Článek
„No tak,“ pobízel ho netrpělivě generál, „která válečná loď zahájila palbu na Zimní palác?“
Ořechovi zamžikala očička radostí. „Byl to křižník Potěmkin, soudruhu generále“ prohlásil se vší rozhodností, „a na jeho počest byly v celém Sovětském svazu zakládány Potěmkinovy vesnice.“
Miroslav Švandrlík, Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky
Obecnou představu o vzpouře na lodi Kňaz Potěmkin Tavričeskij, jinak známé též jako křižník Potěmkin, ovlivnil sovětský film režiséra Sergeje Ejzenštejna z roku 1925, i po více než sto letech od premiéry považovaný za jedno z přelomových děl světové kinematografie. Některé ze scén byly popisovány v literatuře, opakovány ve filmových dokumentech a případně i parodovány v dalších dílech. I člověk, který tento film nikdy neviděl, si tak vybaví vzpouru námořníků, které carští důstojníci krmili červivým masem, případně i některou i ikonických scén, třeba pokus o popravu protestujících námořníků přikrytých plachtou, při kterém popravčí četa odmítla rozkaz splnit a mužstvo se poté chopilo zbraní, masakr občanů Oděsy na schodech přejmenovaných poté na Potěmkinovy schody a závěr filmu, kdy loď vzbouřenců pod rudou vlajkou projela bez jediného výstřelu eskadrou, která ji měla zastavit,. Vzpoura časově spadala do revolučního roku 1905 a mnohokrát byla připomínána po Říjnové revoluci v roce 1917. Proto také panuje obecná představa, že se na ní nějakým způsobem podíleli bolševici, kterou vyvolává už Leninův citát v úvodu filmu. Stejně jako celá revoluce v roce 1905 pak i tato vzpoura špatně dopadla. Následné represe ve filmu zmíněny a málo se o nich mluví i jinde, ale předpokládá se, že musely být brutální. Ozbrojená vzpoura je závažná věc a pokud mělo být důvodem pro střelbu do lidí už pokojné odmítnutí zkaženého jídla, jak se asi carský režim postavil ke vzbouřencům po potlačení vzpoury? Samotný film je výpravný a vystupuje v něm skutečná loď ze stejné doby, někdy považovaná za pravý Potěmkin. Zhruba tak by se dala shrnout představa běžného čtenáře. I tuto zdánlivě jednoznačnou událost ale propaganda natolik deformovala, že téměř žádný z těchto obrazů neodpovídá realitě a mění se i žánr příběhu. Namísto filmové hrdinské epopeje nám skutečná historie nabízí spíše absurdní drama.
Křižník, který nebyl křižníkem
V české literatuře je loď prakticky vždy označována jako křižník, její konstrukce, výzbroj a určení tomu ale naprosto neodpovídaly. Stavba lodi byla zahájena v Nikolajevu (Mykolajiv na dnešní Ukrajině) v roce 1897 (někdy se uvádí rok 1898) a do služby byla uvedena 2. června 1905. Křižníku naprosto neodpovídá už výzbroj, kterou tvořily čtyři 305 mm kanóny ve dvoudělových věžích, šestnáct 152 mm kanónů v kasematách, šestnáct 75 mm kanónů, dva 63mm kanóny Baranovski, šest 47 mm kanónů, dva 37mm kanóny a pět torpédometů. Pro srovnání lze uvést, že křižník Aurora uvedený do služby v roce 1903 měl ráži hlavní výzbroje 152 mm, zbraně těžkých křižníků USA za Druhé světové války pak měly ráži hlavní výzbroje 203 mm. Zdrojem, páry bylo 22 kotlů typu Belleville a parní stroje o celkovém výkonu 10.600 hp, poháněly dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 16,6 uzlu. To není zrovna rychost hodná křižníku. Aurora mohla plout téměř o 3 uzly rychleji. Varjag, tedy jiný slavný křižník carského loďstva a výrobek amerických loděnic z roku 1899, dokázal plout rychlostí 23 uzlů. Na křižník je pak příliš velká i síla pancíře Potěmkina až 229 mm na bocích a 254 mm u dělových věží. Ve skutečnosti byl Potěmkin přesně tím, co naznačovaly výše uvedené parametry. Podobný typ lodí byl označován v Rusku jako broněnosec (obrněnec), jinde v závislosti na jazykovém prostředí jako pancéřová loď, řadová loď, ironclad (spíše starší konstrukce) nebo zpětně jako pre-dreadnought a plnil úkoly odpovídající bitevním lodím. Termín „broněnosec“ je také použit v originálním ruském názvu filmu. Proč tedy my Češi mluvíme o křižníku? Vysvětlení by se našlo hned několik. Prvním z nich je to, že krátce po revoluci v Rusku roku 1905 došlo ve světě k revoluci v konstrukci lodí. V roce 1906 byla ve Velké Británii uvedena do služby bitevní loď HMS Dreadnought a dřívější konstrukce byly najednou naprosto zastaralé a přehlédnutelné svými rozměry i výzbrojí. HMS Dreadnought měla deset děl stejné ráže jako Potěmkin, ale s vyšším výkonem, 1,5 x větší výtlak a rychlost 21 uzlů. Bitevní lodě navíc stále rostly, v krátké době jejich výtlak překonal 29 tisíc a pak i 30 tisíc tun a v době, kdy Češi mohli Ejzenštejnův film poprvé shlédnout, odpovídalo 12.582 tun výtlaku Potěmkina spíše křižníku. České námořní názvosloví se navíc formovalo až v době samostatného státu a tyto zastaralé typy lodí nebylo v té době třeba popisovat a vymýšlet pro ně samostatné termíny. Druhé vysvětlení souvisí s již zmíněnými křižníky Aurora a Varjag a převzetím hrdinských sovětských mýtů po Druhé světové válce. „Křižník“ Potěmkin označovaný také jako „loď revoluce“ se přímo nabízel do třetice slavných křižníků. Poslední vysvětlení je spíše anekdotické a odráží český nadhled a smysl pro humor i absurditu. Pokud se Říjnová revoluce konala v listopadu a uskutečnil ji V.I. Lenin, který se jmenoval Uljanov, ve spojení s řadou dalších osob, které se ve skutečnosti jmenovaly jinak, je naprosto logické, že této revoluci měla předcházet i vzpoura na křižníku, který žádným křižníkem nebyl…
Souvislost s Potěmkinovými vesnicemi tu skutečně byla. Loď byla pojmenována po jejich staviteli, kterým byl Grigorij Alexandrovič Potěmkin-Tavričeskij, správným přepisem Poťomkin-Tavričeskij (rusky Григорий Александрович Потёмкин-Таврический). O knížeti, který žil v letech 1739 až 1791, se mimo Rusko hovoří hlavně v souvislosti s příběhem o pohyblivých vzorových vesnicích, které sloužily jako kulisa pro návštěvu carevny, případně jako o jednom z řady milenců carevny Kateřiny II. To běžný Rus naprosto nechápe, protože v Potěmkinových vesnicích nevidí nic pozoruhodného a ani pikantní historky z milostného života carevny přece nemohou být zajímavé ve srovnání se zásluhami velikána, mezi které patří i připojení černomořského pobřeží a Krymu k Rusku. Jméno lodi bylo skutečně osudové. Reálné události několika dnů v roce 1905 byly totiž obaleny tak silnou vrstvou mýtů a propagandy, že to, co se často uvádí jako historie, je ve skutečnosti také „Potěmkinovou vesnicí“.
Rozdíl v kalendáři zmíněný u Říjnové revoluce, se samozřejmě projevil i u událostí na Potěmkinu. Vzpoura na lodi trvala 11 dní od 14. (27.) června do 25. června (8. července) 1905. Záměna dat gregoriánského a juliánského kalendáře ale některé autory vede k prodloužení událostí o dalších 13 dní nebo k posunutí data.
Důvody vzpoury
Loď tedy byla v době začátku vzpoury ve službě pouhých 12 dní a fakticky v režimu zkušební plavby. Posádka navíc byla sestavena zcela nově. 26 důstojníků se za tu dobu sotva stihlo trochu poznat a mnohem více to platí pro 705 námořníků. Ani na jedné straně budoucí barikády tedy neexistoval kolektiv a nebyl také čas na to, aby se případný útlak mužstva vůbec mohl projevit na jeho morálce tak, že by před sebou námořníci neviděli jinou možnost než vzpouru. Na kvalitě důstojníků a mužstva se ale pochopitelně projevila celková situace flotily a země, která právě prohrávala válku s Japonskem. Důstojníci, kteří byli k dispozici, byli mladí, přestárlí nebo s nějakým problematickým bodem v kariéře. Mezi námořníky pak bylo větší procento těch revolučně naladěných nebo kriminálních živlů, kterých se jejich předchozí velitelé rádi zbavili. Nálada v námořnictvu byla i bez toho jiná než v armádě, protože stroje i dělostřelectvo vyžadovaly technické vzdělání a velkou část odvedenců tvořili dělníci, řemeslníci a inteligence z městského prostředí. Ve flotile počátku 20. století nebylo mnoho příležitostí pro nevzdělané a často negramotné odvedence z venkova, kteří tvořili páteř armády a vůči revoluční agitaci byli mnohem méně citliví.
Ruská říše se nacházela v krizi, kterou vyvolala neúspěšná válka s Japonskem. Vypukla revoluce. Stávky, střelby na demonstracích, střety s policií a armádou, pogromy, revoluční teror a zničení flotily v Cušimě vytvořily nejen v Černomořské flotile napjatou a obtížnou situaci. Zároveň se projevilo napětí v ruské společnosti vyvolané překotnými změnami minulých desetiletí. Od doby Krymské války, tedy prakticky po 50 let, se země přibližovala k Evropě, přibývalo obyvatel měst, zlepšovalo se vzdělání, zahraniční investice podpořily vznik průmyslových podniků a současně s nárůstem obchodu probíhala i rozsáhlá kulturní výměna. Rusové z vyšších vrstev pobývali v Evropě, z Evropy naopak přicházeli ve velkých množství nejrůznější odborníci, které lákalo nejen dobrodružství, ale hlavně dobrý výdělek. Plat gymnaziálního profesora byl v Rusku v porovnání s tehdejší habsburskou monarchií dvojnásobný, a to přilákalo i mnoho Čechů. Životní styl také byl stále více evropský, ať už jde o oblékání, bydlení, kulturu nebo trávení volného času. Zřejmě nikdy dříve a nikdy potom nebylo Rusko Evropě blíže. To samozřejmě platilo pro bohatší vrstvy, nepočetnou ale rozrůstající se střední třídu a také pro dělnictvo, na venkově se modernizace zdaleka tolik neprojevila. Zrušení nevolnictví ale měnilo situaci i tam. Ruský rolník sice žil prakticky stejně, ale i do jeho domácnosti pronikaly nové nástroje a výrobky, velká část z nich měla nějakého příbuzného, který odešel do města, a i na venkově přibývalo gramotných lidí i lidí s vyšším vzděláním. Nově vzniklé společenské skupiny stále naléhavěji dovolávaly svých občanských, politických, hospodářských a sociálních práv, která se v Evropě postupně rozšiřovala, v Rusku ale narážela na limity samoděržaví. Postupná modernizace zároveň vyvolávala odpor konzervativců a byla vnímána jako ohrožení ze strany šlechty a státního aparátu. Všechny jmenované skupiny s výjimkou opravdu skalních tolstojovců a slavjanofilů si ale zároveň uvědomovaly její nezbytnost, pokud má Rusko i po hospodářské a vojenské stránce držet krok s Evropou. Všeobecná shoda byla opravdu jen v tom, že takto nelze pokračovat.
Kázeň prochází žaludkem
Složení posádky a dlouhodobé napětí i revoluční situace v celém Rusku se měly do následujících událostí promítnout, je ale pravděpodobné, že velitel bitevní lodi, kapitán 1. stupně Jevgenij Golikov o nich opravdu nepřemýšlel ve chvíli, kdy poslal do Oděsy lodního auditora, praporčíka Makarova, aby nakoupil zásoby. Loď vyplula ve spěchu a v prostředí všeobecného chaosu po obdržení prvních zpráv o totální porážce ruského námořnictva v bitvě u Cušimy (27.-28.5.1905) a nebyl čas ani zprovoznit chladící zařízení, které bylo na lodi instalováno, a uložit do něj zásobu masa, ani naložit dostatek trvanlivých potravin. Posádka musela jíst. Praporčík Makarov měl ale před sebou mnohem náročnější úkol, než očekával. Probíhala generální stávka, situace ve městě byla napjatá. Proto také bylo mnoho obchodů ve městě zavřených a další měly problémy se zásobováním. K hladomoru bylo daleko, lidé měli zásoby a malí obchodníci také, ale nákup potravin pro 700 námořníků je něco zcela jiného. Navíc nestačilo nakoupit jen tak nějaké potraviny. Pozdější historická zkušenost s doslova strašlivými příděly a hladovými vojáky Sovětské armády dávno překryla skutečnost, že ruští carové své vojáky také zrovna nešetřili, ale na rozdíl od pozdějších dob je krmili lépe než jiní panovníci. I za I. světové války byly příděly carových vojáků nejštědřejší z válčících mocností. Ruský voják začínal v mírové posádce den čajem a kaší, v poledne se mohl těšit na vydatnou polévku s masem a zeleninou (nejčastěji boršč, šči, soljanku, případně rybí polévku), pořádný kus vařeného a někdy pečeného masa s přílohou z pohanky nebo krup a často i dezert v podobě sladkého pečiva, kompotu nebo želé z ovocné šťávy (kysel). Vydatná polévka nebo kaše byla i k večeři. To vše voják zajídal bohatýrskými porcemi chleba, ke kterému dostal i kousek másla a část přídělu masa obvykle obdržel v podobě uzenin nebo konzerv. Příděly čaje (2 g) a cukru (25 g) byly podobné jako v ostatních armádách a stačily tak na jeden pořádný hrnek. Tady si ale voják mohl přilepšit ze žoldu a koupit si u kantýnského čaj, cukr i hotový čaj ze samovaru nebo později kávu. Stanovené dávky byly skutečně štědré. 715 g masa (většinou hovězího či skopového) a až 2 kg chleba představovalo zhruba dvojnásobek toho, co dostávali vojáci rakouského či německého císaře. Stejně jako v jiných armádách mohly být místo části chleba vydávány i trvanlivější suchary. Ruský voják tedy jedl v armádě každý den tak, jak si doma mohl dovolit jen o svátcích. Rozdíl byl právě v mase. Velkou část z obrovského přídělu masa pochopitelně představovaly suroviny na polévku zahrnující i méně kvalitní části zvířete a kosti. Další část byla nahrazována rybami, uzeninami a masovými konzervami, a ne vždy se vše papírově vykázané dostalo do misek mužstva, ruský ale voják opravdu hladem nestrádal. Překvapivé je, že ruská pozemní armáda běžně nefasovala alkohol a trocha vína se pravidelně vydávala jen námořníkům. Za odměnu a pro povzbuzení morálky ale byla v armádě i v námořnictvu příležitostně vydávána i vodka, kterou si jinak vojáci kupovali za své. Ruský voják pocházející většinou z vesnice také obtížně a velmi pomalu přijímal novoty, jakými byly masové konzervy, gulášové pokrmy ve stylu jiných evropských armád, rýže nebo brambory jako příloha atd. Těstoviny byly běžně vydávány až za I. světové války, a to většinou v námořnictvu.
Právě tento požadavek na tradiční sváteční kuchyni ruské vesnice pro zhruba 700 námořníků dělal praporčíku Makarovovi starosti. Kvůli nedostatku v obchodech musel sáhnout i k dalším trvanlivým potravinám a nakoupil tedy i dražší rýži a italské těstoviny „vermicelli“, které už v kosmopolitní Oděse byly k dostání, ale v té době ještě nešlo o běžnou součást námořnického stravování. Hlavním problémem bylo ale maso. Popsaná „polévková kuchyně“ umožnila nahradit anglickými masovými konzervami nebo trvanlivými uzeninami jen část přídělů a v době, kdy byly průmyslové mrazírny poměrně vzdálenou budoucností (patent byl udělen v USA o 20 let později), byl celý řetězec dodávky masa vázán na datum porážky a časově omezen chlazením masa pomocí přírodního ledu. Dodávky dobytka, masa i ledu ale narušila stávka a v potřebném množství maso v obchodech prostě nebylo. Makarov nakonec zašel ke svému známému, obchodníku Kopylovovi. Ten měl maso, ale ne zrovna čerstvé, evidentně v důsledku problémů s dodávkou ledu a další distribucí. Námořníci si maso i tak vzali. Na zpáteční cestě se navíc torpédoborec vyslaný pro zásoby srazil s rybářským člunem, měl několik hodin zpoždění a maso tedy bylo vystaveno teplému počasí mnohem déle, než se předpokládalo. Vzhledem k tehdejší praxi nejednalo o neřešitelný problém. Maso mělo být omyto ve slané vodě, zkontrolováno lékařem a po důkladné tepelné úpravě použito.
V té chvíli projevil osud svůj smysl pro černý humor a lodní lékař Smirnov své znalosti italštiny a nedostatek smyslu pro realitu. Při kontrole vykládaných potravin totiž zareagoval na balíčky těstovin místo obvyklých krup a pohanky a poznamenal: „Tak posádku nakrmíme červíky!“ (v italštině „vermicelli“ označuje také červy). Za jiné situace by se jednalo o povedený vtip, ale informace o potížích s nákupem masa se už dostaly mezi mužstvo a toto bylo chápáno jako potvrzení, že s masem opravdu hýbou červi.
Vzpoura plná omylů
V 11 hodin zazněl na lodi signál k obědu. Na palubu byly vyneseny džbány vodky. Každý námořník dostal ještě před obědem sklenici, kterou ihned vypil. Mohlo jít o malou oslavu dvanáctého dne ve službě a zatím úspěšné zkušební plavby, možná chtěli důstojníci pozvednout ducha mužstva, které jim přišlo zasmušilé, možná to bylo svérázné lékařské opatření k prevenci případných trávících potíží. K tomu všemu je alkohol používán nejen v Rusku.
Námořníci posílení alkoholem a vyděšení zprávami o použití červivého masa odmítli boršč jíst. Demonstrativně chroupali suchary, zapíjeli je vodou a dožadovali se toho, aby nejdříve boršč ochutnal kapitán a další důstojníci. Nic takového ale nebylo obvyklé. Schválení stravy bylo úkolem lodního lékaře, který už dříve potvrdil, že boršč je poživatelný.
Událost byla hlášena kapitánu Golikovovi, který svolal na palubu celou posádku a nařídil lékaři, aby pokrm znovu prozkoumal. Smirnov znovu prohlásil boršč za dobrý, aniž by ho před námořníky ochutnal, a okomentoval „rozežranost“ posádky. Podruhé a možná potřetí (pokud to byl on, kdo nařídil výdej vodky) tak lodní lékař přilil oleje do ohně a posunul konflikt o další krok k otevřené vzpouře. Rozumnější by nepochybně bylo, kdyby polévku ochutnal a podobné poznámky si odpustil. Je ale možné, že se jen snažil plnit rozkazy kapitána, který zvolil nekompromisní přístup. Kapitán Golikov pohrozil námořníkům trestem za vzpouru a nařídil těm, kteří chtěli boršč jíst, aby šli k přední věži. Pro zbytek nařídil strážní službu. Většina posádky se přesunula k věži, jen několik desítek váhalo.
Kapitán 2. stupně Ippolit Giljarovskij, který vykonával funkci prvního důstojníka lodi, poté nařídil zadržet zbývající námořníky a sepsat záznam o porušení disciplíny. Také vydal rozkaz přinést plachtu ze šestnáctiveslového člunu. Druhý rozkaz měl svou logiku, protože za dobrého počasí, kdy paluba sloužila jako jídelna, byly těžké impregnované plachty používána jako koberec i ubrus. Výdej jídla ale ještě znovu nezačal a myšlenky celé posádky se soustřeďovaly na muže u hlavní věže na přídi. Možná to měla být snaha část mužů zaměstnat, posádku rozdělit a ukázat, kdo tu vydává rozkazy.
Ještě v této chvíli zřejmě bylo možné vzpouře předejít a namísto historické události, která stála několik lidských životů to to mohl být jen disciplinární problém, jakých byly v Černomořské flotile toho roku řešeny desítky. Podobný by asi byl i výsledek. Pár dní v lodním vězení, případně pár služeb navíc a zákaz vycházek, pro největší smolaře možná i degradace. Pro velkou část ruských velitelů sice ani tehdy nebyl problém zjednat si disciplínu ranami, ale k tomu nikdo žádné záznamy spisovat nepotřeboval. Další vtip z kategorie černého humoru, proměnil napjatou situaci v otevřenou vzpouru. Nováčkům, kteří se divili, proč se má zrovna teď plachta přinést, někdo z mužstva řekl, že jde o přípravu na popravu. Neznámý vtipálek tak byl bezprostředním iniciátorem vzpoury a fakticky i autorem asi nejsilnější psychologické scény ve filmu, tedy pokusu o popravu strůjců vzpoury přikrytých plachtou jako rubášem.
Poměry v ruských ozbrojených silách si nemusíme idealizovat, poprava několika desítek námořníků bez soudu ale v té době nebyla reálnější než třeba v britském námořnictvu. Popravy zastřelením nebyly nijak časté a přes popravovaného nebylo nutné přehazovat žádnou plachtu, která navíc komplikuje míření. Nezkušení námořníci tak ale neuvažovali a rozum, už tak ovlivněný dávkou alkoholu na lačný žaludek, šel stranou. Ke vzniku paniky stačilo několik vyděšených. Námořníci vtrhli do lodní zbrojnice a ozbrojili se. Otevřenou vzpouru se první důstojník pokusil potlačit, ale byl zastřelen. Podle některých zdrojů tento výstřel vypálil poddůstojník Grigorij Vakulenčuk, který o chvíli později také padl. Vzpouru nepřežil kapitán a několik důstojníků, ostatní byli uvězněni. Pod hrozbou ostřelování byl zajat torpédoborec, který bitevní loď doprovázel. Po těchto rozhodných činech ale najednou nebylo jasné, co dělat dále. Přijetí nějakého plánu bylo navíc od počátku komplikováno existencí dvou skupin, které se snažily převzít velení.
První skupinu tvořili přátelé padlého Vakulenčuka. Vakulenčuk byl revolucionář, ale zda byl členem Sociálně demokratické strany Ruska, není jisté. Bolševici neměli s organizací povstání nic společného, tehdy se navíc tento pojem používal jen jako označení frakce delegátů na sjezdu strany v roce 1903, která tehdy získala hlasovací většinu. Rozpor nakonec vedl k rozpadu strany. Bolševici si své označení ponechali, paradoxně pak označovali drtivou většinu členstva, která v původní straně zůstala, jako menševiky. To ale byla teprve budoucnost. Sevastopolská revoluční organizace (Sevastopolská ústředna) v té době byla organizací sociálních demokratů. Tato organizace nijak neplánovala a neočekávala povstání na Potěmkinovi. Vakulenčukovi stoupenci radili i po vzpouře k opatrnému postupu, chtěli, nejlépe bez boje, získat další stoupence a lodě, vyhnout se konfliktu s dalšími jednotkami flotily a počkat na všeobecné povstání.
Matjušenko byl neformálním vůdcem a jeho minulost měla více společného se zločinem než s politikou. Kolem něj se soustředili „ostří hoši“, často také se zkušeností z podsvětí. Později, už v exilu, se Matjušenko označil za anarchistu. Ve Švýcarsku se setkal i s Leninem, což ale skončilo skandálem a rvačkou. Ani jeho tedy není možné považovat za bolševika. Matjušenko prosazoval okamžitý vstup do boje a podporu povstání v Oděse. O vzpouře navíc mluvil i dříve a je možné, že měl kontakty s neformální „oděskou stranou“, která stála za nepokoji ve městě, a že se přičinil o vyostření situace. Matjušenkova skupina nakonec zvítězila.
Námořníci zatím po úspěšné vzpouře jedli boršč. Nikdo nezemřel ani nebyl otráven, údajní červi najednou nevadili.
Po obědě na vlajkový stožár lodi vystoupala rudá vlajka. Nebyla symbolem bolševiků ani vlajkou revoluce, kterou by někdo z námořníků ukrýval. Použita byla signální vlajka, která podle mezinárodního signálního kodexu byla znamením připravenosti k boji. Pod touto vlajkou odplula bitevní loď do Oděsy. S podporou Potěmkina místní povstalci vytlačili pořádkové síly a ovládli přístav. Teď už se nejednalo o chaotickou mozaiku pouličních nepokojů, případů rabování a demonstrací, ale o povstání, na které bylo třeba tvrdě reagovat. Vládní síly přístav zablokovaly a v Oděse, Sevastopolu a Nikolajevu bylo vyhlášeno stanné právo. Do Oděsy zatím plula část Černomořské flotily s úkolem vzpouru na Potěmkinu potlačit. Aby se bitevní loď vyhnula zablokování v přístavu, vyplula na moře.
Ráno 17. června (30. června) se Potěmkin setkal s eskadrou admirálů Kriegera a Višněvského. Posádka byla připravena bojovat, děla eskadry však mlčela a žádný výstřel se neozval ani z Potěmkina. Bitevní loď dvakrát proplula eskadrou. Byla uvítána jásotem a připojila se k ní bitevní loď Georgij. K povstání se málem přidala i bitevní loď Sinop, kde se ale důstojníkům podařilo situaci zvládnout. Tato „tichá bitva“, u které by se to zdálo být asi nejméně pravděpodobné, je prakticky jedinou scénou filmu, která je v souladu s historickými fakty. Zbývající jednotky eskadry byli staženy do Sevastopolu. Současníci označili jednání eskadry a jejích velitelů za „hanebné“, velitelé ale asi s ohledem na náladu mužstva skutečně neměli na vybranou. Pokud by trvali na rozkazu k zahájení palby, určitě by se otevřené vzpouře nevyhnuli.
Situace byla vážná. Carské úřady se obávaly, že povstání podpoří i další lodě. V Sevastopolu byla odhalena připravená vzpoura na bitevní lodi Kateřina II. Vůdci byli zatčeni a loď odzbrojena. 19. června vypuklo povstání na cvičné lodi Prut. Hrozilo, že se povstání rozšíří do pobřežních měst. Námořní velení bylo paralyzováno a nebylo schopno nic účinného podniknout. Armádní velení jednalo rozhodněji a přijalo mimořádná opatření k obraně pobřeží.
Lodě Potěmkin a Georgij zatím dorazily do Oděsy a zajaly transport uhlí. V té době se ale projevilo to, že námořníci z Georgije měli mnohem snadnější cestu zpět. Oni krev neprolili a v Oděse, kde zatím nepokoje byly potlačeny, se šance na úspěch vzpoury zdály mnohem menší než na moři. Důstojníci a členové posádky, kteří vzpouru nepodporovali, proto bez většího odporu převzali kontrolu nad Georgijem.
Osamocený Potěmkin opustil Oděsu a plul podél pobřeží. Pod hrozbou ostřelování požadovala z přístavů zásoby a uhlí. V ruských přístavech dostali potraviny, ale uhlí ne. Bylo zřejmé, že úřady nechtějí donutit hladovou posádku k nepředloženým činům a čekají, až se stroje vzbouřené lodi zastaví. Loď se pokoušela najít útočiště i v přístavech jiných zemí, do tureckých vod ji ale nevpustili. Rumunské námořnictvo nedisponovalo srovnatelně silnou lodí a jeho vztahy s Ruskem byly lepší, Potěmkin se tedy k přístavu Konstanca přiblížil bez jediného výstřelu. Přistání ale bylo možné jen tehdy, pokud bude loď internována a posádka odzbrojena. To se vzbouřencům nezamlouvalo. Ještě několik dnů tedy plula loď pod rudou vlajkou. Zázrak se ale nedostavil a uhlí docházelo. 25. června (8. července) loď podruhé dorazila do rumunské Konstance a vzdala se. Posádka zůstala v Rumunsku.
Potěmkina opět převzala Černomořská flotila. Byl odvezen do Sevastopolu, pokropen svěcenou vodou k vyhnání „démona revoluce“ a poprvé přejmenován na Pantělejmon. Příliš to nepomohlo. V listopadu 1905 se posádka lodi pokusila podpořit povstání na křižníku Očakov. Bitevní loď však byla včas odzbrojena a vzpoury se aktivně neúčastnila. V následujícím roce byla spouštěna na vodu loď HMS Dreadnought a prakticky nový obrněnec začal být považován za zastaralý a vhodný maximálně k podpůrným úkolům. Po generální opravě v roce 1910 se loď zúčastnila I. světové války a několika bojových akcí proti německým a tureckým silám. Po únorové revoluci se jí opět vrátilo staré jméno, ale ve zkrácené podobě, tedy Potěmkin-Tavričeskij. Krátce na to ale byla znovu přejmenována a jmenovala se Borec (bojovník) za svobodu. V březnu 1918 byla převedena do rezervy. V květnu 1918 ji při obsazení Sevastopolu ukořistila německá armáda. V listopadu 1918 ovládla Sevastopol britská expediční vojska. Ta loď při svém ústupu v dubnu 1919 poškodila. Sevastopol pak na několik týdnů obsadili bolševici, které v červnu 1919 vytlačili bělogvardějci. Loď údajně byla provizorně opravena a sloužila ve flotile Bílých. Její čtvrté jméno ale neznáme. V listopadu 1920 město i s lodí definitivně ovládli bolševici. Loď byla zastaralá, zanedbaná a značně poškozená. Proto byla v roce 1923 sešrotována. Ve svých posledních chvílích figurovala v záznamech pod krátkým jménem „Potěmkin“. Díky počtu jmen v průběhu poměrně krátké služby tak zřejmě loď vytvořila svérázný rekord, který je možná ještě vyšší, pokud v době obsazení Sevastopolu Němci získala jméno i od nich.
Velká část námořníků se do Ruska dobrovolně vrátila ještě před revolucí a poskytla tak carské justici možnost vzpouru potrestat. Celkem bylo k různým trestům odsouzeno 173 námořníků, popraven však byl jen jeden, vůdce vzpoury Matjušenko. Nekonaly se tedy žádné drastické represe. Další námořníci se do Ruska vrátili po obou revolucích roku 1917. Po úspěchu filmu čekala námořníky chvíle slávy a zhruba do poloviny třicátých let se několikrát setkali. Potom tyto akce ustaly. Věk námořníků se už pohyboval kolem padesátky, důvod byl ale zřejmě jiný. V té době se podobné akce důrazně nedoporučovaly. Lidé měli obavy z obvinění, že budují nějakou podezřelou organizaci nebo se účastní její činnosti a stát vnímal, že na podobných srazech starých kamarádů, kteří se dlouho neviděli, jsou příliš vidět mezery ve společnosti způsobené stalinskými represemi.
Bolševici se o vzpouru ani o samotnou loď příliš nestarali, dokud byly události v čerstvé paměti. Potěmkin se nestal památníkem a byl zřejmě jednou z prvních zlikvidovaných lodí. Proto také ve filmu z roku 1925 nemohl hrát obrněnec sám sebe a jeho roli ztvárnila loď Dvenadsať Apostolov ( Двенадцать Апостолов – „Dvanáct apoštolů“), která se poněkud paradoxně zúčastnila snah o potlačení vzpoury. Jednalo se o loď starší a menší, navíc s řadou odlišností ve vzhledu. Na rozdíl od Potěmkina ale ještě nebyla sešrotována. Obě lodě měly stejnou hlavní výzbroj, i tak ale bylo třeba mnoho úprav a nákladů, aby se loď vyřazená ze služby už v roce 1911 Potěmkinu trochu podobala a zvládla svou roli při natáčení.
Bitevní loď Dvenadsať Apostolov. Za pozornost stojí tvar hlavních věží, počet komínů a odlišné provedení stožárů (zdroj Wikimedia commons, PD, Podle Vasily Ignatius / Adam Cuerden – Russian Fleet - Petrohrad 1892)
Ejzenštejnův film umožnil komunistům si tuto vzpouru přisvojit a po jeho úspěchu se „Potěmkinova vesnice“ kolem skutečných událostí vystavěná stala významnou součástí mýtů vydávaných za dějiny. Společně s dalšími mýty vyprodukovanými komunistickou propagandou pak přežila i pád totalitního režimu.
