilizaci a vybudování opravdových ozbrojených sil.
Obrana Pobaltí je už navíc výrazně snadnější. Balt se stal prakticky vnitřním mořem NATO a je možné z vojenského i logistického hlediska počítat se Švédskem a Finskem. Dopravní cesty tak jsou mnohem bezpečnější než před několika lety. Dlouhá hranice s Finskem také vytváří pro Rusko další směr, který je nutné nějak pokrýt, i kdyby Finové nereagovali vůbec nijak nebo jen vyslali jednotky do Pobaltí. Tady už pro uskutečnění invaze nemluvíme o brigádách, ale o armádách. Takovou sílu nejde shromáždit a rozmístit okamžitě ani nepozorovaně, moment překvapení tedy také odpadá.
Náhle probuzená odvaha představitelů evropských zemí i opakované zmínky o jaderných zbraních z ruské strany tedy mají společné a jednoduché vysvětlení. Evropané nezešíleli, nepropadli válečné psychóze ani neshromažďují síly pro vpád do hloubi Ruska, jak popisuje ruská propaganda. Jen se přestali bát.
Ropné strašidlo
Omezení použití ruské ropy a plynu je z hlediska Evropy nepohodlné, ale nedočkali jsme se ani nevytopených bytů a polévky z křečka dle ruského propagandistického videa, ani litru benzínu za 150,- Kč. Obojí občas někdo připomene jako vtip. Rusko naopak ztratilo zákazníky snů, kteří bez řečí platili, byli ochotni se vázat dlouhodobými kontrakty a budovat si potřebnou infrastrukturu za své. Při současných tvrdých vyjednáváních s ČLR teď Rusové na Evropu nepochybně se slzou v oku vzpomínají. Tady se po válce obchodování určitě vrátí, ale rozhodně v menším rozsahu a v méně výhodné podobě. Zlaté časy jsou pryč.
Zbrojní export
Export zbraní byl po surovinách druhým nejdůležitějším odvětvím zahraničního obchodu a fakticky šlo o jediné výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Dnes Rusko pokleslo v žebříčku exportérů ze druhého na třetí místo. Zdánlivě maličkost, ale co do rozsahu je to pokles na polovinu a současný podíl na trhu v rozsahu 6,7 % už jen kousek od čtvrtého Německa. Příčiny jsou jasné. Vlastní potřeba zbraní, ekonomické sankce i ne zrovna přesvědčivé výkony na bojišti, což se týká nejen ukrajinské fronty, ale i ruských protiletadlových systémů ve službách Venezuely či Íránu. Slibované superzbraně také nepřesvědčily. SU-57 se vyrábí doslova kusově, tank Armata upadl po několika desítkách kusů zkušební série do milosrdného zapomnění a další vozidla na jeho podvozku skončila ještě dříve. Nové projekty BVP (Kurganěc) jsou na tom stejně a na frontě jsou nasazovány jen mírně modernizované konstrukce pamatující ještě Sovětský svaz. Kromě prodeje několika SU-57 Alžírsku a pokračování dříve rozjeté spolupráce s Indií (tanky T-90 a letouny Suchoj vyráběné v Indii) se vlastně není čím chlubit. Uvolněné místo obsazuje konkurence, současný růst francouzského zbrojního exportu na 10% podílu na trhu je toho důkazem. I kdyby zítra nastal mír, tento zdroj deviz bude na dlouhá léta prakticky vyřazen. Několikaletou pauzu a pokaženou pověst Rusko jen tak nenapraví. Tím obtížnější bude poválečná konverze zbrojního průmyslu.
Spojenecké vztahy a základny
Sýrii a v ní utracené životy a peníze mohou Rusové prakticky odepsat. Není tajemstvím, že svému spojenci nepomohli právě kvůli válce s Ukrajinou. Chyběly síly, prostředky i možnost vyplout se zle pocuchanou černomořskou flotilou.
Ani s Venezuelou už Rusové nemohou počítat a Kuba je dalším kandidátem do seznamu.
V postsovětském prostoru se pak Rusku povedlo znepřátelit si jak Arménii, které ze stejných důvodů nepomohli a připustili obsazení Náhorního Karabachu, tak Ázerbajdžán, který nezapomíná na předchozí podporu Arménie, sestřelené dopravní letadlo a na přátelství Ruska s Íránem. I na severu Íránu žijí Azerové a Ázerbajdžánu by se vysloveně hodila část Íránského území jako spojení mezi enklávou Nachičevan a zbytkem země. V Arménii a Gruzii možná ještě není pro Rusko vše ztraceno, ale i tam ruské akcie klesají.
