Článek
Pokud jste náhodou četli mé dřívější pokusy o blogy, tak tušíte, že jsem „stará konzerva“ a kritizovat Českou televizi se nebojím. Však jsem o tom psal v jiném článku. Manželka, dvě děti, zaměstnání, dům na hypotéku, pár koníčků a třináctá komnata skoro prázdná. Z tohoto obvyklého rámce se vlastně vymyká jen touha občas něco napsat.
Co člověk, to jiná představa, co na tom pořadu je špatně. I tak bychom si pro přehlednost mohli ty výtky rozdělit zhruba do tří kategorií:
1) Je to o divných lidech, pobuřující a úchylné
2) Je to jen pro malou menšinu a televize má dělat pořady pro „všeholid“
3) Na takové blbosti se vyhazují peníze z našich poplatků?
Já se těm kritikům vlastně nedivím, v každé z těch výtek je obecně kus pravdy a Česká televize si je za řadu svých pořadů zaslouží.
Snaha tlačit většinově odmítaná témata násilím a za každou cenu už mnohokrát vedla k přesně opačnému výsledku, než bylo očekáváno. Divných lidí je navíc příliš mnoho nejen mezi propagátory „pokroku, který chci já za každou cenu, kterou zaplatíte vy“ v tvůrčích štábech, ale i na druhé straně kamery. Tam to ale vlastně nikomu nevadí. Na koho by se průměrný divák nejraději díval v reality show, při Výměně manželek atd.? Na Frantu Nováka od vedle, věrného manžela, vzorného otce a domácího kutila, jehož největším odvazem je pár víkendových piv v hospodě, asi ne. A copak se takový rozhovor se suchým vědátorem, který má jen tu svoji vědu, může rovnat debatě s někým, kdo věří v astrologii, placatou zemi, a kromě silných názorů úplně na všechno má třeba i siderické kyvadlo? Já to tak nevidím, ale budiž, patřím k menšině.
Pravda je i to, že Česká televize na dost velké skupiny diváků kašle a s našimi penězi nakládá obdobně jako jiné veřejnoprávní organizace podobné velikosti. Není to nic moc a lepší to nebude.
Pokud ale pomineme globální pohled na televizi jako celek a zadíváme se přímo na gauč nepopsatelné barvy, tak se to najednou nejeví tak hrozně.
Sám vím, že se podobné číslo může objevit na maturitním plese středoškoláků jako půlnoční překvapení, na VIP oslavě i třeba v rámci silvestrovského programu s pohoštěním. Nemluvím o tom, že je převlékání za ženské vděčným tématem ve spoustě komedií i v dílech, která už patří k té „opravdové kultuře“. A to platí už od dob starořeckých dramat. Ta jsem tedy v originálním provedení neviděl, ale jinde si nepamatuji nějaké zásadní projevy mravního pohoršení. Diváci se bavili, z pár zamyšlených obličejů byl vidět čistě technický zájem, jak se to či ono asi v praxi dělá, jiní se tvářili znuděně nebo prostě jako u jiného čísla estrády, které se netrefí do jejich vkusu. Že by se tam někdo hroutil, domáhal se ochrany mravů a mládeže, psal protestní petice nebo na protest odhaloval poprsí, to si tedy opravdu nevybavuji. Skoro se vnucuje otázka, jestli to pobouření nad gaučem zkaženými mravy nepřipomíná Eulálii Čubíkovou ze Zvonokos a její staropanenské zděšení nad tím, co pohoršujícího by mohla vidět, kdyby se tedy snažila. Knihu mimochodem doporučuji. Prohlašuji, že ohledně tohoto pořadu plně využívám svobodu si podobné vysílání nezapnout, ale bez mravního rozhořčení se obejdu.
Na pořady „pro všechny“ tedy také úplně nevěřím. Je nutné se s tím smířit. Na časy, kdy opravdu skoro celý národ sledoval stejnou předvánoční pohádku nebo v napětí nad Rozpaky kuchaře Svatopluka v kritický okamžik zapínal světla v bytě, už můžeme jen vzpomínat. Pokud je člověk zároveň vášnivý ctitel retro seriálů, sportovní fanoušek, miluje pořady o vaření, dychtivě očekává každou reality show a jeho hudební vkus se pohybuje někde od dechovky po Karla Gotta, pak mu zřejmě i dnes opravdu může připadat, že televize jsou tu hlavně pro něj a jemu blízké, a tedy i pro všechny. Jenže stačí z několika těch kategorií vypadnout, přibrat do zájmů neobvyklý sport, vážnou hudbu, geologii či modelaření a najednou je jasné, že velká část programu prostě není pro vás a některé části vašeho já jsou na obrazovce uspokojovány jen vzácně. Extrémním případem jsou pak lidé zcela netelevizní. Pro ně není v televizi nic a pro ty druhé vše. Sám k nim už nějakou dobu patřím.
Veřejnoprávní televize by asi občas měla zabrousit do všech částí obecenstva. Samozřejmě se ohlíží i na sledovanost, ale velká část pořadů musí i tak být menšinová a vždy je sleduje jen část cílového publika. Navíc od veřejnoprávní televize očekáváme a vyžadujeme pestrost a otevřenost. Že ČT zabrousila do další oblasti, navíc ve střízlivém internetovém formátu, který nijak nepřekáží hlavnímu programu? Tak je to správné, tak to má být!
I z toho zařazování do různých zábavných programů spolehlivě vyplývá, že nějaký zájem o dané téma i u toho „všeho lidu“ mimo danou komunitu asi bude a potvrzuje to i ta vášnivá diskuse, i když ji asi tvůrci a protagonisté nečekali tak ostrou. Tím se sledovanost zvýší. Dramaturg a herec jako celebrity diváky také přitáhnou. Ani z hlediska dramaturgie se mi to tedy nejeví jako šlápnutí vedle a věřím, že sledovanost nebude špatná.
Na gauči přitom jsou skvělé zprávy i pro šetřílky. Internetové vysílání mimo drahý a zpeněžitelný vysílací čas, natáčení ve studiu a komorní obsazení je přece musí potěšit. Gauč, který jsem viděl na fotkách, snad drahý nebyl a pořídili ho určitě z výprodeje nebo recyklovali z nějaké scény točené v nevěstinci. Pevně doufám, že by si ho nikdo jinak nekoupil. To bych totiž měl opravdu obavy o obecný vkus a úroveň lidstva. K tomu si představte, že protagonisté jsou na vystoupení před kamerami a publikem zvyklí, není třeba řešit mnohdy složitou přípravu a kočírování snímaného nezkušeného dřeva před kamerou a natáčení jde od ruky. Hosté si sami přinesou kostýmy, sami se třeba i nalíčí… Co chcete více, andělé strážní veřejných financí? Vždyť toto je vzor nízkonákladového pořadu, ba šetrnost téměř skotských parametrů!
Myslím si, že kritiku bychom si měli schovat pro chvíle, kdy je opravdu nezbytně třeba. Jinak k přežití postačí obecné pravidlo, že každý televizor má vypínač.
A proč se do té diskuze zapojuji já, když jsem z pořadu neviděl ani minutu? Jsem přesvědčený, že to není na škodu, protože totéž určitě platí pro mnohé vášnivé kritiky. Hlavně se ale musím k něčemu přiznat. Moje sympatie vyvolala zmínka na internetu o shánění lodiček ve velikosti 46. Já vím, jaký je problém koupit normální pánské boty této velikosti. Člověk je rád, když nějaké trochu použitelné boty daného druhu vůbec jsou, bez váhání je koupí a jen tiše závidí těm do čísla 45, kteří si můžou vybrat z desítek modelů. Ale dámské lodičky, přátelé? Smekám! To musí být výkon srovnatelný s absolvováním ultramaratonu a výstupu na Mount Everest za současného žonglování pěti porcelánovými talíři. To je výkon na hranici lidských možností a opravdu důstojný televizní obrazovky.
