Článek
Již staří Římané znali přízviska. Bylo to nesmírně praktické. Mužských jmen bylo jen něco přes dvacet a rodů, ze kterých se odvozovalo cosi jako příjmení, také nebylo zrovna mnoho. Jakmile se populace rozrostla, začaly nejasnosti, kdo je kdo. Pak se nesmírně hodilo, když se Cornelius z rodu Scipiů proslavil vítězstvími v Africe a mohl být nazýván Cornelius Scipio Africanus, aby se odlišil od jiných Corneliů stejného rodu. I vojevůdce Quintus z početného a rozvětveného rodu Fabiů asi uvítal i ne zrovna lichotivou přezdívku Cunctator, tedy váhavec. Jednak se z posměšné přezdívky brzy stala mnohem lepší značka, když svou rozvážnou taktikou udolal Hannibala a získal si slávu, jednak uvolnil cestu dalším Fabiům, kteří si také přáli mít malého Quinta a nechtěli, aby se pletl s prastrýcem. U žen to chvíli trvalo, protože se od narození do sňatku označovaly pořadovým číslem, které nám dnes připomene spíše auto (třeba Octavia I.), po sňatku si pak ponechaly rodové jméno jako první a vyvdané jméno manželova rodu jako druhé. Měly tedy výrazně větší výběr možných variant. I u nich ale na přízviska došlo, nebylo jiné cesty. Zásluhy, záliby, tělesné rysy, manželovo povolání – všechno se hodilo. Nakonec to dopadlo tak, že přízviska překryla i vlastní jméno. O císaři Caligulovi asi ví každý, leckdo něco slyšel o jeho krutosti nebo koni jmenovaném do funkce senátora. Kdo si ale na první dobrou vybaví jeho jméno? Mimochodem, jmenoval se Gaius a za jméno si přidal tituly Caesar, Augustus a reprezentativní přízvisko Germanicus. Ani císařská vůle nepomohla a do dneška je znám pod přezdívkou, kterou získal v dětství, kdy si v malých botičkách vykračoval mezi legionáři.
Co bylo pro Římany nutností, stalo se ve středověku luxusem. I novodobí vládci a příslušníci šlechty chtěli být nezaměnitelní. A chtěli to i jejich poddaní a kronikáři. Dodnes známe z historie jména jako Jindřich Ptáčník, Boleslav Ukrutný, Ota Bílý, Vladislav Lokýtek, Ivan Hrozný a mnoho dalších. Méně vznešeně to fungovalo v podhradí, kde také za čas bylo nutné rozlišit mezi čtyřmi Jíry a pěti Martiny ve vsi. Z přezdívek těch, kdo se nemohli chlubit rodovým jménem, tak postupně vznikala dnešní příjmení, která už zůstávala i jejich potomkům.
Jak ubývalo králů a přibývalo těch dědičných příjmení i lidí, dostali jsme se zase do situace, kdy se hodí nějaké další rozlišující označení, alespoň u politiků a generálů. A objevilo se zajímavé gramatické rozlišení. V demokraciích mají lidé sklon tou přezdívkou nahrazovat nejčastěji křestní jméno. Tak vznikl třeba „bezpodmínečný“ Generál Grant (USA), který si kvůli tomu ani nemusel měnit monogram, jeho protihráč „Stonewall Jackson“ (CSA), „Tygr Clemenceau“ i „Lišák Joffre“ (oba Francie), „Tatíček Masaryk“ nebo „Buldozer Paroubek“, ať mu uděláme radost přiřazením k řádově významnějším hráčům.
Diktatury upřednostňují náhradu příjmení, což může za nacistické Německo dosvědčit „Usměvavý Albert“, tedy maršál Kesselring, „Rychlý Heinz“ (Guderian) , za Vietnam „Strýček Ho“ (Či Min) nebo za Čínu „Předseda Mao“ (Ce Tung). Případně stačí ta funkce úplně na všechno: „Fűhrer“, „Duce“, „El Caudillo“, „Vožď“. Nebo „Velký vůdce“ a „Milovaný vůdce“ v KLDR. Vždyť každý ví, o kom je řeč. I přezdívky V. V. Putina „Garant“ nebo „Verchovnyj“, které se v ruských blozích objevují pravidelně, patří do stejné skupiny.
Proč to tak je, nevím. A je zbytečné ptát se v Ústavu pro jazyk český, tendence je to zjevně mezinárodní. Možná se tu projevuje občanské hledisko přirozené spojené s příjmením na straně jedné a požadavek na lidovost na straně druhé. „Občan Vladimír“ zní opravdu divně, to asi uznáte. A naopak nikdy neškodí vytvořit dojem, že diktátor je tu „pro lid“, i když se reálně schovává v luxusním bunkru.