Země Střední Asie, někdy označované jako – stány se postupně učí žít bez Rusů. Ti, kteří na jejich území žili z dob SSSR se už většinou odstěhovali do Ruska nebo zemřeli, ruští vojáci stále ještě střeží hranici s Afghánistánem, ale jejich počty se stále zmenšují. V oblasti obchodu, průmyslové spolupráce a financí už dávno převažuje vliv Číny, se kterou tři z těchto pěti států přímo sousedí. S Ruskem má pozemní hranici pouze Kazachstán, který je největší a v současnosti se už otevřeně snaží o emancipaci. V tomto regionu ztrácí Rusko pozice každým dnem a nějaká obnova SSSR je mimo realitu. Všechny tyto země jdou už dlouho vlastní cestou a mohou se v případě potřeby opřít o Čínu a případně Pákistán. Co do území je to čtyřnásobek rozlohy Ukrajiny s minimálně dvojnásobným počtem obyvatel. Trochu velké sousto pro další speciální vojenskou operaci, i kdyby něco takového Čína dovolila. Hraniční Kazachstán přitom má s ČLR ze všech těchto zemí nejlepší vztahy a je dobře zapsán i v Evropě jako exportér surovin a odběratel průmyslové produkce. V případě války by bez podpory z obou stran nezůstal. Rusko z pohledu velikosti HDP odpovídá Itálii, z pohledu zahraničního obchodu po odečtení surovin Belgii, navíc se nikdy nemohlo chlubit konkurenceschopnou produkcí, tedy s výjimkou některých zbraní. V mírovém ekonomickém soupeření tedy může být trpaslíkem, který se postaví na stranu jednoho z obrů, ve válečné variantě člověkem, který dva obry a trpaslíka vyprovokuje k tomu, aby mu společně dali na pamětnou. Tento region může tedy Rusko odepsat.
Izrael
Po pádu Bašára Asada jsou další ohledy na něj i na Rusy zbytečné. Izrael se vydal vlastní cestou vojenské konfrontace. Zároveň se výrazně se zvýšila účinnost ukrajinské obrany proti dronům a střelám s plochou dráhou letu. To zřejmě není jen náhodná shoda okolností. Současným útokům stovek dronů určitě nečelí jen drahé a nedostatkové rakety a chlapi s brokovnicemi v kabinách lehkých letadel. Technologická pomoc ze strany Izraele při použití elektronických protiopatření je vysoce pravděpodobná. Je naopak krajně nepravděpodobné, že by Izrael s čímkoliv pomohl Rusku. Vše se vrátilo do starých kolejí a okno pro navázání spolupráce se uzavřelo.
Ukrajinci
Do nedávné doby byl konstantou ukrajinské politiky a naprostou samozřejmostí rozdíl mezi východní a západní částí země. Hranice nebyla úplně zřejmá, orientovat se ale dalo podle toku Dněpru. Proto se také běžně hovoří o pravobřežní a levobřežní Ukrajině. V pravobřežní části je znát evropský vliv na životním stylu, architektuře i historii. Nejde jen o vliv Polska, ale i dalších sousedů, zejména staré Rakousko-uherské monarchie, která podle ruských zdrojů měla celý ukrajinský nacionalismus vymyslet a vyvolat s cílem uškodit Rusku. Realita je trochu jiná. Poměry v habsburském „žaláři národů“ byly výrazně svobodnější než v tom carském, v Haliči tedy žila a pracovala bez obav z pronásledování opravdu velká část ukrajinských národních buditelů, a to po desítky let. Nějaký zájem o ukrajinskou nezávislost pak monarchie a Německá říše projevily až v samém závěru I. světové války a po faktickém rozpadu Ruska. Na západní Ukrajině najdeme stopy po věcech tak evropských, jako je třeba renesance a je tu i kus společné historie. Pravobřežní Ukrajina tedy vždy hleděla na západ a kultura v ukrajinském jazyce, životní styl i vliv Řeckokatolické (uniatské) církve tomu napomáhaly. Jedná se o část země mnohem menšími zásobami nerostných zdrojů a s menším podílem průmyslu, rozhodně ale ne chudší, pokud jde o blahobyt obyvatel.
Levobřežní Ukrajina byla ve srovnání se západní částí nejen po jazykové stránce více ruská a méně ukrajinská. Neznamená to, že by zde žili pouze Rusové, ale zejména po úmrtí velké části původních obyvatel v důsledku sovětských hladomorů a příchodu velkého množství horníků a dělníků z Ruska zde ruština fungovala jako dorozumívací jazyk. Nově příchozí také logicky nebyli žádnými ukrajinskými nacionalisty a vlastně ani Ukrajinci, i když to občas slyšíme třeba o Leonidu Brežněvovi, který se na Ukrajině narodil, ale oba jeho rodiče byli ruskými přistěhovalci. Kulturně tato oblast hleděla spíše k východu.
Obě části měly podobnou populační sílu a každá měla své výhody. Ukrajinské prezidenty po nabytí nezávislosti také můžeme rozlišit podle toho, ve které části země měli těžiště podpory. V posledních desetiletích se střídaly kroky západním a východním směrem a země se nikam neposouvala. Kulturní a obchodní výměna s Evropou velmi pomalu posouvala rovnováhu spíše ve prospěch západní orientace, ale ani po ukrajinské revoluci v roce 2014 nebylo rozhodnuto. Rovnováhu zničilo až vytvoření „lidových republik“ v roce 2014. Odpadnutím velké části těch jazykově i kulturně nejvíce ruských voličů se Ukrajina začala orientovat stále více k Evropě. Naprostý převrat ale znamenala až otevřená invaze v roce 2022. Obyvatelé Charkova, tedy metropole východní části země, se bránili stejně statečně a rozhodně jako obyvatelé Kyjeva. Samozřejmě se našli lidé, kteří ruské vojáky vítali nebo s nimi později začali spolupracovat, ale nevzniklo žádné povstání na frontě ani v zázemí, nenastaly masové dezerce a země se od počátku bránila jednotně. Tato zkouška navíc definitivně vyvrátila i představu ruskojazyčných obyvatel východu Ukrajiny bránících se vnucené ukrajinizaci. Ruština spontánně zmizela z veřejného života, přestal ji používat i prezident a nejen on. V bojích trpí hlavně východní část a její obyvatelé, kteří Rusko opravdu a většinově dříve vnímali jako bratrskou zemi a měli pro ni pochopení. Ani oni teď ale nechápou, proč by měly být jejich životy zničeny touto válkou. Ruskou propagandou značně zveličené a z velké části vymyšlené údaje o obětech předchozího útlaku teď už vlastně nikoho nezajímají. Ani podle nejfantastičtějších představ ruské propagandy nedosahuje počet mučedníků počtu obětí jednoho průměrného dne této války. Pokud by byl postoj obyvatelstva východní části země jiný, Ukrajina by opravdu nemohla projevit odolnost, kterou projevila.
Odluka od Ruska není jen jazyková, poevropšťuje se vše od školství přes technické normy po rozchod kolejí nových železničních tratí. Úder z východu tak srazil obě části země do jednoho celku a vymrštil ji na západ tak silně, jako tomu nebylo v celých jejích dějinách. Svoboda a nezávislost Ukrajiny vyžadovala postavit se proti Rusům, kteří ji chtěli obyvatelům Ukrajiny vzít a nijak se s tím netají. Představa, že by Ukrajinci nebo alespoň velká část z nich, mohli Rusy v pátém roce války a navzdory tomu, co se stalo, považovat za bratrský národ, je naprosto nereálná. Možná v jiných poměrech a za desítky let.
V důsledku války je navíc stále prezidentem Volodymyr Zelenskyj a pokud by byly možné volby a opravdu se konaly, ani jeden z pravděpodobných protikandidátů by se Moskvě nelíbil. To se Rusům opravdu nepovedlo.
Jak se bude válka vyvíjet a kdy a jak skončí, ještě nevíme, ale výstižný komentář k ohlédnutí za jejím budoucím koncem a hlavním výsledkem už byl dávno napsán. V úplném závěru románu „Ohněm a mečem“, který popisuje povstání Bohdana Chmelnického a odtržení vznikajícího ukrajinského národa a státu od polského království napsal Henryk Sienkiewicz tato slova: „Na zbořeništích bývalých měst vyli vlci a kdysi kvetoucí kraje byly jedním velkým hrobem. V srdcích se uhnízdila nenávist a otrávila bratrskou krev.“
Zdroje:
https://www.forum24.cz/zachranila-nas-jen-putinova-stupidita-pise-novinar-babcenko-zapad-byl-pripraven-vychod-evropy-obetovat
