Článek
Blogy obvykle píší lidé, kteří o věci něco ví, nebo si to alespoň myslí. Tentokrát to ale zkusím jinak a podělím se o příběh, který jsem kdysi slyšel a o kterém bych sám rád zjistil více. Za zdroj by se dala označit „Agentura JPP“, tedy „jedna paní povídala“, kdybych to kdysi neslyšel od na Ministerstvu obrany od jednoho pána. Raději tedy upozorním, že se jedná o zprávu neověřenou, kdysi označovanou zkratkou „N.T.“, ze které se zvukovou podobností s německým slovem vyvinul pojem „novinářská kachna“. Ne všechny „kachny“ ale byly nepravdivé, i nepotvrzené zprávy se často potvrdily a z některých se další investigací vyvinul i jiný novinářský živočich, tedy „sólokapr“. Pokud mohu posoudit, je i tento příběh v souladu s historickými fakty i nepřímými důkazy, je zajímavý, má jen kladné hrdiny, nikoho neuráží, případné důvody pro utajení dávno zavál čas a plně pro něj platí citát Giordana Bruna: „Není -li to pravda, je to velmi dobře vymyšleno.“
Nejdříve k historickým faktům. Dne 11.3.1990 vyhlásila Litevská republika nezávislost. Nezávislost to byla značně nejistá, omezená a podmíněná. Vlastenci ovládli orgány původní svazové republiky, přebírali kontrolu nad ekonomikou a postupně stále více ignorovali pokyny federálních orgánů nebo přímo přejímali jejich pravomoci, blokovali například nástup branců do Sovětské armády a jejich službu mimo území nově vyhlášeného státu. Nezávislost Litvy však dlouho postrádala oficiální uznání ze strany dalších zemí, které nechtěly popudit Sovětský svaz a ohrozit zlepšující se vztahy. Na vnějších hranicích byli stále sovětští pohraničníci, v zemi mohutné posádky Sovětské armády a ve vrcholných orgánech SSSR řada lidí připravených snahu o nezávislost pobaltských zemí zarazit, a to i neomezeným použitím vojenské síly. K použití zbraní v omezeném rozsahu došlo a je třeba ocenit hrdinství obyčejných občanů, kteří se násilí dokázali postavit, je třeba připomínat oběti a nezapomínat. Pokud by ale v centrálních orgánech převládl tvrdý kurz, bylo v silách sovětských silových orgánů utopit tuto nezávislost v krvi a zhruba do porážky puče v srpnu 1991 mohlo k takovému zásahu dojít kdykoliv. Nestalo se tak ze tří důvodů. Nejvýznamnějším z nich byla (na sovětské poměry neuvěřitelná) velkorysost Michaila Gorbačova. Druhým důvodem byla stále více zjevná prohnilost SSSR i komunistického režimu a třetí důvod lze opět přičíst Michailu Gorbačovovi a jeho týmu, protože díky přechodu stále většího množství pravomocí z centra na svazové republiky v rámci perestrojky se část kroků ke skutečné nezávislosti dala provést v mezích zákona. I Gorbačov ale do poslední chvíle doufal, že se Pobaltí nakonec přidá k reformovanému Sovětskému svazu, ať už po dobrém nebo i trochu po zlém díky ekonomickým vazbám a hrozbě přiškrcení dovozu paliv. Pokud by to nešlo, byly tu stále ty vojenské posádky. Ex sovětští a v té době již ruští vojáci opustili území Litvy až po rozpadu Sovětského svazu.
Dne 21.4.1990, tedy krátce po vyhlášení nezávislosti, navštívil hlavní město Litvy Vilnius Václav Havel, čerstvě zvolený prezident Československa. Československo tehdy z pochopitelných důvodů nezávislost žádné z pobaltských zemí ještě neuznalo. Nejednalo se proto o mezistátní návštěvu řídící se stanoveným protokolem, nebyl zpracován její oficiální program, případně se nedochoval. Tuto návštěvu také nenajdeme v jinak velmi podrobném seznamu zahraničních cest publikovaném Kanceláří prezidenta republiky. Informace, že Václav Havel toho dne Vilnius navštívil, se ale dohledat dají, jen je to kvůli stáří zdrojů a omezené digitalizaci složitější. Statečné a upřímné gesto mělo i tehdy své kritiky. Vždy se najdou upřímní, opatrní, dobře to myslící či, mírně řečeno, nestateční lidé s dobrými radami, že Sovětský svaz není radno provokovat, může se na nás rozzlobit a vypnout nám ropu a plyn atd. Je zřejmé, že některé věci a někteří lidé se nemění. Tehdy navíc byl k sýčkování či opatrnosti i reálný důvod v podobě stále ještě i u nás dočasně pobývajících a neodsunutých sovětských vojsk.
Po vylíčení historického rámce můžeme přejít k příběhu. Teď už jen parafrázuji vyprávění:
Prezidentská návštěva bez daru není možná ani v zemi, jejíž samostatnost zatím oficiálně neuznáváme. Zároveň je zřejmé, že pro rodící se stát se úplně nehodí typické státnické dary v podobě českého křišťálu, uměleckých děl kopií starých dokumentů atd., protože ještě nemá reprezentační prostory, kam by je uložil, a navíc má dlouhý seznam věcí, které by potřeboval mnohem více. Proto byl v rámci přípravy akce položen dotaz, co by se navštíveným hodilo. Z dnešního pohledu to může vypadat úsměvně, ale prezident i jeho tým byli v politice krátce a podobná situace by dala zabrat i zkušenému matadorovi. Navíc měli všichni disidenti v živé paměti návštěvy západních politiků spojené s praktickými dary. Morální podpora byla pro boj za svobodu důležitá, ale kopírky, počítače, videokamery a další podobné vybavení také. V pozici Francoise Miterranda, který v roce 1988 posnídal s československými disidenty, se ale najednou ocitl Václav Havel.
Litevci, Litvané či Litvíni, jak jim Češi v průběhu času říkali, žili dlouhou dobu v jednom státě s Poláky. Chození kolem horké kaše proto ani pro ně není národním sportem. Odpověď byla jednoznačná a přímá: „Uniformy! Formujeme ozbrojené síly a potřebujeme je odlišit od těch sovětských.“ Československá strana byla po ruce a jiná možnost se zrovna nerýsovala. Poláci by asi pomohli, ale byli to přímí sousedé a použití jejich uniforem, by bylo choulostivé kvůli složitým historickým vztahům polsko - litevským a doslova třaskavým vztahům polsko -ruským.
Pokud jste prezidentem země se sklady přetékajícími vojenskou výstrojí pro předimenzovanou armádu, není nic snadnějšího než takové žádostí vyhovět, zvlášť v časech dosud trvající revoluce, která dle slov TGM neskládá účty.
Tím prezidentem byl ale Václav Havel s ne zrovna vřelým vztahem k armádě a militarismu vůbec, který jen pomalu ztrácel víru ve všeobecný mír a postupné rozpuštění nejen Varšavské smlouvy, ale i NATO. Václav Havel z druhé poloviny devadesátých let zformovaný zkušenostmi s reálnou politikou i roky ve funkci vrchního velitele ozbrojených sil by podobné rozpaky necítil. Navíc bylo třeba vzít v úvahu i to, že už samotnou jeho návštěvu budou Rusové/Sověti vnímat hodně nelibě a v případě, že by se dozvěděli o takovém dárku, by jejich reakce byla nepředvídatelná, ale určitě velmi nepříjemná. Československo přitom stále bylo okupovanou zemí a formálně ale přece i členskou zemí Varšavské smlouvy.
Nakonec se Václav Havel rozhodl, že přání litevské strany vyhoví a byl zadán požadavek Ministerstvu obrany, aby se to nějak vyřešilo. O postoji ministerstva, které stále ještě bylo pod vedením komunistického ministra, generála Miroslava Vacka, k Václavu Havlovi i ke spojenecké sovětské armádě svědčí to, že nebyl uplatněn žádný z mnoha představitelných důvodů, proč to nejde. Armáda požadavek na „nějaké řešení“ pojala kreativně a do prezidentského speciálu byla naložena kompletní výstroj pro zhruba rotu vojáků, a to ve statisticky nejpotřebnějších velikostech. Výstrojní služba vycházela z české zkušenosti, protože lidé v Pobaltí mají podobný vzrůst, zatímco průměrný sovětský voják o dost menší kvůli horší výživě a zastoupení etnik s menší postavou. To ostatně Sovětská armáda i využívala a do stísněných prostor svých tanků povolávala přednostně skladnější brance ze středoasijských republik, Tuvy či Tatarstánu. Zvolena byla výstroj výsadkových jednotek kvůli obecné pověsti „lepšího zboží“ a praktickým důvodům, tedy opravdu lepší kvalitě některých součástí výstroje, použití baretu a vyřešení problému poboční zbraně, bez které by uniforma nebyla kompletní. Namísto bodáku k československému samopalu vzor 58, který se k sovětskému AK 47 nehodí, totiž výsadkáři a příslušníci průzkumných jednotek nosili známé útočné nože UTON vz. 75. Jak je vidět, výstrojní náčelníci mysleli na všechno.
Pokud si nedokážete představit výsledek, vzpomeňte si, jak vypadal svobodník Kouba ve filmu „Copak je to za vojáka“. Takto vystrojená čestná jednotka s narychlo doplněnými litevskými znaky prý Václava Havla vyprovázela už při odletu. Pokud měl Václav Havel ze svého příspěvku ke zrození litevské armády nějaké obavy či výčitky, mohl si je ušetřit. Litevci darovanou výstroj ocenili jako velmi kvalitní, v porovnání se sovětskými uniformami ostatně není divu. Navíc v té době začala československá armáda přebytečnou výstroj rozprodávat za velmi příznivé ceny a známé „jehličkové“ maskáče či kanady si mohl koupit každý. V krátké době tedy prostřednictvím obchodních firem bylo ze zahájených československých armádních výprodejů dovezeno různými cestami mnohem větší množství výstroje a stopy po prezidentském daru tím byly smazány. S dokončením odsunu sovětských vojsk z ČSFR a zánikem SSSR ke konci roku 1991 se navíc situace změnila, vztahy se Sovětským svazem přestaly být důležité až do nyní probíhajícího pokusu o jeho obnovení a z toho, co by mohlo být příčinou závažné diplomatické roztržky, zůstala jen zábavná příhoda, jak přesvědčený antimilitarista přispěl ke vzniku armády v jiné zemi.
Nyní se dostáváme zpět k doloženým faktům. Litevská armáda používala v prvních letech prakticky vše, co bylo k mání, typická byla směs sovětských uniforem s výstrojí získanou darem nebo z výprodejů jiných zemí, samozřejmě včetně naší. Inspirace čs. výstrojí je ale zřejmá i z jejich prvních vlastních uniforem. Uniformy dostaly středoevropský střih a zmizely z nich typické sovětské či ruské stylové odkazy na tradiční rubašku a další prvky ruského tradičního odívání. Základní pokrývkou hlavy se stal baret, vojáci místo sovětských vojenských bot obuli kanady ve stylu známém u nás (do naší armády se dostaly jako import od britských výsadkářů z II. světové války) a útočné nože používaly litevské speciální jednotky minimálně do přelomu tisíciletí.
V době, kdy se minimálně u polních uniforem vojenská móda evropských armád slila v téměř jednotný „taktický“ styl s drobnými odlišnostmi v maskovacím potisku, by se to vše mohlo zdát jako dávná historie. Něco z těch dob ale překonalo dávno roztrhané uniformy a i tradiční českou lhostejnost k tomu, co se nás bezprostředně netýká. Co nám tehdy bylo po Pobaltí? Svých starostí s transformací jsme měli dost, od postsovětského prostoru nás tak jako tak oddělovali Poláci, litevský, lotyšský a hlavně estonský jazyk jsou pro tuzemce nesrozumitelné a v našich obchodech se styky s Pobaltím projevovaly snad jen výskytem „ruských sardinek“, které nebyly ani ruské ani sardinky, přenosných televizorů Šilelis (kvůli obtížnému seřízení obrazu známých pod přezdívkou „Šílel bys“) a velmi retro dřevěných běžek z Estonska. No, dobře, ještě tu jezdilo pár sanitek a mikrobusů RAF Latvija. Přesto Československo pomáhalo Litvě se zajištěním celé řady věcí problematických pro neuznaný a de facto stále okupovaný stát. Česká republika pak patřila k těm nejaktivnějším zastáncům vstupu pobaltských zemí do EU a do NATO a naši piloti se v rámci air policingu stále účastní střežení jejich vzdušného prostoru. Přes velmi odlišné jazyky, geografickou vzdálenost a pořád relativně malou obchodní, kulturní a turistickou výměnu ty země stále považujeme tak trochu za své. Myslím si, že je to dobře. Jejich bezpečí a nezávislost souvisejí s naším bezpečím a nezávislostí více, než se zdá. Snad by i Václav Havel měl radost.
K oficiálním cestám Václava Havla:
