Článek
O Rusku, Rusech a případně o Sovětském svazu se traduje celá řada stereotypů. Některé jsou pozitivní, jiné negativní. Často bývá zmiňována odolnost, skromnost a neokázalá chrabrost prostých ruských vojáků, úroveň důstojnického sboru naopak příliš oceňována není. Bonmot o ruské armádě jako „lvech vedených osly“ zazněl poprvé už v Krymské válce a od té doby byl různými pozorovateli z ciziny mnohokrát opakován. Stále stejná slova zaznívají v průběhu staletí i k systému vlády, který je popisován jako zkostnatělý, neefektivní a v mnoha směrech jako „asijský“, ať už kvůli malým ohledům na hodnotu jednotlivce nebo kvůli velmi silné obavě ze „ztráty tváře“, která vede k zakývání chyb i vyložených zločinů a brání tomu, aby byly předmětem veřejné kontroly a zdrojem poučení.
Samostatnou kapitolou je pak technologie. Zejména vlastnosti sovětské elektroniky inspirovaly řadu velmi podařených vtipů. Tam, kde sovětská a postsovětská technologie nejsou brány jako zaostalé, tedy primárně v oblasti vývoje a výroby zbraní, to pak neznamená, že by Rusové drželi krok s ostatními, ale spíše to, že jdou vlastní cestou. Vznikají tak originální konstrukce, které připomínají legendární „Car Pušku“ tím, že se soustředí na maximalizaci určitých parametrů do té míry, že ve světě k nim „analogov nět“, jak říkají s hrdostí samo Rusové.
Západní zbraně proti tomu vypadají nudně a šedivě a spíše jako produkt spolupráce techniků, účetních a úředníků, zatímco ty ruské či sovětské se chlubí maximální rychlostí, palebnou silou a dalšími parametry z kategorie těch „tvrdých“. Papírově je situace jasná a převaha ruských konstrukcí zřejmá, přesto je obvykle v praxi všechno jinak a ve válkách zatím za poslední desítky let se železnou pravidelností vítězila západní konstrukční škola. Příčinou je opomenutí těch „měkkých parametrů“ jako jsou přístroje, spojení, výhled nebo pohodlí posádky a příliš velká specializace těch ruských/sovětských konstrukcí na jedno prostředí. Význam má i další stereotyp, který se o Rusech traduje, tedy velmi malá pozornost věnovaná detailům údržby techniky, a ještě menší pozornost věnovaná těm, kdo ji obsluhují. Příběh lodi „Otvažnyj“ není příliš známý, ale výše uvedené stereotypy potvrzuje úplně všechny. Navíc odpovídá i na to, proč se Sovětský svaz rozpadl a proč jsou výkony Černomořské flotily Ruské federace v současné válce takové, jaké jsou.
15. září 1959 byla v Nikolajevě zahájena stavba první z řady velkých protiponorkových lodí Projektu 61 dle návrhu kanceláře vedené Borisem Izraelevičem Kupenským. V sérii zahájené lodí Komsomolec Ukrajiny bylo nakonec postaveno celkem dvacet jednotek. Lodí se „šťastným“ číslem sedm byl Otvažnyj, zařazený do Černomořské flotily 25. ledna 1965.
Lodě Projektu 61 byly krásné, jako první byly poháněny plynovými (tedy ne parními) turbínami a kvůli melodickému hvízdání svých strojů dostaly od britských nebo amerických námořníků sympatickou přezdívku „zpívající fregaty“. Krásu a rychlost navíc doplňovala i impozantní výzbroj. V boji s ponorkami byla každá loď vybavena sonarovým systémem Titan a řídicí stanicí palby Vyčegda, umístěnými v kýlovém krytu, pochopitelně i torpédy a značným množstvím hlubinných pum. Na nástavbách byla pochopitelně umístěna i dělostřelecká výzbroj, v té době už samozřejmě vnímaná jako doplněk. Raketovou výzbroj zastupovaly dvě odpalovací stanoviště M-1 Volna na přídi a zádi. Stanoviště zahrnovalo dvouramenné odpalovací zařízení ZIF-8, naváděcí systém Jatagan a dva rotující přebíjecí bubny po osmi střelách. Rakety Volna byly námořním ekvivalentem protiletadlových střel S-125 Něva/Pečora známých i z ČSLA. Na modernizovaných lodích této třídy byly umístěny i 4 protilodní střely Termit. To vše na lodi o výtlaku cca 3,5 tisíce tun. Již v době spuštění „Otvažného“ na vodu byla protiponorková výzbroj považována za zastaralou a neefektivní. Důvodem byla sovětská elektronika. Lodě Projektu 61 tak nakonec byly ceněny spíše jako raketové baterie. I raketové střely postupně zastarávaly a radarově naváděné střely M-1 Volna skutečně nebyly posledním výkřikem techniky, ale jejich počet a možnost nasazení nejen proti letadlům, ale i proti pozemním a námořním cílům představovaly silný argument. Stinnou stránkou této silné výzbroje bylo přetížení lodí výzbrojí na úkor všeho ostatního. Na první pohled to tak nemusí vypadat, vždyť i současné nejmodernější americké torpédoborce třídy „Arleigh Burke“ nesou při zhruba dvojnásobném výtlaku dokonce více než dvojnásobek počtu raket. Jenže tento první pohled nebere v úvahu tři faktory.
Prvním z nich je skutečnost, že na lodi o dvojnásobném výtlaku je pro výzbroj k dispozici fakticky více než dvojnásobek volného vnitřního prostoru. Další prvky zařízení (např. pohonná jednotka) totiž nejsou nutně dvojnásobně větší. Druhý faktor zná každý, kdo někdy skládal nepravidelné předměty do kufru. Větší kufr obvykle umožní více variant a efektivnější uspořádání. Poslední faktor pak vychází ze skutečnosti, že pro raketovou výzbroj je třeba množství elektroniky jak v samotných hlavicích, tak v systému řízení palby. A rozdíl v rozměrech a hmotnosti mezi současnou západní elektronikou reprezentovanou integrovanými obvody a LCD displeji a sovětskou elektronikou 50. let na bázi elektronek a CRT obrazovek asi není třeba vysvětlovat. Důsledkem přehnaných nároků zbraňových systémů na hmotnost a prostor tentokrát nebylo jen omezení pohodlí posádky, ale hlavně nemožnost respektovat ustálený zvyk umístění muničních skladišť pod čarou ponoru, protože se tam jednoduše nevešla. Toto konstrukční řešení přitom má už od dob prvních lodí s vodotěsnými přepážkami celkem tři důvody. Prvním důvodem je stabilita lodi a nutnost umístění těžkých prvků co nejníže. Druhým důvodem je snížená zranitelnost dělostřeleckou palbou a třetím (zřejmě nejzávažnějším) důvodem je možnost snadného zatopení těchto rizikových oblastí v případě požáru. Prostor nezbyl ani na další klasická opatření bránící rozšíření požáru, v první řadě umístění paliva a jednotlivých druhů munice v určitých vzdálenostech od sebe, pokud možno také ne v sousedství strojovny a dalších částí nezbytných k přežití lodi. Dalším obvyklým opatřením je důsledné oddělení jednotlivých prostor s hořlavými materiály dvojitými protipožárními dveřmi, nejlépe opět s možností tyto prostory mezi nimi zatopit. Ani toto pravidlo nebylo na lodích Projektu 61 dodrženo.
K zajištění stability lodí bylo třeba jejich vrchní část co nejvíce odlehčit, nástavba proto byla zhotovena převážně z lehkých slitin, což tehdy bylo skutečně novátorské řešení. Zvýšily se tak náklady i pracnost, ale k vlastnostem lodí této třídy při plavbě opravdu nebyly v průběhu jejich služby žádné výhrady. Nedostatky konstrukce z hlediska odolnosti proti požáru se tím ale ještě zhoršily.
„Otvažnyj“ společně s dalšími plavidly zajišťoval vojenskou přítomnost SSSR ve Středozemním moři v průběhu Šestidenní i Jomkipurské války a provedla sedm plaveb mimo Černé moře, během nichž navštívila Port Said, Alexandrii, Split, Bissau, Taranto a Messinu. Loď se pochopitelně zúčastnila i celé řady vojenských cvičení např. Jug-71 a Okean a v roce 1970 byla oceněna jako „vzorná loď“.
Sovětské námořnictvo bylo vždy považováno za elitní složku ozbrojených sil a služba v něm byla vnímána jako náročná ale prestižní. Tím spíše to platilo pro službu v Černomořské flotile, kde službu zpříjemňovalo teplé počasí a asi největší možnost podívat se do světa. Přesto se i zde projevoval klasický problém předimenzovaných sovětských ozbrojených sil, tedy nedostatek kvalitního a v řadě případů i vůbec nějakého personálu. „Otvažnyj“ tak například měl z obou odpalovacích raketových stanovišť kompletní posádku pouze na tom předním, kde také probíhal pravidelný výcvik a údržba. Ze zadního odpalovacího stanoviště se cvičně střílelo naposledy v roce 1970 a jeho posádka byla sestavována na základě „zbytkového principu“ a ani tak nebyla kompletní. Mezery v důstojnickém sboru zaplnili koncem léta 1974 čerství absolventi vojenských akademií, celá řada velitelů důležitých úseků lodi byla také na dovolené a na jejich místa byli dočasně jmenováni důstojníci, kteří na lodích Projektu 61 nikdy nesloužili. Jmenován byl i nový první důstojník, nadporučík Viktor Balašov, který ještě neměl kvalifikaci k tomu, aby velel samostatně, té měl dosáhnout až v dubnu 1975.
K těmto změnám se přidala i jedna teprve plánovaná. Velitel lodi, kapitán 2. stupně Ivan Vinnik, byl již jmenován velitelem jedné z brigád Černomořské flotily a fakticky se připravoval k převzetí nové funkce, což pochopitelně omezovalo jeho možnosti věnovat se velení. Podobné personální změny jsou na každé lodi přirozeným jevem, ale jejich současné provedení přispělo k dalšímu vývoji. K tomu, aby noví lidé nabrali zkušenosti, už nebyl čas. Podle vzpomínek pamětníků byla navíc většina času a energie věnována leštění lodi před významnými návštěvami a pro sovětské ozbrojené síly typickým brigádám v přístavu i jinde. Častá byla cvičení s ostrými střelbami, alespoň tedy v případě předního odpalovacího stanoviště a osádek děl, protože se opět jednalo o vděčnou podívanou pro významné hosty. Nácviku havarijních situací naopak byla věnována minimální pozornost. Požární cvičení, která měla být každodenní rutinou služby, byla vykazována nejvýše jednou týdně a školení na toto téma se alespoň formálně konalo nanejvýš jednou za měsíc, což znamená, že mnoho z nově příchozích vůbec nebylo proškoleno, jaké jsou jejich povinnosti v případě požáru.
Jak říká známý bonmot z dob vlády J.V. Stalina, každá náhoda má jméno, příjmení a služební zařazení. Za vlády L. I. Brežněva to už tak docela neplatilo. Viník byl označen, ale s výjimkou jeho služebního zařazení se údaje o něm různí. Velitelem zadního odpalovacího stanoviště, kde celý děj začal, byl jmenován mičman (z anglického „midshipman“) Šuportjak. Někdy je označován jako Štuportjak, Stuportjak (to mohou být posměšné zkomoleniny narážející na jeho pozdější jednání), ale také Šapovaljov. Budeme ho tedy dále jmenovat jako Šuportjak. Jeho křestní jméno, jméno po otci či iniciály také nejsou jednoznačné a nejistá je i jeho kvalifikace a váha jeho hodnosti a odpovědnosti, protože zhruba v té době se ustálené pojetí hodnosti mičmana jako ekvivalentu praporčíka měnilo v hodnost spíše rotmistrovskou (v Rusku a SSSR staršina).
Ze sovětských zdrojů vyplývá skutečně neuvěřitelný příběh tohoto hrdiny. Údajně nedokončil službu u námořnictva, pokud ji vůbec kdy vykonával, protože na loď přišel z pozemních sil, kde vykonával funkci řidiče ve Skupině sovětských vojsk v Německu (GSVG). Jak došlo ke změně jeho zařazení, jak získal námořní hodnost, jaké vůbec bylo jeho postavení a koho napadlo jmenovat někoho takového velitelem odpalovacího stanoviště raket, není nic známo. Pochybnosti o jeho kvalifikaci ale údajně vznikly a mičman Šuportjak prý v době havárie už dva měsíce nepobíral plat. Profesionální kvality dotyčného pak mělo ilustrovat, že se během slavnostního ceremoniálu v Nikolajevě oblékl do civilu, vmísil se do davu a uprchl z lodi. Později byl ve městě chycen silně opilý, přivezen zpět na loď a při prohlídce jeho kajuty bylo pod palandou nalezeno 30 prázdných lahví od vodky. Bdělý zástupce pro věci politické údajně navrhoval jeho odvolání, nakonec ale bylo rozhodnuto Šuportjakovo chování řešit po komsomolské linii.
Dne 30. srpna se loď nacházela ve výcvikovém prostoru 25 mil od Sevastopolu. V blízkosti bylo dalších 27 lodí Černomořské flotily a skupina admirálů a důstojníků generálního štábu námořnictva v čele s kontradmirálem Vladimirem Saakjanem, náčelníkem štábu Černomořské flotily, měla pozorovat ostré raketové střelby. V 9:58 zazněl signál „Výcviková a bojová pohotovost!“ Mičman Šuportjak, umístěný u ovládacího panelu raket v zadním skladišti č. 8, následoval pokyny, nařídil svým podřízeným připojit externí napájení a přepnul přepínače napájení do polohy „zapnuto“. Krátce poté pozoroval silný plamen na levém bubnu. Motor jedné z protiletadlových raket se samovolně vznítil. Úkolem velitele stanoviště bylo hlásit událost veliteli protiletadlového raketového oddílu BC-2 a aktivovat sprinklerový systém raketového zásobníku. Podle sovětských zdrojů Šuportjak namísto toho nařídil evakuaci stanoviště a s výkřikem: „Bouchne to!“ utekl. Našli ho až o dvě a půl hodiny později a do dalšího děje se nijak nezapojil. V 10:01:35 došlo k první explozi, o patnáct až dvacet sekund později k druhé explozi. V zádi lodi se začal rychle šířit požár. Velitel lodi neměl informace, co se děje, předpokládal tedy, že explodovala tlaková láhev v zadní strojovně, což bylo následně nahlášeno dozorčímu důstojníkovi Černomořské flotily. Na záďovou palubu začali vybíhat kadeti ze čtvrté kajuty, kteří na lodi absolvovali praktický výcvik a nebyli přiděleni na bojová stanoviště, a námořníci ze zadní kajuty a sousedních bojových stanovišť. Černý kouř byl stále hustší a z přepážky raketového skladu se ozýval hluk, který dle svědků zněl jako dopady těžkých balvanů. Druhá exploze už byla velmi silná a výbuch shodil do vody několik námořníků. Pozorovatelům na můstcích lodí v okolí se zdálo, že kouř vychází z komína lodi a kontradmirál Saakjan, který svou kariéru strávil na parních torpédoborcích, jen klidně poznamenal: „Mechanici zase černí oblohu.“
Záchranné práce na samotné lodi měly být koordinovány ze stanoviště PEŽ (пост энергетики и живучести), to ale bylo prázdné a později bylo zahaleno kouřem natolik, že bylo nepoužitelné. V 10:02:00 explodovaly všechny rakety. Paluba nástavby se roztrhla, odpalovací zařízení spolu s kusem paluby bylo vytrženo a dopadlo na zadní komín a ze zásobníku vyšlehl sloup plamenů. Jak se později ukázalo, byl výbuchem poblíž třetí kajuty proražen i trup lodi pod čarou ponoru. Sedm námořníků a kadetů bylo shozeno výbuchem ze zadní paluby do moře a mechanici, kteří se nedokázali dostat ze zadní strojovny, zahynuli. Námořník Vladimir Pročakovskij uvězněný požárem uvnitř lodi, uhořel zaživa. Svým přátelům, kteří se ho snažili vytáhnout z pasti světlíkem, řekl jen: „Kluci, se mnou je konec, zachraňte loď!“ Podobně zahynul i námořník Sergej Petruchin, který uvízl při pokusu o únik v okénku kuchyně. Pro tyto případy bývá běžnou součástí výbavy námořních záchranných i opravárenských čet autogen. Na lodi však nebyl ani jediný, zřejmě kvůli materiálu nástavby. Uvízlému Petruchinovi mohl pomoci jen lodní lékař, nadporučík Viktor Cvelovskij, který mu aplikoval několik injekcí morfinu.
Kapitán lodi vyhlásil bojový a nouzový poplach a přemístil se na velitelské stanoviště, které se u lodí Projektu 61 nacházelo ve vnitřním prostoru. To bylo zcela v souladu s předpisy, které reagovaly na potopení bitevní lodi Novorossijsk, kdy se všichni velitelští důstojníci shromáždili na palubě lodi a nikdo nebyl na velitelském stanovišti. V tomto případě však bylo spojení se zádí ztraceno a z můstku by byl na rozdíl od velitelského stanoviště i přehled o dění na zádi.
Říká se, že odvážnému štěstí přeje. V případě fregaty „Otvažnyj“ to platilo alespoň u místa a času nehody. Prakticky na dohled byla všechna záchranná a pomocná plavidla, pro boj s požárem, evakuaci posádky a poskytnutí lékařské pomoci zraněným navíc bylo možné využít zařízení dalších lodí. Vzdálenost od základny v Sevastopolu byla na námořní poměry nepatrná, i při pomalé plavbě ve vleku by loď přístavu dosáhla za několik hodin a relativně blízko bylo i do Nikolajeva, kde byly všechny prostředky k definitivní opravě. Přítomnost vyššího velení navíc usnadňovala koordinaci záchranných prací plavidly z několika samostatných uskupení. V krátké době se z blízkého Sevastopolu ujal této koordinace samotný velitel Černomořské flotily. Záchranné práce navíc probíhaly ve dne a za teplého počasí, kdy případný pád přes palubu skutečně neměl podobné následky jako v ledovém severním Atlantiku. Poněkud ironicky by se dalo říci, že lepší podmínky pro zvládnutí námořní katastrofy si nelze přát.
Větrné počasí ale hasící práce přece jen komplikovalo, pěnu bylo možné účinně použít jen ve vnitřních prostorách lodi a vítr dokázal vyfoukat pěnu i ze skladu raket, který výbuch otevřel. Použití vody komplikoval hořící film nafty na hladině a další komplikace přinášel i materiál nástavby, protože hliníková slitina se v místech největšího žáru tavila. Příslušníci posádky, kteří se nepodíleli na záchranných pracích, byli seřazeni na přední palubě a na záď, kam se nebylo možné z přední části lodi dostat, přicházely záchranné čety z protiponorkových lodí „Bědovyj“ a „Smetlivyj“ a torpédoborce „Soznatělnyj“.
V 11:00 bylo rozhodnuto odtáhnout „Otvažnyj“ na pobřeží do oblasti mysu Chersones. K dispozici byly tři remorkéry, ale velení dalo přednost použití rychlejších válečných lodí. K „Otvažnému“ nejdříve připojil vlečné lano torpédoborec „Soznatělnyj“ a ostatní plavidla pomáhající se záchrannými pracemi se měla stáhnout. Rozkaz určený protiponorkové lodi „Bědovyj“ však omylem přijal právě „Soznatelnyj“ a tažné lano bylo přeříznuto. Další hodinu zabralo připojení nového lana k „Bědovému“. V blízkosti přitom už v té době byla speciální záchranná loď „Beštau“ s výkonným tažným strojem a speciálním navijákem, která byla pro podobné úkoly přizpůsobena, ale z neznámých důvodů nebyla použita. Ve 12:55 začal „Bědovyj“ táhnout poškozenou loď rychlostí 5 uzlů. Rychlejšímu pohybu bránilo zablokované kormidlo a byly obavy, že by jeho odpor mohl vést o odtržení poškozené zádi. Dvě souběžně plující lodě SB-15 a PDS-123 pomáhaly s hašením požárů.
Velení lodi se obávalo, že by se oheň dostal k zásobníkům s hlubinnými náložemi pro RBU (vrhače raketových hlubinných pum), a zásobníky byly zaplaveny navzdory opakovaným rozkazům samotného velitele sovětského námořnictva, admirála G. Gorškova, že je třeba se soustředit na pokračování v plavbě a „všechno ostatní až potom“.
To se již ale měla projevit poslední z chyb, které vedly k zániku lodi. Krátce před vyplutím na moře loď obdržela šest leteckých hlubinných pum a palivo pro palubní vrtulník Ka-25. Obojí bylo kvůli nedostatku místa uloženo pouze provizorně. Hlubinné pumy byly uloženy na zádi ve skladu č. 10, který obvykle používali intendanti ke skladování zásob. Na ochranu proti zlodějům byl zámek palubního poklopu upraven tak, aby jej nebylo možné otevřít z paluby. V zápalu boje o přežití si na tento nebezpečný náklad nikdo nevzpomněl, a i kdyby ano, v té době už byly běžné cesty vnitřkem lodi odříznuty ohněm, dýmem a zbytky z hašení požáru.
Ve 14:47 došlo ve skladu č. 10 k poslední explozi. Záď se propadla a nad hlavním stěžněm vyšlehly plameny. Zemřelo několik námořníků a tělo staršiny Adama Ačmiza bylo vrženo na záchrannou loď. Tento námořník se se tak stal jedinou pohřbenou obětí. Záď se postupně potápěla a loď se stále více nakláněla na pravobok. Ve 14:59 to bylo již 19 stupňů, v 15:00 pak 25 stupňů a v 15:02 dokonce 28 stupňů. V 15:10 zhasla světla a napájení přístrojů. V 15:11 kapitán zapsal poslední zápis v lodním deníku, kterým byl záznam povelu „všichni na palubu“. Kontradmirál Saakjan byl informován, že loď se za půl hodiny potopí a posádku je třeba zachránit.
V 15:07 začala posádka opouštět „Otvažnyj“. Lidé skákali do vody z výšky 15 metrů a ti, kteří se báli skočit, byli dolů odtlačováni svými kolegy. Dole již čekaly menší záchranná plavidla a čluny z dalších lodí. Celkem z paluby skočilo během půl hodiny 220 lidí a při opouštění lodi nedošlo k žádným obětem. Velitelství flotily stále doufalo, že bude mít čas potápějící se loď vytáhnout na břeh nebo alespoň na mělčinu. „Otvažnyj“ tedy pokračoval ve vleku původním směrem. Během evakuace ale požár zesílil a loď se stále více nakláněla. „Otvažnyj“ se nepřevrátil ani při náklonu 32 stupňů, ale bylo zřejmé, že rozkaz je nesplnitelný. V 15:43, tedy jen několik minut po dokončené evakuace, bylo tažné lano přerušeno. Otvažnyj se začal nořit zádí do vody a v 15:46 bylo vidět jen číslo na přídi. V 15:57:30 se loď zcela potopila. Při katastrofě zahynulo devatenáct členů posádky a pět kadetů námořní akademie a 26 dalších bylo zraněno.
Kapitán Vinnik byl i po opuštění lodi přesvědčen, že požár způsobila exploze některé z tlakových nádob, to ale zpochybnila Technická správa Černomořské flotily. Přesnou příčinu zániku lodi mělo zjistit vyšetřování, kterého se zúčastnil i hlavní konstruktér lodi, Boris Kupenskij. Vrak lodi byl prozkoumán batyskafem, který nenašel žádné prasklé tlakové nádoby, ale pečlivě zaznamenal všechna poškození. Posádka lodi Otvažnyj byla prověřena ze znalostí svých povinností, kvalifikace specialistů a chování při výzvě „Bojový poplach!“ na sesterské lodi „Rešitělnyj“. Sovětské zdroje uvádějí, že mičman Šuportjak byl hodnocen zcela nedostatečně a údajně ani nevěděl, kde najít na svém bojovém stanovišti všechny ovládací prvky.
Obě větve vyšetřování ale vyzněly do ztracena. Nikdy nebylo zjištěno, co způsobilo zážeh motoru rakety a nikdo nebyl potrestán ani postaven před soud za chyby v průběhu záchranných prací, které vedly ke ztrátě řady lidských životů. Všichni zúčastnění zůstali ve svých hodnostech nebo byli v krátké době povýšeni. Jen o další službě mičmana Šuportjaka v námořnictvu po této katastrofě nejsou žádné zprávy, to ale platilo i pro dobu před ní. Jak záhadně se dotyčný objevil, tak záhadně zmizel. V konstrukci sovětských lodí ani v organizaci záchranných prací nedošlo k žádným větším změnám a celá katastrofa se stala „neudálostí“, o které byly potlačeny veškeré zprávy. Teprve 20 let poté v krátkém uvolnění devadesátých let byl příběh zániku lodi, který na vlastní oči pozorovaly tisíce lidí, vylíčen knižně jako „tajemství archivů“ (cože podtitul knihy uvedené ve zdrojích).
Možných příčin katastrofy je celá řada. Začátek požáru bezprostředně po zapnutí externího napájení ale naznačuje, že zde hrála roli jiskra vzniklá poruchou elektroinstalace. V horku se navíc rakety kvůli chlazení kropily z hasícího zařízení slanou vodou a následně byly od soli čištěny roztokem, který obsahoval kromě vody i hořlavý líh. Zkratu v elektroinstalaci mohl pomoci solný povlak, pokud by se čištění zanedbalo, vznícení od jiskry naopak lihové výpary. Projevit se mohlo teplé počasí, které rozpálilo vnitřek lodi. Nic z toho by ale zřejmě nevedlo ke vznícení hnací náplně, pokud by rakety byly v pořádku. Z daného stanoviště se dlouhou dobu nestřílelo, proto zde mohly být rakety už řadu let. Sůl, změny teplot, vlhkost i otřesy pak samozřejmě mohly degradovat jejich obaly a ochranné kryty, takže jiskra v blízkosti stačila. Ani námořní raketa nevydrží tyto podmínky věčně. To ale samozřejmě dalece přesahuje odpovědnost vysmívaného Šuportjaka, který neměl vliv na elektroinstalaci, nerozhodoval o rozsáhlejší údržbě odpalovacího zařízení ani neměl možnost nijak ovlivnit obměnu raket. Nedostatky ve výcviku, zajištění údržby a personální politika i komedie plná omylů v průběhu záchranných prací se týkaly mnohem vyšších šarží a celé flotily. To také byl důvod, proč byla společnými silami celá záležitost zametena pod koberec.
Neschopný opilec se hodil jako vhodné zdůvodnění, ale možná opravdu přispěl k zániku lodi méně než mnozí jiní. K dispozici měl maximálně dvě minuty (pokud by se kouř začal vyvíjet hned a on ho ihned zpozoroval), spíše však jen desítky sekund. Pokud by se při hlášení zdržel u telefonu, pravděpodobně by zahynul on i celá obsluha. Nadřízení by se pak o problému dozvěděli zhruba ve chvíli, kdy už by se na explozi mohli sami podívat. Příliš naděje by nedávalo ani použití sprinklerů, které by stačily na ochlazení, ale neměly šanci překonat tlak plynů a uhasit běžící motor rakety. Přidejme si k tomu pravděpodobný zkrat v elektroinstalaci, který mohl ovlivnit ovládání hasícího zařízení i spojení a neschopný a panikařící námořník se najednou jeví spíše jako ten, kdo další vývoj odhadl poměrně přesně a dal rozkaz ke včasné evakuaci obsluhy. To je více než předvedli v dalších hodinách jeho nadřízení.
Šuportjakův příběh navíc při podrobnějším prozkoumání vypadá skutečně děravě, skoro jako by ho opilec neprožil ale vyprávěl. Na hranici věrohodnosti je už vyprávění o jeho nedostatcích. Nejde o náklonnost k alkoholu. Personální nouze na nezbytnost naplnit neúměrně veliké ozbrojené síly vedla k tomu, že se jen trochu kvalifikovaným lidem tolerovalo ledacos. V Rusku se navíc jedná o častou neřest. Neuvěřitelné ale je, že by někdo nechal velet člověka bez potvrzené způsobilosti čemukoliv, tím spíše pak stanovišti, které tvořilo prakticky polovinu efektivní palebné kapacity lodi. Pokud byl velitel takový, jak asi vypadali jeho podřízení?
V každé zemi, která disponuje námořnictvem, je navíc mezi ním a pozemními silami určitá bariéra. Je to pochopitelné, protože u každé z těchto složek jsou jiné tradice, návyky, hodnosti i nezbytné dovednosti. Pochopitelně je taková bariéra prostupná pro odborníky připravované pozemními silami pro obě složky, obvykle ale jednou. Mičman Šuportjak ji měl překonat dvakrát, nejdříve (zřejmě základní) službou u námořnictva odkud se odebral do čistě pěší Skupiny sovětských vojsk v Německu, nějakou dobu zde sloužil jako řidič, což je pro praporčíka poněkud skromné zařazení, aby se znovu vrátil k námořnictvu. Nedá se to vysvětlit ani přímluvou někoho skutečně vlivného. Služba v zahraničí byla prestižní, podmínky proti jakékoliv posádce v SSSR královské a přechodem k námořním silám by nic nezískal. Neměl tedy důvod o takovou přímluvu žádat.
Přímo se nabízí otázka, jestli ten člověk vůbec existoval. Podobná úvaha by asi všude jinde byla na hranici divoké konspirační teorie, ale v sovětské historii není o vymyšlené postavy nouze. Zřejmě nejznámější je politruk Kločkov nebo Dijev (též Kločkov- Dijev a Dijev- Kločkov), který se vynořil z nebytí jako hotový důstojník politické správy před bojem tzv. Panfilovců u stanice Dubosekovo roce 1941 a zhruba 27 vojáků inspiroval k nesmrtelnému hrdinství mnohokrát citovaným výrokem: „Rusko je veliké, ale ustoupit není kam. Za námi je Moskva!“. Stejně nevysvětlitelně jako se objevil, pak tento hrdina z historie zmizel, nepadl, nebyl zajat, nebyl vyznamenán ani nekonal v další službě hrdinské činy. Skuteční vojáci, kteří byli na místa účastníků této fiktivní události doplněni a vyznamenáni, často historiky a propagandisty svým pozdější životem zklamali, hrdinný politruk ale zůstal dokonalý. Šuportjak by byl jeho obdobou i protipólem zároveň. I on se objevil z nicoty s nejasnou identitou, i jemu byl dopřán jediný výrok citovaný historiky, a i on se krátce po jeho pronesení a demonstraci svého charakteru a nebezpečí, které s sebou nese alkoholismus a nedostatek odbornosti, rozplynul bez vysvětlení. Rozdíly jsou v tom, že boj Panfilovců byl vymyšlený od začátku do konce a potřeboval kladného hrdinu, který by ještě překonal vojáky zastavující německé tanky granáty a zápalnými lahvemi. V případě katastrofy „Otvažného“ bylo třeba vymyslet krycí příběh ke skutečné události a byl třeba hrdina natolik záporný, aby zamaskoval chyby všech ostatních. Až bude opět v Rusku možné takové otázky pokládat a otevřou se sovětské archivy, do kterých se v devadesátých letech dalo sotva nahlédnout, možná se dozvíme více.
Tento článek začal výčtem určitých stereotypů. Ty mohou být užitečné pro předpověď kolektivního chování, ale rozhodně neplatí, že by takový musel být každý Rus. Důkazem je komentář pod článkem uvedeným ve zdrojích. V záplavě hurávlasteneckých komentářů, nostalgických vzpomínek na službu u námořnictva, dotazů a odpovědí technických nadšenců i kategorických výroků lidí, kteří přesně vědí, koho by měli zastřelit, jsem našel komentář, který celý příběh shrnuje tak stručně a výstižně, že už opravdu není co dodat. Dovoluji si ho přeložit „Šuportjak se už asi uchlastal, ale ten systém je tu pořád!“
Zdroje
Je zde nepříliš kvalitní, ale bohatá fotodokumentace
Karžavin, B. A.: „Gibel Otvažnogo“, Moskva 1994
