Článek
Současná fáze ruské agrese vůči Ukrajině už trvá více než tři a půl roku. Všichni už vyhlížíme nějaký, tedy alespoň trochu přijatelný, konec války a nikdo se neohlíží do doby, kdy začala. Česká stopa v tom začátku nás přitom může naplňovat nejen hrdostí za účinnou a okamžitou pomoc napadené a slabší Ukrajině, ale také zvědavostí. Oficiální verze o spontánním vzedmutí společnosti a akceschopné vládě, která okamžitě reagovala se pěkně poslouchá a vsadil bych se, že je to pravda a nic než pravda. Jenže to také zřejmě není celá pravda.
Vrátíme ve vzpomínkách do druhé poloviny února 2022 a pustíme nebo přečteme si tehdejší zprávy. Napětí houstne, mluví se o invazi, Rusko neustále popírá, že by se chystalo na Ukrajinu zaútočit a odkazuje na oficiální vysvětlení pohybů vojsk v Bělorusku i posilování jednotek na momentálně klidné frontě na Donbasu jako „pouhé cvičení“. A ve zprávách jsme se mohli dovědět, kdy a kam se která ruská jednotka přemístila. I zdroj byl jasný. Výzvědné služby Velké Británie, které jsou jinak proslulé anglickou rezervovaností a naprostou mlčenlivostí najednou měly potřebu pochlubit se tím, co zjistily. Po něčem takovém pochopitelně každý novinář skočí, takže frekvence podobných zpráv médiích byla mimořádná. Ani česká média nebyla výjimkou, navíc ochotně přidávala fotografie a videa o příletech britských a amerických letadel, ze kterých se vykládaly dodávky zbraní. S utajením si najednou nikdo hlavu nedělal, pokud se rovnou nemluvilo o obsahu zásilky, bylo často z detailů zřejmé, o co se asi tak jedná. Třeba protitankové střely Javellin, které jejich největší sláva čekala za pár týdnů, byly na detailních záběrech k poznání opravdu snadno. Aby to měli ruští rozvědčíci provádějící analýzu otevřených zdrojů (OSINT) ještě jednodušší, tak nechyběla informace, že se nezapomíná ani obranu proti letadlům a přesné protiletadlové řízené střely obecně známé pod anglickou zkratkou MANPADS. Stingery, Starsteaky a další. Z hlediska obvyklé vojenské snahy utajovat i číslo čepice velitele jednotky to smysl nedává, ale přesto to smysl mělo, i když to pochopitelně nepomohlo obráncům v té první fázi. Jako by jedním hlasem znělo: „Nedělejte to! Víme o vás a pokud se skutečně pustíte do války, Ukrajině pomůžeme!“ Zprávy a články z té doby jsou jasným protiargumentem proti všem, kteří tvrdí, že ten zlý kolektivní Západ vlákal lstivě Rusko do pasti ve snaze ho v té válce vyčerpat. Ne, varování opravdu nemohlo být důraznější. Těžko říci, jestli tyto zprávy nepronikly do hluchých uší lidí rozhodnutých zaútočit za všech okolností nebo je někdo interpretoval jako pravý opak, tedy předstírání rozhodnosti, která ve skutečnosti neexistuje. Snad se to někdy dozvíme.
Toto všechno jsme měli ve zprávách i my opravdu to nebylo běžné. Normální stav našeho zpravodajství mnohem lépe odráží příběh o izraelském občanovi českého původu, který k stáru navštívil Prahu, při čekání na odvoz z letiště si koupil noviny a rozplakal se dojetím, když si na první straně celostátního deníku přečetl zprávu, jak pěkně rostou houby. Ne, že by tak strašně neměl rád houby. Jen si představil naprostou nemožnost výskytu podobné zprávy v izraelských novinách. Českou republiku pak označil za mimořádně šťastnou zemi. Toto je, prosím, český standard. I Čechové ale měli svou specialitu. V zemi, kde je zbrojní průmysl samozřejmou součástí ekonomiky, a i relativně velká exportní zakázka byla maximálně zmíněna v několika článcích na specializovaných serverech, se najednou všude řešilo, že Ukrajina měla dostat 4000 nábojů do houfnic ráže 152 mm a také má objednané houfnice DANA. Hlas lidu nešetřil kritikou, že nic z toho ještě nebylo dodáno, když je Ukrajina v ohrožení. Množství munice zní při dnešních znalostech o denní spotřebě na frontě směšně, ale v porovnání s tím, co z cvičných důvodů vystřílí za rok AČR, se to zdálo dost. Zajímavé je, že zdrojem mohla být prakticky pouze Vláda ČR, která o odprodeji rozhodovala. A ukažte mi vládu, která u něčeho, co je úplně přirozené utajit, sděluje tisku, že něco už mělo být a oni to pořád ještě nemají hotové. Jako vnitropolitický čin to smysl nedává, jako vzkaz na východ ano. Nebyl to přitom vzkaz jen za Českou republiku s malou armádou a řádně probranými vojenskými sklady, ale i za mnohem významnější český (a fakticky stále ještě československý) zbrojní průmysl. Mimochodem, tato a další munice byla po zahájení invaze dodána velmi rychle, nebyla ohrožena rozsáhlým raketovým útokem ze dne 24.2.2022 a Ukrajině se po vyprázdnění skladů hodila. Ani tento vzkaz Rusové nevzali na vědomí, i když schopnosti našich zbrojovek i kvalitu výrobků znali už ze sovětských časů. Evidentně počítali s krátkou válkou, kde nemá význam to, co se musí teprve vyrobit.
24. února 2022 pak přišel šok. První zprávy o zásazích raket, znovu dohledané grafy o poměrech sil, kde se obrana Ukrajiny zdála beznadějná. Původní fronta se na severu držela, kolem Azovského moře ale Rusové postupovali. Místní poměry jsem trochu znal, takže jsem tušil, jak malý kousek je to od běloruských hranic do Kyjeva a že Charkov jako metropole východní Ukrajiny je od hranice s Ruskem fakticky na dostřel děl. Na mapách a při daném poměru sil ty červené šipky k oběma metropolím vypadaly nezastavitelně, tím spíše, že už od prvního dne přicházely zprávy o bojích o letiště Hostomel. Úvahy o hnutí odporu a partyzánech, se kterými budou Rusové po ovládnutí Ukrajiny bojovat ještě léta, ale tisk ovládly jen na chvíli. Stalo se totiž něco nepředstavitelného. I tři dny poté se stále fronta na Donbasu nepohnula, ve směru jižní ruské skupiny se držel Mariupol, Charkov byl stále ukrajinský, i když ostřelovaný, a od Kyjeva přicházely zprávy nejen o odražení útoku výsadkářů, které v silách ozbrojených sil Ukrajiny (ZSU) nesporně bylo, ale hlavně o zastavení pozemních kolon směřujících na Kyjev, kterým začalo docházet palivo, munice i proviant.
Téhož dne, tedy 27.února 2022, byl z České republiky odeslán vlak se zbraněmi pro Ukrajinu. Podle prvních zpráv zásilka obsahovala „30 tisíc pistolí, 7 tisíc útočných pušek, 3 tisíce kulometů, odstřelovačské pušky Dragunov a Falcon a asi milion nábojů“. Asi o žádné zásilce s pomocí pro Ukrajinu se nepsalo tolik, v článcích i diskusích prosakovaly informace i o jednotlivých typech dodaných zbraní a zdůrazňovalo se, že je vše posláno na žádost ukrajinské strany. Jenže současně s pocitem hrdosti a příjemného překvapení, že podobně rychlá a účinná pomoc je možná i bez mikromanagementu, záplavy SMS a PR určitého politika, který vše zorganizuje a případně osobně doíveze, přišly i otázky. Zkusme si tedy na nějaké odpovědět. Ten příběh totiž evidentně má více rovin.
