Článek
Pamatuju ledacos. I televizní krizi na přelomu let 2000 a 2001. Tisíciletí bylo tehdy ještě mladé, století také a o mně platilo to samé. Rozhodnutí jít na Václavák bylo samozřejmé a pocit pospolitosti úžasný. Vždyť jsme všichni chtěli totéž. Ubránit Českou televizi proti nepřátelskému politickému převzetí, zachovat ji jako objektivní zdroj informací a vložit se i do té větší hry, ve které se ODS a ČSSD snažily překreslit politickou mapu tak, aby už napříště byla jen pro ně. Z těch záměrů se jim nepodařilo vlastně nic. Česká televize i volební systém zůstaly, jak byly, i když s drobnými změnami. Zato už prakticky nic nezůstalo z ČSSD a ODS je jiná a jinde. A kromě pocitu, že jsme tehdy my, kterým to nebylo jedno, vyhráli, zůstává vzpomínka na to, kolika lidem stálo za to zvednout pozadí a kultivovaným způsobem dát najevo svůj názor. Prostě zkušenost, že Češi jsou lepší, než si myslíte. K tomu i nějaká ta veselá historka, třeba okamžik, kdy z pódia četli zdravici polských odborů a podíval jsem se kolem sebe na spadlé čelisti okolostojících. Polsky totiž zase pro změnu opravdu rozumí mnohem méně Čechů, než si myslíte. Byl to také pronikavý kontrast se záběry z některých dnešních demonstrací, kde člověka obvykle vyděsí ukázka, kolik lidí nemá zuby, slušné vychování, vkus v oblékání ani rozum, protože si uvědomí, že na rozdíl od výše uvedených vlastností mají volební právo.
Ve stádě posvátných krav chovaných v mé sociální bublině navíc tradičně zaujímala veřejnoprávní média čestné místo. Nejde jen o objektivitu a dostupnost informací nebo jejich věrohodnost. To vše mohou zajistit i soukromá média, pokud je zájem. A už vůbec nejde o tradiční pohádky a zábavní (ne nutně zábavné) pořady, podporu domácí filmové produkce a další více či méně záslužné činnosti. To vše se dá řešit i jinak i v případě, že by Kavčí hory zarostly trním a hložím.
Ideální představu veřejnoprávního média vyjádří pouhá tři písmenka: BBC s dodatkem „v dobách své největší slávy“. Skutečně veřejnoprávní médium a zdroj objektivních informací, i kterého je zasahování politiků striktně omezeno, na druhou stranu zřídlo civilizace, které diváky i společnost kultivuje, ať už vybraným jazykem (dodnes se používá pojem „BBC English“), vzdělávacími pořady, nebo tím, že nejširším lidovým vrstvám zprostředkuje i trochu té náročnější kultury, po které by jinak běžný divák sám nesáhl. Tahle ideální představa je skoro tak skvělá, jako úvodní projekt, který kdysi získal vysílací frekvenci po TV NOVA. A to si opravdu nedělám legraci. Nebyla tam stávající úroveň zábavních pořadů ani pojetí zpravodajství jako časového intervalu mezi vraždou v úvodu a zvířátky na konci ani další věci, které si s touto televizí automaticky spojíme.
Ironií je skutečnost, že Jiří Hodač v roli toho nechtěného ředitele přišel právě z té vychvalované BBC. ČT však začal měnit k trochu jinému obrazu. Angažování paní Bobošíkové, která ho nakonec v roli té hlavní záporné postavy ve veřejném mínění naprosto zastínila a vyhrála tak asi jedinou z mnoha voleb, kterých se zúčastnila, hovoří za vše.
Stejně nespravedlivé, jako vytýkat TV Nova, že pokud chtěla jako komerční televize přežít, začala se tak od první vteřiny vysílání chovat, by bylo vytýkat ČT, že by kus té cesty k BBC neurazila. Ano, během devadesátých let se toho udělalo dost. A vlastně všechno, co se dalo realisticky očekávat. Ona totiž ani ta BBC nevyrostla ve vzduchoprázdnu, ale v podmínkách stabilní demokracie, stovky let kultivovaného parlamentního systému, a ještě starší monarchie, navíc pro společnost, kterou v těch dobách formování ideálu většinově spojovala alespoň loajalita ke královně nebo dříve ke králi, protože ta tradice sahá do rozhlasových dob. Stejně jako nejde přesadit stovky let opečovávaný anglický trávník, nebylo možné ČT mávnutím kouzelného proutku proměnit v BBC. Dokud ale převládal ve společnosti společný cíl na trase NATO-EU - život jako na západě a snaha předvést těm za bývalou železnou oponou, jak umíme být kultivovaní a demokratičtí, posouvala se tak i ČT. Ve všech těch řečech o „divokých devadesátých“ se také někdy zapomíná na to, že úroveň parlamentní politiky a debat byla s dneškem nesrovnatelná. Mnohem méně otevřené nenávisti, mnohem více slušného chování. Ne, že by byli tehdejší politici andělé, ale i oni cítili společenskou poptávku v tomto směru, i oni se chtěli před západními kolegy předvést jako reprezentanti ukázkové demokracie odlišné od „divokého Východu“ za našimi hranicemi a Václav Havel jako arbitr slušného chování a dodržování i neformálních pravidel fungoval trochu jinak než třeba později Miloš Zeman. Kus cesty správným směrem tu tedy byl a my jsme ho tehdy bránili.
Bylo nás na to dost, včetně mnoha voličů ODS a ČSSD, pro které už bylo politické ovládnutí televize příliš. S odstupem mnoha let bych si dovolil tvrdit, že právě to poslední tehdy rozhodlo.
Vraťme se ale zpátky k dnešku. Zase tu máme rozruch kolem ČT. Tu se zachvěje židle pod ředitelem, tu vybublá nějaký rozpor v Radě ČT, zuřivě se diskutuje o zvýšení televizního poplatku o částku zhruba ve výši půl promile průměrné mzdy a v pozadí všech těchto ohňostrojů drobností se skrývá mnohem méně viditelná diskuse o zásadních věcech. Návrh zrušit televizní poplatky a nahradit je financováním ze státního rozpočtu padl a po volbách tento názor možná bude sdílet sněmovní většina. Na druhé straně se už šikují ochránci veřejnoprávnosti ČT. Zatím hlavně novináři, občas nějaký politik. Ono se také zatím nic neděje. Dít se ale může a pak opravdu bude zbývat jen ta ulice s dodatkem občanů ochotných zvednout zadek a dát najevo svůj názor. A co já, šel bych v takovém případě demonstrovat za Českou televizi ve stávající podobě? No, asi ne. Ale proč?
První důvod je ryze praktický. Význam televize tehdy v začátcích internetu a dnes těžko srovnávat. Jsou i jiné komunikační kanály. Klasické televizní vysílání sice ještě neskončilo v historii jako telegramy, ale už dávno je na této cestě spolu s tištěnými deníky a klasickými dopisy. Ten hlavní informační provoz už probíhá jinde. Já jsem tedy vášnivým televizním divákem nebyl nikdy. Nejsem zrovna sportovní fanoušek, televizi jako kulisu k jiné činnosti jsem nikdy nepochopil a přiznám se bez mučení, že velkou většinu zábavních pořadů včetně reality show také ne. Televize pro mne znamenala zprávy a domácí kino, když jednou za čas dávali zajímavý film. Zrovna v těchto ohledech internet jasně vítězí. Zprávy jsou dostupné celodenně a okamžitě a s filmem opravdu nemusíte čekat, až poběží v televizi. Čistým poplatníkem je i celá domácnost, televizor jako „televizi“ už dlouho nikdo nezapnul. Těch obrazovek k přehrání filmu nebo videa je spousta. Vlastně dávno ustala i jiná využití. V rozhořčení nad vyúčtováním elektřiny jsem proto začátkem roku vytáhl kabely od televizoru i set top boxu ze zásuvky, aby neukrádaly elektřinu ve stand by režimu. Zatím si toho nikdo nevšiml, natož aby je zase zapojil. Rozhlas ještě poslouchám, občas i ten veřejnoprávní, i když jen za volantem a ve chvílích, kdy řídím sám. Ale televize? Matná vzpomínka.
No dobře, řekl by si člověk, sám nekoukáš, ale přece myslíš na jiné. Proč nedopřát objektivní informace a trochu zábavy na úrovni důchodcům, maminkám s dětmi na mateřské a jiným spoluobčanům, kteří na to mají čas a chuť? Správná otázka. A pokud bych si byl jistý, že se ČT tyto úkoly snaží plnit, byla by na ni i jednoznačná odpověď.
Člověk se s věkem obvykle mění. Pořídí si děti, domeček, pár desítek let se otříská v pracovním procesu, a tak mizí energie, ideály i touha změnit svět, naopak se posílí konzervativní naladění. „Junge Revolutionäre, alte Hofräte“ (mladí revolucionáři, staří dvorní radové“), říkal už Goethe. Přiznám se, tohle už cítím taky, ani dvorním radou jsem se nemusel stát. I na českou televizi bych se tedy díval jinak, i kdyby zůstala naprosto stejná. Odstup, který momentálně cítím, je ale mnohonásobně větší a ani výrazné zpáprdovatění ho nevysvětlí. Ono to začalo už v těch dávných dobách, kdy jsem se na televizi díval. Stále více jsem cítil, že to není pro mne. Na jedné straně začalo soutěžení s komerčními televizemi, kdo výrazněji podleze tu laťku vkusu ve snaze zalíbit se průměrnému divákovi, na druhé straně křečovitá angažovanost ve snaze téhož diváka převychovat politicky. Nekritické zbožňování EU snáší špatně i poměrně přesvědčený zastánce členství v ní, s ještě větší mírou nepochopení diváctva se pak setkává levicový antisemitismus, woke propaganda atd. Nevím, co je na tom liberálního nebo progresívního, i když se tomu tak říká. Ke svobodě (liberalismus) ani obecnému prospěchu (pokrok) to nevede, ale otravné je to dost, místy i nebezpečné. Člověka, kterého to štve, najdete na ulici za chvíli, s trochou snahy najdete i někoho, kdo vám naopak řekne, že to tak „má být“. Mezi mladými někoho takového najdete snadněji ale vědí ještě ti mladí, co je to televize? Výrazně těžší by ale bylo najít někoho, kdo by spontánně řekl, že to potřebuje, vyhledává, nebo se na to rád dívá. A neuspokojí to ani početně malou, nicméně hlasitou menšinu všemožných aktivistů, protože pro ně je to zase příliš málo. To je prakticky protipól té ideální veřejnoprávnosti s objektivním zpravodajstvím, ze kterého se člověk dozví, co se stalo a ne to, jak se na věc má dívat a drobnou kultivací diváka v oblasti zábavy, kdy se i on sám cítí na úrovni. Podle toho to také funguje. Světových firem, kterým se snaha o převýchovu zákazníka nevyplatila, je mnoho, ale opravdu se není třeba ptát studia Disney na poslední inkarnaci Sněhurky. Jde to dělat i lépe. Jako pozitivní příklad naopak postačí nákup v Lidlu. Drobná kultivace zákazníka tím, že se mu třeba nabídnou speciality zahraniční kuchyně nebo za výhodnější cenu potravina, kterou nezná a vyhýbal se jí jako příliš drahé, funguje. Obchodník vydělá, zákazník přijde okouknout, rozšíří si gastronomické obzory a sám se cítí na úrovni. Výsledkem je úspěch, růst a zisk obchodníka a spokojený zákazník. Česká televize k tomu přistupuje jinak. Na programových regálech už léta převládají nejlevnější šmakulády srovnatelné s konkurencí, mírně proložené stížnostmi, že veřejnoprávní postavení a novinářská etika neumožňují tu kvalitu a cenu konkurence ještě podlézt. No a v pomyslném letáku jsou tlačena na sílu témata vyvolávající většinový odpor a kontroverze. Zase si můžeme pomoci Lidlem. na aféru s vymazanými kříži na snímku kostelů na ostrově Santorini si možná vzpomenete. Jenže Lidl takto ujel jednou a poučil se, ČT v tom pokračovala velmi dlouho.
Tím jsme se dostali k dalšímu důvodu. I já jsem zažil okamžik, kdy ČT přestala být „mojí, tedy Českou televizí“. Samozřejmě to nebyla první, ale spíše poslední kapka. Tenkrát jsem měl ještě malé děti. Jejich kanálem bylo „Déčko“ a slova „Říkali to ve Zprávičkách!“ vyjadřovala absolutní autoritu a přesvědčení, že takhle to prostě je. Samozřejmě jsem se s nimi občas na tu televizi díval a nijak jsem jim to nevymlouval. Až jsem se jednou neudržel. Reportáž o chudácích palestinských dětech, které by tak rády chodily do školy, ale kvůli těm izraelským vojákům nemohou, byla prostě moc. Ne, nezařval jsem hlasem strašlivým, ale postupoval jsem přesně podle vzoru mého táty, když jsem s podobnou informací přišel kdysi já z komunistické školy. Ukázal jsem jim na mapě Izrael i okolní státy, vysvětlil, kolik mají obyvatel a krátce jsem pohovořil o historii vzájemných vztahů. Že by tyto děti mohly navštěvovat cokoliv od místní školky po univerzitu v Oxfordu, pokud by se jejich rodiče byli schopni obejít bez snahy Izraelce vyvraždit případně zahnat do moře. Vysvětlil jsem i to, jak Češi, respektive Čechoslováci chtěli i pro Araby jejich vlastní stát už ve čtyřicátých letech, že ho ti Palestinci mohli dávno mít a odmítli tu možnost jen kvůli snaze zničit sousedy. A že po každé jimi vyvolané válce to pro ně bylo jen horší a horší. To, že jsou obyvatelé Izraele z velké většiny „lidé jako my“ jsem zmínil, protože jsem tam byl. To, že Arabové muslimského vyznání jsou daleko méně „lidé jako my,“ protože jsou nám kulturně vzdálenější, jsem už zamlčel. Ta reportáž nicméně byla zaujatá, neobjektivní a klasicky levicově propalestinská. Tehdy jsem byl krok od sepsán stížnosti Radě ČT a pořád jsem tak nějak doufal, že se někdo omluví za zásah ultralevicových hackerů do vysílání ČT, duševní chorobu hlasatele nebo tak nějak. Nestalo se, přátelé. Stížností se sešlo asi více, doslechl je se, že zrovna tuto reportáž řešila i Rada ČT, jen ten výsledek se jaksi nedostavil. Opravdu jsem nežádal pověšení vysušených hlav těch, kteří za to mohli, na bráně Kavčích hor. I tehdy jsem si myslel, že by mnohem lepším řešením bylo seznámení se skutečným stavem věci, které o mnoho let později otevřelo oči Janu Lipavskému. Nestalo se ale nic. Upřímně, pokud chcete najít téma, které by bylo proti srsti typickému Čechovi s výjimkou neonacistů, části komunistů a jiných ultralevičáků, nemůžete vybrat lépe. Na tomto se shodne i soudruh exprezident soudruh Zeman se svými nejradikálnějšími kritiky.
Tím se povedlo sledovanost i autoritu ČT dost srazit. Reakcí byla éra ředitele Dvořáka, s důrazem na tu zábavu a hlavní zpravodajskou relací, která vynikala délkou a naprostou rozplizlostí. Zato vyjádřit se mohla opravdu každá teta z „Horní Dolní“. Ono je to asi lidové. Ale koukat se na to nedá a ČT není regionální kabelová televize, kde je podobná účast každého souseda přirozeným projevem. Toto všechno pokračovalo i za zatím posledního ředitele, který k tomu přidal naprosto chaotické řízení a stejně chaotický konec ve funkci.
Reakce na odcizení ČT a běžného občana se neomezily na ředitelskou židli, ale daleko více se projevily při volbách televizních radních. Jenže ne volbou rozumného středu, ale také nějak podivně. V době spoluvlády soudruhů Zemana a Bureše tak radikály z jedné strany doplnili radikálové zcela odlišného ražení, tedy takzvané liberály lidé takzvaně konzervativní. Důsledkem takto vzniklých protikladných pólů je napětí a ne spolupráce. Výsledkem rady složené prakticky rovným dílem například z anarchistů a neonacistů by také nebyl politický střed, ale politický střet. Takto polarizovaná rada se neshodne téměř na ničem (což není vždy na škodu), ale běžný občan pak cítí, že on těmito extrémy reprezentován není (a to je na škodu vždy). Výsledky vidíme při volbě nového ředitele. Právě radní a ředitel přitom reálně rozhodují o tom, jak bude veřejnoprávní ČT fungovat. Způsob financování je druhotný. Sám pamatuji Československou televizi financovanou z poplatků občanů, a tedy i v režimu vlády jedné strany formálně veřejnoprávní, ale asi není sporu, že to s tou nezávislostí nebylo slavné. Na druhou stranu můžeme uvést nejen případy zemí, kde se bez veřejnoprávní televize obejdou vůbec, tuto úlohu zastává čistě soukromá společnost s nějakou exkluzívní licencí nebo je televize financována přímo z rozpočtu, aniž by tam byla ohrožena svoboda slova. Výhoda našeho systému je v setrvačnosti, protože kompletní obměna radních a ředitele obvykle vyžaduje více než mandát jedné vlády. Jenže to je asi tak vše. Troufám si tvrdit, že televize přímo financovaná ze státního rozpočtu by se stejnými řediteli a stejným složením rady zřejmě byla stejná. Popsaný osobní vztah zákazníka a poskytovatele služby je dávno pryč a pochopitelnou snahu, aby nějaká vláda urvaná ze řetězu nemohla televizi ovlivňovat přes rozpočet, lze také vyřešit jinak. V krajním případě třeba i ústavním zákonem, pokud si svobody médií natolik ceníme.
Volbu ředitele ČT sleduji. Vyřazení každého normalizačního komunisty je ku prospěchu věci a na rozdíl od celé řady lidí z oboru kvituji s povděkem i vyřazení paní Šmuclerové. Symboly jsou důležité a poslední, co teď jako společnost potřebujeme, je další anti listopadový symbol. Nebo listopadový antisymbol? Sebelepší plány, sebevětší odborné kvality nemohou převážit ten jeden komentář k demonstraci z listopadu 1989, který si pořád pamatuji. A je úplně jedno, že byl pravděpodobně vyřčený z naivity nebo pod nátlakem. Naivní nebo zbabělý ředitel je špatný ředitel, a to platí dvojnásob v čase, kdy se předpokládá, že se bude muset za nezávislost ČT alespoň trochu bít. Z těch zbývajících kandidátů bych uvítal zvolení pana Milana Fridricha. Zkušenost mu nikdo neupře a 55 let je hezký ředitelský věk. To už je člověk dostatečně otřískaný životem a snad ještě ne úplně uzavřený potřebě změn. Ročník narození je navíc i zárukou, že se nejedná o komunistu. To nemohl stihnout ani teoreticky. Správnost mého výběru ostatně potvrzuje i snaha stávajícího šéfa zpravodajství jeho volbě zabránit. I on asi tuší, že by to znamenalo změny a na jejich potřebnost má zřejmě jiný názor. Možná ve středu nový ředitel zvolen bude a já si po dlouhých letech televizi zapnu v době večerních zpráv. Třeba pak svůj názor změním a obnoví se dávný vztah s „mou“ televizí vždy neochvějně na prvním pořadí dálkového ovladače. Naděje umírá poslední. Taková ČT by si podporu veřejnosti v časech ohrožení zasloužila a nepochybně by ji dostala. Ale ta současná? Toť otázka.