U nás mají na ty přezdívky velké štěstí sociální demokraté. „I Červený svetr“ nebo „Hrobař“ Hamáček tomuto pravidlu zcela odpovídají. Jen Lubomír Zaorálek je všeobecně znám jako „Soudruh Zao“, pro svou neobyčejnou schopnost podlézat komunistické Číně. Tady už pravidlo bylo překročeno. Čím to? Že by projev celkového přituhování v ČSSD i ve společnosti? Nebo široce sdílené přesvědčení, že tak úplně k demokratickému křídlu strany nepatří? Spíše bych vsázel na to, že se tady projevil postoj veřejnosti k Číně a jejímu režimu. „Soudruh“ je pro nekomunistu opravdu kruté označení, i když je pravda, že se pan Zaorálek od té marxisticko-leninské filozofie ušpinil. Zlý úmysl bych v tom ale nehledal. Slovo „soudruh“ bylo původně sociálně demokratickým oslovením, které sociálním demokratům komunisté ukradli a naprosto zprofanovali. „Předseda Zao“ by zněl lépe. Jenže co dělat, když on to na předsedu nedotáhl…
Předsedkyně sociálních demokratů předváděla svůj velkorysý vztah k rozpočtovým výdajům tak dlouho, až si vysloužila přezdívku „Venezuela“ podle země, kde zrovna tentýž přístup vedl k faktickému státnímu bankrotu. V rámci demokratických zvyklostí samozřejmě bylo nahrazeno křestní jméno. Venezuela Maláčová ostatně nezní špatně. A postupem času paní předsedkyně vzbuzovala i cosi jako sympatie i u skalních nevoličů levicových stran. Řídit stranu v podobné situaci je těžký úkol, který jí nikdo nezávidí a soucit s někým, kdo od toho prostě neutekl, je přirozený.
Ani tu snahu o prolnutí kandidátek s někým jiným bych jí nevyčítal. Vytvořit cosi na způsob koalice ale bez minimálního kvóra pro koalici s jiným politickým subjektem v podobné situaci dávalo smysl, i když to moc hezky nevypadá. Výběr byl, jaký byl. Zelení opravdu nejsou „sexy“ a ani stravitelní pro klasické sociální demokraty. Nejrůznější ultralevé iniciativy a alternativy jsou voličsky naprosto bezvýznamné, i když mediálně patrné. To nemá smysl ani zkoušet. Alespoň opticky je nalevo hnutí ANO a k obejití pravidel pro koalice účelově založené hnutí STAČILO!. Kdesi mimo pravolevou osu pak najdeme Motoristy a Přísahu. Poslední dvě možnosti vypadají zvláštně, ale dávaly by logiku. Matematicky, z hlediska překryvu voličů, i prostě z toho důvodu, že sociální demokraté mají přesně to, co by jejich partnerům chybělo. Tradici, členstvo, organizační strukturu, ideu i nějaké peníze. Jasně, až na tu tradici spadá vše ostatní do kategorie „mohlo by to být lepší “, ale pokud to nebereme z hlediska, jak by měla vypadat ideální politická strana, ale ve srovnání s reálným stavem třeba hnutí Přísaha, jeví se to mnohem lákavěji. Neklaplo to, protože se nepodařilo vzájemně sladit ega a vyřešit otázku, kdo má jít na čí kandidátku.
Další možnosti byly z hlediska zachování sociálních demokratů jako samostatné politické síly mnohem rizikovější. Jakákoliv dohoda s ANO nutně musí být něco jako anekdotický recept na skřivánčí paštiku, vytvořenou mícháním s koňským masem v poměru 1:1. Tedy jeden skřivánek na jednoho koně. Lákavé to není ani pro hnutí ANO. Voliči sociální demokracie nejsou zrovna proslulí volební disciplínou, těžko by navíc s nadšením volili toho, kdo nedávno jejich stranu prakticky zlikvidoval. Za cenu velmi nejistého zvýšení výsledku by si tak ANO ubralo mandáty pro své věrné ve prospěch lidí, kteří by třeba pana majitele vždycky neposlechli a případně pokračovali v oblíbené sociálně demokratické hře na kudlu do zad.
Pro převlečené komunisty by podřízení sociálních demokratů dávalo větší smysl. Peníze a členstvo docházejí i jim a ideový základ jen předstírají už od dob normalizace. Zbyla prakticky jediná klíčová idea, tedy poslušnost k Moskvě, ať je hlavním městem SSSR nebo Ruska. I když byla za přítomnost tzv. bývalých komunistů často kritizována ODS, byla to ve skutečnosti ČSSD, kdo dokázala překonat KSČ(M) v počtu bývalých členů totalitní KSČ ve sněmovně. A že byl komunistický klub tehdy početný a tvořený téměř výhradně starými strukturami! ODS, setrvale kritizovaná jako odkladiště tzv. bývalých komunistů, mohla v té době své komunistické poslance už spočítat na prstech a na druhý pokus sestavila vůbec první nekomunistickou vládu v historii ČR. Pokud nevěříte, podívejte se na složení PS PČR v době Jiřího Paroubka. A o moc lepší to nebylo ani dříve. Styčné body mezi KSČ (M) sociálními demokraty by se tedy našly.
Přiznám se, že jsem si řádně oddechl, když z toho na první pokusu nic nebylo. Hodnocení Hnutí STAČILO! z úst paní Maláčové znělo jako záblesk zdravého rozumu a rozhodnutí kandidovat samostatně jako projev nevídané odvahy. Ono to nezní lákavě, ale dosažení hranice 3 % a státního příspěvku by bylo pro sociální demokraty reálné, při současné naštvanosti na vládu by mohli pomýšlet i na víc. Proniknutí do Poslanecké sněmovny by se rovnalo zázraku, ale byly by peníze na činnost, zůstala by myšlenka, členstvo a naděje, že do příštích voleb zmizí ze scény oligarcha ovládající média a z členstva se vynoří nějaký král Ječmínek, který stranu pozvedne.
Komunistický kalkul, že sociální demokraty vlastně k ničemu nepotřebují, měl také něco do sebe. V té době byli v průzkumech výrazně nad laťkou a proč se vzdávat za mírné zvýšení voličského potenciálu pětiny z cca deseti mandátů, o které je i tak rvačka?
Jak říkají sami komunisté, není pevností, které by bolševici nedobili. A jak říká zkušenost, není dna, které by někteří sociální demokraté nedokázali prokopat. Zachování sociálních demokratů jako samostatné (byť pravděpodobně zatím mimoparlamentní) síly se nehodilo mnoha lidem. Zrovna tato procenta by mohla bránit sestavení „Burešovské většiny“, přežití sociální demokracie by zřejmě nepřežil soudruh exprezident Zeman, který by tak nedokončil své životní dílo tuto stranu zničit a s klesajícími procenty v předvolebních průzkumech se vytratila odvaha sociálních demokratů i arogance komunistů.
Dnes tedy bylo oznámeno schválení bezpodmínečné kapitulace sociálních demokratů a faktické opakování slučovacího sjezdu z roku 1948. O nic jiného nejde. Když jsem si to přečetl, pohlédl jsem na zachmuřenou oblohu, a i když bylo už vlastně dopoledne 17. července 2025 a ne ráno 14. září 1937, Seifertovy verše se v hlavě odvíjely úplně samozřejmě: „To kalné ráno si pamatuj, mé dítě ..“ Nezemřel Masaryk, zemřela sociální demokracie. A pokud se nestane zázrak, je to opět něco jako symbolický konec dosavadních dobrých časů.
Snad jenom Jana Maláčová má důvod k radosti, protože tím dosáhla opravdu husté dvojpřezdívky, jako ještě nikdo před ní. Pryč se jménem i příjmením! Ecce Venezuela Fierlingrová!
Smutné, marné a prostě absurdní je na dané situaci to, že celá ta fierlingerovská zrada idejí sociální demokracie prakticky jistě nebude mít ani ten očekávaný efekt. Pokud se Jidáš oběsil, co má dělat ten, kdo nezíská nejen třicet stříbrných (v tomto případě mandáty), ale dokonce možná ani jejich slib? Důvodů, proč to tak zřejmě dopadne, vidím celou řadu.
Za prvé: Je to smlouva s ďáblem. A ďábel nehraje podle pravidel. Za normálních okolností by se tak nějak čekalo, že ten, kdo si žádost druhé strany o spolupráci vynutí, o ni také stojí. Když se tedy druhý podřídí, dohoda je jistá a odměna také. Uvažujme ale matematicky. Poslaneckých mandátů u subjektu s 5 % voličů je zhruba deset. Proč se vzdávat každého pátého s nadějí na mírně lepší volební výsledek, když poníženou žádostí sociálních demokratů už bylo toho podstatného dosaženo? Vždyť stačí najít důvod, proč je odmrštit. Vedení sociálních demokratů je znemožněno, samostatná kandidatura po dalším neúspěchu už nebude ničím jiným než aktem zoufalství. A k zoufalým a neúspěšným se volič nehrne. Touto žádostí se navíc sociální demokracie zbaví mnoha známých tváří a odpadne část členstva. Proces už běží a jediný hejtman i senátor udávají tón. Navíc se sociální demokraté stanou nevolitelnými pro všechny voliče, kteří soudruha Bureše nesnesou, ale stávající vlání strany jejich naděje zklamaly, takže si hlasitě stěžují, že není koho volit. Ti by totiž jinak mohli dospět k závěru, že by jejich hlas pomohl zachránit sociální demokracii. Pokud znechuceně zůstanou doma, je to skoro tak dobré, jako by hlasovali pro změnu režimu. Dokud není dohodnuto všechno, není dohodnuto nic. Minimálně do doby, dokud nebudou uzavřeny kandidátky, nebudou mít kapitulanti ani jejich spolupracovníci lehké spaní. Dnešní rozhodnutí Stačilo má asi takovou váhu jako komunistický slib předvolební zachování soukromého podnikání z roku 1946. Tedy žádnou. Důvod, proč od dohody odstoupit, se najde vždy a sociální demokraté jich sami dodají dostatek.
Za druhé: Je to smlouva s ďáblem. A ďábel hraje vždy s cinknutými kartami. I z pohádek je známo, že místo zlaťáků dostanete listí, ovčí bobky a podobný bezcenný materiál. První místo na kandidátce v Praze sice vypadá hezky, ale při dlouhodobé slabosti sociálních demokratů a praktické neviditelnosti komunistů v Praze je to jen číslo. Při prognózovaném zisku okolo 5 % celorepublikově by si asi málokdo vsadil na to, že zrovna v Praze to bude alespoň na tom kvóru. Praha tedy přinese nějaké hlasy ale žádné mandáty, i kdyby tu pětiprocentní hranici komunisté překročili v celé republice relativně pohodlně. Jednička v Praze zaplatí kampaň a dostane přesně tolik, co ti další, tedy nic. Lubomír Zaorálek sice kdysi měl v Ostravě nějakou pozici, ale u sociálních demokratů, ne u mnohem radikálnějších naštvaných proletářů. „Nějaký filozof“ a „socan“ může snadno být přeskočen někým, koho budou mít kroužkující voliči za opravdového radikála, který to „těm v Praze nandá“. Uvažovaný Karlovarský kraj je pak na první pohled skvělý. Bude volit protivládně a levicoví voliči tam nejsou zvyklí kroužkovat. Místo na kandidátce tak je pevnější než jinde. Jenže se v něm rozděluje jen málo mandátů a ani přeskočení laťky nemusí na mandát stačit. Volební matematika je neúprosná. Otázka pro Janu Maláčovou: Opravdu stálo za to zaprodat duši za 50 % šanci na mandát pro Lubomíra Zaorálka a zhruba poloviční šanci na jeden mandát v Karlovarském kraji?
Za třetí: Je to smlouva s ďáblem. A slovo ďábel pochází z řeckého slovesa „diabalein“, tedy „rozdělovat“. U sociálních demokratů to už funguje. Po vlně odchodů se v posledních dnech množí zvěsti, že by se odcházející sociální demokraté mohli dát dohromady a prapor, který vedení strany položilo, pozvednout jinde. Piráti, nové hnutí SMS i radikální levice čekají. Vždyť se zde nabízejí známá jména bez nutnosti žádat volitelná místa na kandidátkách a se schopností sehnat peníze. Jiří Dienstbier mladší, senátor, hejtman, starostové, bývalý předseda strany… Všichni dohromady nějakou sílu představují a mohou docílit toho, aby jimi podporovaný subjekt získal alespoň 1,5 % a hlasů pro STAČILO! prostě nestačilo. Poptávka po nových a nevládních stranách tu je. Tím se vracíme k předchozím bodům a zvýšení pravděpodobnosti, že sociální demokraté na komunistické kandidátce budou jako zbyteční vykopnuti ještě před uzavřením kandidátek, že sami nezískají vůbec žádný mandát, i kdyby se tak nestalo, a možná i to, že se hnutí STAČILO! do poslanecké sněmovny vůbec nedostane a Vidlák tak jedním vrzem finančně zničí KSČ(M) a pohřbí naděje soudruha Bureše na vládu. A i kdyby to dvojici Maláčová – Zaorálek vyšlo, dost pochybuji o tom, že by se mezi těmito lidmi cítili v pohodě. Čekalo by je každodenní dilema, zda se vzbouřit nebo zapřít sebe sama. Dobrý konec pro ně ta motanice prostě nemá. Ještě se toho může stát mnoho a je na nás, jak to dopadne. Pořád je tu možnost, aby se důsledky zrady netrápili nejen oni, ale hlavně my ostatní.