Udiví už ta fantastická rychlost. Tři dny nejsou mnoho a pro úřední procedury to není nic. Jakýkoliv armádní majetek musí být účetně vyřazen a pak je třeba vyřešit vše související s vývozem zbraní a jejich přepravou přes dvoje hranice. Nadšení a ochota nechyběly, a i v dalších měsících předváděli všichni účastníci této papírové vojny pravé divy. To si v případě zájmu můžete přečíst v německých médiích, kde novináři českou administrativu dávali za příklad a kritizovali pomalost a váhavost té německé. To se opravdu nestává často. Co vládě SRN vedené Olafem Scholzem trvalo měsíce až neurčito, bylo v ČR vyřízeno v řádu týdnů. Rozdíl byl samozřejmě v tom zájmu o věc. Německá SPD se prostě s Ruskem objímala příliš dlouho a neuměla přestat.
Představme si to čistě hypoteticky. Ukrajina je překvapena ranním ruským útokem a rozhoduje o mobilizaci. Ta je zahájena 24.2.2021 někdy odpoledne. Ohrožení Ukrajinci projeví pravou superschopnost a už následující den spočítají, co jim pro mobilizovanou armádu chybí. 25.2. 2021 tedy požádají státy EU o pomoc. Česká vláda se následující den sejde, opět projeví superschopnost a dokonalou znalost skladišť Armády České republiky a všechno bojující Ukrajině poskytne obratem. Začnou se tedy vyřizovat papíry, přepravovat zbraně, vyřizovat vše kolem přepravy a objedná se vlak, který ale ve skutečnosti už dávno odjel..... Tohle prostě nedává smysl.
Z usnesení Vlády ČR č. 136/2022 ze dne 26.2.2022 pak vyplývá, že dar byl ještě velkorysejší a zajímavé jsou i jeho položky.
9mm pistole vz. 82 30 150 ks
Tolik pistolí je opravdu mnoho. Stačilo by to pro vyzbrojení každého příslušníka Armády ČR. Pokud si představíme, že pistoli vyfasuje každý důstojník od velitele čety výše, stačilo by to pro celou mobilizovanou ukrajinskou armádu a v případě určení pro hnutí odporu by jimi mohl být vyzbrojeno 15.075 obdob kapitána Morávka, který věřil v Boha a své dvě pistole. Takové množství nemá na skladě jen tak nějaký stát. Ukrajinci přesto tušili, že se v České republice neptají zbytečně. Pistole je skvělá zbraň pro hnutí odporu, ale je to také jedna z položek, které obvykle chybí při mobilizaci. Nevím, jak dříve, ale už za Války Severu proti Jihu vznikl problém s pobočními zbraněmi a revolvery (tehdy i šavle) se ve skladech pro narychlo a hromadně povyšované důstojníky hledaly těžko. Řešilo se to soukromými nákupy. Totéž se pak opakovalo i při mobilizaci do Velké války v roce 1914. S ohledem na ostatní položky si tedy myslím, že Ukrajina s těmito zbraněmi počítala daleko spíše pro své důstojníky a další vojáky, u kterých je krátká zbraň praktičtější, než pro partyzány a odbojáře po obsazení země. Jedna věc tady ale nehraje. I pro toto použití je potřeba nějaké střelivo, jenže v seznamu není žádné. Pistole vz. 82 je navíc asi jednou z nejpodceňovanějších čs. zbraní a důvodem byly právě problémy se střelivem, protože byla při konstrukci optimalizována na mimořádně kvalitní a výkonnou šarži nábojů 9 mm Makarov. Bud šlo o náhodu, nebo se tehdy sovětští soudruzi chtěli ukázat. S běžnou produkcí se objevovalo (na československou zbraň) nezvykle mnoho poruch, pistole obtížně snášela ruský přístup k toleranci variabilních rozměrů a materiálu nábojnic, přesnosti výroby střel i od oka odměřené hnací náplni. Problém se vyřešil vývojem a výrobou střeliva v Československu a 9 mm náboj vz.82 (9-Pi-82) se střelou ze spékaného železa byl plně vyhovující, i když některé limity sovětského náboje nedokázal překonat. Špatná pověst ale zůstala a vojáci tuto zbraň po revoluci rádi měnili za osvědčené zbraně pro náboj 9 mm Luger. Posílat za dané situace zbraně bez střeliva je nesmysl, Ukrajinci tedy střelivo měli. Jenže odkud? České z předchozích dodávek, jen tak „pro strýčka příhodu“, když pistole nebyly ani slíbeny? Nebo si ověřili, že jimi vyráběna verze náboje 9 mm Makarov je vyhovující? To by asi také těžko zkoušeli v chaosu 25. února. K pistolím od armády byly navíc dle zpráv z tisku dodány i kusové vzorky současné produkce. Vzorek zdarma je obvyklý obchodní tah, ale i ten obchodník předpokládá, že zákazník si s velkou pravděpodobností vybere, objedná a zaplatí. To ale může udělat jen zákazník, který první útok přežije.
7,62mm samopal vz. 58 5 000 ks
náboj NB 7,62-43 500 000 ks
náboj NB 7,62-SV 43 125 000 ks
Tady je to poměrně jasné. Samopal vzor 58 je kvalitnější alternativou sovětské útočné pušky AK 47 používané ukrajinskou armádou. Výrazně lepší ergonomie a nesrovnatelná přesnost při střelbě jednotlivými ranami nebo krátkými dávkami a vyšší rychlost střelby (800 proti 600 ranám/s při stejně neprůstřelné spolehlivosti. Nevýhodou je jen trochu menší stabilita při střelbě dlouhou dávkou a dávno odepsaná vyšší výrobní cena a náročnost výroby. Toto množství by stačilo zhruba pro dvě brigády a zřejmě odpovídalo odhadu, kolik „Kalašnikovů“ pro potřebný rozsah mobilizace v ukrajinských skladech chybí. Náboje tu jsou, je to s malou rezervou plná dávka, kterou voják vyfasuje při mobilizaci (4 zásobníky po30 nábojích). Další zásobování už je z armádních skladů, protože na Ukrajině s municí pro Kalašnikov nejsou problémy. Ukrajinské velení nakonec těmito zbraněmi vyzbrojilo část kyjevské domobrany a zbytek dalo k dispozici zahraničním dobrovolníkům. Brali si je rádi nejen Češi a Slováci. I v USA se pověst „lepšího Kalašnikova“ datuje už od prvních kusů ukořistěných ve válce ve Vietnamu a mnoho jich v USA skončilo v posledních 30 letech v soukromých rukou. Domobrana nakonec završovala úspěšnou obranu Kyjeva a dobrovolníci se obecně rádi fotí. Mezi fotografiemi z vítězství u Kyjeva, Chersonu i z obrany Donbasu tak fotografie s „osmapadesátkami“ nejsou žádnou vzácností. Nedávno jsem na ruském blogu „Vojenoje obozrenie“ četl diskusní příspěvek o ukořistění podivného „Kalašnikova, který není Kalašnikov“ a bezradnost přispívajícího asi nemá jiné vysvětlení, než setkání s (v Rusku již dávno neznámou) československou zbraní. Samopalů vzor 58 nakonec na Ukrajinu šlo více, náhrada Kalašnikovů se z nich ale nestala. Čas náboje 7,62 × 43 už přešel a Ukrajina si jako nový standard zvolila jinou českou zbraň dodanou jako vzorek a potom i jednotkám dobrovolníků z Běloruska. V současné době už probíhá výroba útočné pušky BREN 2 přímo na Ukrajině.
7,65mm samopal vz. 61 Škorpion 2 085 ks
náboj NB 7,65-Browning 1 000 000 ks
Tato zbraň byla používána i ve speciálních jednotkách SSSR, takže Ukrajinci věděli, co dostávají. Jinak skvělou zbraň v době širokého použití neprůstřelných vest handicapuje málo výkonný náboj. Jako doplnění výzbroje policie nebo zbraň osádek vozidel dává smysl a výrazně větší zásoba nábojů na zbraň ukazuje, že i tady někdo myslel, protože náboje 7,65 Browning nejsou v ex sovětských skladech zrovna časté.
7,62mm univerzální kulomet vz.59 3 200 ks
7,62mm odstřelovací puška Dragunov 12 ks
náboj NB 7,62-59 (TŽ,OKRAJ.) 1 000 000 ks
náboj NB 7,62-SV 59 (TŽ-SV) 1 000 000 ks
náboj NB 7,62-PZ 59 (PZ OKRAJ.) 150 000 ks
Kulomet i odstřelovací puška mají společný náboj 7,62 × 54 R, kterým stříleli už carští vojáci za rusko - japonské války a používali ho samozřejmě naši legionáři.
Univerzální kulomet vz.59 je do jisté míry protipólem pistole vz. 82, protože se jedná asi o nejpřeceňovanější československou zbraň a zosobnění palebné síly v mnoha vzpomínkách pamětníků povinné vojny. Srovnání s těmi nejlepšími výrobky na světovém trhu už tak skvěle nevypadá. Důvodem je dnes už zastaralá koncepce a sovětské střelivo s okrajem, který pochopitelně komplikuje průchod nábojovým pásem. To je řešitelné, ale výsledkem je složitější, dražší a těžší zbraň s nijak oslnivou kadencí. Ukrajinci pro ně samozřejmě našli využití, v zákopové válce i proti dronům není kulometů nikdy dost a rádi použili i mnohem starší kulomety systému Maxim a Děgťarjov. Proti nim je československý výrobek samozřejmě výrazně lepší. Ten, kdo ukrajinskou objednávku formuloval, tedy správně předvídal, že kulomety budou nezbytně třeba.
12,7mm odstřelovací puška Falcon 19 ks
I tady nám chybí střelivo, ale Ukrajinci nějakými zbraněmi této ráže disponovali už tehdy, něco pro těch pár kousků také mohlo být mezi vzorky od zbrojovek.
Pokud si to dáme všechno dohromady, získáme zajímavý obrázek. Ukrajinci počítali s tím, že budou napadeni, věděli že se budou bránit a věřili, že stihnou zmobilizovat a mají šanci delší dobu odolávat. Na válku se tedy připravili a dodávky si zajistili předem včetně vyzkoušení zahraničních zbraní, které by připadaly v úvahu. Minimálně z české strany také vše bylo připraveno v předstihu, stačilo podepsat předem připravené papíry, jinak by se tak rychlá dodávka nedala stihnout, ani kdyby začali z Ukrajiny diktovat seznam potřebných položek s první zachycenou raketou. Tady se bavíme minimálně o několika týdnech před invazí. I česká strana tedy počítala s tím, že ukrajinské obavy i naděje jsou reálné. Ve Strakově akademii i v Ulici na Valech, kde sídlí Ministerstvo obrany, projevili rozum, odvahu a předvídavost, které tak chyběly tehdejší hradní osádce i vrchnímu veliteli ozbrojených sil kousek od nich. I proto se mnohokrát kritizovaná ministryně obrany ani premiér po ruské invazi na rozdíl od vrchního velitele a bývalého prezidenta neutápěli v sebelítosti nad tím, „co nám to ten Vladimir Vladimirovič udělal“, ale po první dodávce následovaly v krátké době další. Jeden vlak lehkých zbraní se stal kapkou vody v moři. Česká republika pomohla ukrajinskému letectvu přežít dodávkami náhradních dílů i paliva, jako první se odvážila překročit ruskou „červenou linii“ a dodat Ukrajině starší tanky T-72 a největší zásluhu máme na tom, že naše síly a příklad stačily k nastartování „německé lokomotivy“ s mnohonásobně větší silou. S českým příkladem před sebou ani Němci nemohli zůstat stranou, od dodávek přileb a lékárniček se rychle vypracovali v jednoho z hlavních dodavatelů bojující Ukrajiny a za sebou táhnou i další země EU. Zapomínat bychom ale neměli ani na chvíli, kdy jsme poprvé pocítili svou sílu a sounáležitost s napadenou zemí, ani na ty, kteří projevili předvídavost a péči při přípravě té první dodávky. Možná se nikdy nedovíme, kdo to byl, ale přesto bych si dovolil otázku na končící ministryni obrany. Byli tito lidé náležitě oceněni a povýšeni? Něco mi totiž říká, že takové opomenutí ta nastupující vláda nenapraví.
Zdroje:
