Článek
Zhruba šest měsíců do voleb opravdu není mnoho a na základě průzkumů volebních preferencí by se zdálo, že si Andrej Babiš už pomalu může vybírat nové křeslo do kanceláře premiéra a sestavovat svůj program. Jeho hnutí průzkumům suverénně dominuje a ani nedávný drobný pokles není zásadní. S virtuálním sestavováním vlády tedy ještě musí počkat, protože se jeho případní koaliční partneři nebo podporovatelé menšinové vlády pohybují kolem klíčové pětiprocentní hranice. To platí pro Stačilo a Motoristy jako zřejmě preferované partnery, případně SPD, kde by to ale skřípalo více. A někde v záloze čekají na svou šanci Přísaha Roberta Šlachty a SocDem, případně jejich kombinace. Takže si stačí jen vybrat z těch, kteří projdou. Mráčkem na jinak jasném nebi by mohl být slabší volební výsledek ANO nebo předpokládaných partnerů, takže by bylo třeba jich přibrat více nebo se dohodnout s tím jediným. Není prostě jasné, s kým bude třeba jednat a s jakou razancí položí „Paroubkovu otázku“ při sestavování vlády: „A co z toho budu mít já?“ Na druhou stranu je zde ještě možnost dohodnout se s někým z druhé strany barikády, kdo pochopí poznanou nutnost, hrozbu nedozírných následků nebo pravidlo „malé a větší svině“ známé z dob normalizace a kývne na účast ve vládě s tím, že tam jinak bude SPD nebo komunisté, i když převlečení. Tím by byl k dispozici koaliční partner pro schválení rozumných nebo přijatelných návrhů a občas by si dominantní partner odskočil pro hlasy jinam, kdyby potřeboval schválit něco na hraně práva, racionality či možností státního rozpočtu, ale s potenciálem zavděčit se významné skupině voličů.
Ve skutečnosti ale volby mohou stále dopadnout jinak, a to i výrazně. Průzkum je průzkum, volby jsou volby. Překvapivě mnoho voličů se rozhoduje až na poslední chvíli a do voleb promlouvají i faktory, které průzkumy nezohledňují. Několik bych si jich dovolil uvést.
Faktor demografie
Mnoho stávajících voličů, kterých by se mohl výzkumník ptát, k příštím parlamentním volbám nepřijde. Zní to cynicky, ale úmrtnost se u nás dlouhodobě pohybuje kolem 100 tisíc osob ročně, pro volební účast není vhodný ani výrazně zhoršený zdravotní stav. Komu budou více chybět voliči, kteří dnes vyjádřili svou preferenci, ale do voleb dostanou „předvolání k poslednímu soudu“, je celkem zřejmé. O typické voliče Pirátů se opravdu nejedná, nejvíce hlasů bude chybět ANO, část převlečené KSČM či SocDem. Lidovci si s ohledem na kandidaturu v rámci Spolu mohou oddechnout. Desítky tisíc občanů také oslaví svou plnoletost a stanou se voliči. Na rozdíl od seniorů nebývá jejich účast valná, ale prostor pro mobilizaci tu je, třeba i s odkazem na nutnost generační změny. ANO mezi prvovoliči velkou podporu nemá, mezi tou aktivnější menšinou, která k volbám přijde, už vůbec ne. A z potenciálních koaličních partnerů si mohou brousit zuby na významnější zisk pouze Motoristé, kteří tak navíc zakrojí do koláče vládní koalice. Možnost volit získá i několik tisíc voličů, kteří občanství získali nedávno nebo ještě získají. Kdo to je, víme. Slováci (vesměs nenadšení z poměrů doma), Ukrajinci (možná také zklamaní, ale podpora válčící Ukrajiny pro ně zůstává zásadní), něco Vietnamců a pak jednotlivci z celého světa. Jejich volební preference jsou také jasné už z toho, co jsem napsal výše, tady boduje spíše současná vládní koalice. Přijdou k volbám? Toť otázka.
Korespondenční volba
Poslední věty o „voličích zahraničního původu“ bychom mohli opakovat i pro české občany v zahraničí. Jejich volební preference jsou naprosto zřejmé a byly tím hlavním, ne – li jediným důvodem zuřivého nesouhlasu SPD i ANO. Předpoklad, že účast těchto voličů výrazně stoupne, je asi celkem realistický. Odeslat dopis je jednodušší než cestovat přes půl Kanady nebo i takové Francie, bude tu efekt první možnosti volit tímto způsobem a současná opozice udělala skutečně hodně pro to, aby tyto voliče zvedla ze židlí. Není náhoda, že i Andrej Babiš už v této oblasti před pár měsíci přibrzdil a zjevně doufá, že se na všechno zapomene. To se dalo předpokládat a vsadit si můžeme i na to, že stížnost na neférovost korespondenční volby budou výraznou přísadou kňourání o ukradených a zmanipulovaných volbách, pokud výsledek nedopadne dle jeho představ. Neznámou je tedy jak volební účast, tak počet voličů, kteří by takto mohli hlasovat. Uvádí se cokoliv od vyšších desítek tisíc do 200.000 voličů. To už by bylo poměrně hodně, a i polovina tohoto počtu by volební výsledky mohla zásadně změnit, protože tyto hlasy přijdou až na výjimky na jednu stranu misek vah, a navíc zvednou volební účast i počet hlasů nezbytných pro překonání hranice 5 %, kde se pohybují prakticky všichni možní koaliční partneři AB. Zvednutím potřebné hranice (100 tisíc voličů navíc znamená zhruba 5 tisíc hlasů do k dosažení hranice 5 %) by jich mohli vyřadit i několik.
Faktor Praha
Nedávné volby dopadly pro vládní koalici neslavně, a to by mělo výsledky průzkumů potvrzovat. Krajské a senátní volby se ale téměř netýkaly Prahy a volby do EP jsou pořád volbami druhého řádu s mizivou účastí. Informace, že Praha volí jinak než zbytek republiky, nikoho nepřekvapí a předpokládám, že se s ní při průzkumech volebních preferencí počítalo. Slyšel jsem ale, že na základě prezidentských voleb a výsledků Miloše Zemana se už tato jinak volící Praha nebere jako samozřejmost. Tak uvidíme, v jakém počtu Pražané dorazí tentokrát.
Kromě trvale bydlících Pražáků existuje i jiná Praha, která představuje rozdíl mezi oficiálním a skutečným počtem obyvatel. Studenti, zaměstnanci všech profesí, stážisté, praktikanti, šéfové i bezdomovci, ale i vojáci a policisté na ubytovnách mají volební právo, ale trvalé bydliště často stovky kilometrů od místa studia nebo zaměstnání. Pokud volí, tak na volby druhého řádu domů nejezdí, voličský průkaz také chce nějaké vyřizování. Zrovna v této skupině by se mohl projevit vliv možnosti požádat si o voličský průkaz prostřednictvím datové schránky a nechat si ho poslat poštou. Tady by se volební účast mohla také zvýšit oproti předpokladům.
Faktor Paroubek
Jiří Paroubek by mohl o významu dlouhodobého a přesvědčivého vedení v průzkumech několik měsíců před volbami povídat dlouho a tentokrát bychom ho měli vyslechnout. Parlamentní volby v roce 2010 mohou vypadat jako hluboká prehistorie, ale lidé jsou pořád stejní. I dnešní volič může být unavený z přepjaté kampaně, může nabýt dojmu, že vše je jasné a udělá se to i bez něj nebo naopak na poslední chvíli zaváhá a místo snahy volit vítěze nabude vrchu obava, aby ta dominance nebyla příliš veliká. Z druhé strany pak nutnost něco udělat může dostat k volební urně i jinak flegmatické voliče, kteří zrovna „nemají koho volit“, aby překousli své zábrany a volili proti někomu. Pokud ANO nevyhraje dost výrazně a nebude mít koaliční partnery, může jí případná výhra ve volbách být stejně platná, jako kdysi Jiřímu Paroubkovi.
Faktor 5%
Není třeba nosit dříví do lesa. K sestavení vládní většiny potřebujete poslance, ty má zase pouze strana, která překonala volební kvótu. Někde poblíž této hranice se ale pohybují prakticky všichni myslitelní koaliční partneři hnutí ANO. Zásadní je navíc volební účast a s ní spojené množství potřebných hlasů. Ani dosažených 10 % ve volbách do EP tedy nemusí znamenat jistotu překonání hranice pro vstup do Poslanecké sněmovny, protože při několikanásobně vyšší účasti stejný či mírně vyšší počet hlasů nestačí. To jen tak na doplnění, zejména pro Stačilo či Motoristy a jejich naděje z voleb odvozované. A výsledek kolem čtyř procent je sice pěkný a vede k příjemnému státnímu příspěvku, ale do PS vás také neposune. To vám odpřisáhne i pan Šlachta a konečně i soudružka Konečná. A že může být ještě hůře, potvrdí třeba paní Maláčová a celá ČSSD. Přesto všichni jmenovaní svorně pracují na tom, aby se jejich minulé trauma z roku 2021 zopakovalo. Kromě fíkového listu pro komunisty (a ničím jiným koalice, hnutí či cokoliv jiného pod názvem „Stačilo“ není), je tu jedna dělící čára za druhou. Ostatně, ani Stačilo! nemá nouzi o kritiku z vlastních řad. Motoristé se nepohodli s „traktoristy“, Sociální demokracie s komunisty, atd. K tomu si připočtěme SPD Tomia Okamury, Trikolóru a celou řadu menších subjektů. Ti všichni se perou o velký, ale ne nekonečný kus koláče, který jim navíc z jedné strany okusuje demografie a z druhé mnohem hltavěji politická divize Agrofertu. Vím, že to tak úplně neplatí, existují přesvědčení sociální demokraté a součástí toho zdánlivě antisystémového rybníku jsou i zklamaní voliči pravicové orientace, se kterými by i volič vládní koalice zašel na kafe, jenže většinou mají voliči těchto stran mnoho společného. A není to bohatství, životní spokojenost ani vyšší vzdělání. Přirovnání o slimáčcích a kapustičce nebo konstatování „too many chiefs and not enough indians“ tady naprosto sedí. V případě vyšší volební účasti proti předpokladům to nemusí vyjít nikomu z nich. A totéž platí pro případ mega úspěchu hnutí ANO, které by při nějakých 30+ % dosáhlo historického výsledku, ale také zřejmě naprosto vygumovalo své případné spojence.
Faktor Slovensko
Nevím, jestli už Andrej Babiš podal u Pražského Jezulátka žádost o pád Ficovy vlády a předčasné volby, které by kompletně změnily vládní garnituru na Slovensku, ale měl by. Přirovnání „Fico jako Babiš“ se vysloveně nabízí. Oba jsou normalizační komunisté, kteří si s nějakým dobrem, zlem nebo mravností nedělají hlavu, v minulosti spolu velmi dobře vycházeli a oba by svou vládu museli opřít o velmi temné a nepředvídatelné spojence. Můžeme se spolehnout, že v případě potřeby by se i nyní tvrzená prozápadní a proevropská orientace Andreje Babiše odebrala do stejných míst, kde už pár let dlí stejná orientace slovenského premiéra. Slovenské zkušenosti ANO zrovna velkou reklamu nedělají. Ekonomický vývoj, zdražování i míra hnusu, diletantismu a chaosu v politice vysoce přesahují vše, na co u nás oprávněně nadáváme.
V průzkumech se navíc nedočteme, že Češi pravidelně volí jinak než Slováci. To se snadno pozná na zahraniční politice a hodnotové orientaci a stačí se zeptat, kdo je přítel, kdo nepřítel a kam máme směřovat. Prvním historickým činem Slováků bylo formování dobrovolnických sborů na pomoc císaři v revolučním roce 1848. Jak to viděli Češi na barikádách v Praze, víme z učebnic. A pak už to bylo s neúprosnou pravidelností. Vztah k Rusům, Němcům Maďarům? Východ nebo Západ? Demokracie nebo něco jiného? Někdy měli pravdu Slováci (volby v roce 1946), jindy (a asi častěji) Češi, ale opačná orientace zůstávala. I rok 1968 a sovětskou okupaci jako zkušenost určující dnešní postoj ČR k napadení Ukrajiny vnímali Slováci hodně jinak. Vladimíra Mečiara i tehdejšího Václava Klause si ještě pamatujeme, celkové opadnutí transformačního i jiného nadšení na naší straně se zase pěkně potkalo s reformním zápalem Dzurindovy vlády na Slovensku, dvojice soudruhů Babiše a Zemana s paní prezidentkou Čaputovou a tak by se dalo pokračovat. Příkladů jsou desítky. Souběžná orientace na východ by byla výjimkou z pravidla.
Faktor expředseda
Máme tady rovnou tři . Klaus, Zeman, Paroubek. Všichni tři mají společnou snahu škodit svým bývalým stranám, zkušenost s opakovanými „polibky smrti“ pro své favority stavěné proti původní straně (zejména tedy Klaus a Zeman) i vlastními neúspěchy, které ale možná někomu sebraly pár klíčových hlasů (tady zejména Jiří Paroubek). A všichni si to rádi zopakují, protože přeceňují svůj už jen zákulisní vliv a podceňují to, jak provokují k aktivitě voliče, kteří je nemají rádi. Strana exprezidentem označená jako favorit jeho srdce by si dle dosavadních zkušeností pomalu měla předem zdůvodňovat svůj volební neúspěch. SPOZ, LEV 21, ČSNS, Trikolóra, podpora Andreje Babiše v prezidentských volbách… Stačí? Mezi těmi, kdo se snaží dosáhnout na pět procent a hrdlo těch okolo jsou už dva postklausovské subjekty, dva spojené s Paroubkem, pokud nepočítáme ČSSD a mnoho uctívačů Miloše Zemana, který ale svou podporu už přesunul jinam a své věrné zklamal. Jiřího Paroubka tam zřejmě máme osobně, tak se dívejme, s kým nakonec bude kandidovat a komu ukousne tu klíčovou desetinu procenta.
Faktor Kalousek
Tento expředseda je z jiného těsta. Vzpomeňme si, jak se stáhl ze světla ramp, aby nepřekážel formování koalice Spolu nebo to, že pořád ještě rozlišuje mezi tvrdou (a mnohdy oprávněnou) kritikou postupu vlády či jeho bývalé strany TOP09 a snahou je potrestat za nevděk a zničit, kterou nám předváděli oba exprezidenti. Ještě nedávno bylo možné spekulovat, jestli se přece jen nepokusí nějakou tu stranu založit nebo posílit, ale teď už bych vsadil na to, že pokud něco a někoho ovlivní, tak ze zákulisí. A Jisté je, že v zájmu ANO jednat nebude.
Faktor omezené nabídky
Řekněme si to upřímně, tato vláda mnoho svých voličů zklamala. Pokud jsme čekali něco pro střední třídu nebo deagrofertizaci politiky, je výsledek prakticky čistá nula a zklamání stoprocentní. Digitalizace, racionalizace zdravotnictví, omezení byrokracie? Slabé. A to, co se podařilo nějak udělat, se nedaří prodat. Jasný a správný postoj v zahraniční politice všechno nezachrání. Ochabnutí voličské podpory tak bylo logickým důsledkem, on asi každý zauvažuje, jestli nehledat někde jinde. Jenže teď už je prakticky jasné, že se neobjeví nový hráč a strany, o kterých se mluvilo jako o nových šancích, nebudou mít dost času ani lidí na to, aby se zvedly z úplné nuly k hranici volitelnosti. Takže potenciální volič „tradičních stran“ s volebními lístky v ruce zjistí, že dokonalá strana, které by to hodil nejraději, není, nic nového se nenabízí a on sám má na výběr mezi rezignací na všechno a antibabišovskou volbou se stisknutými zuby a mohutným nadáváním. Na rezignaci těch, kteří mají problém s volbou normalizačního komunisty, ostatně sázel Andrej Babiš už v prezidentských volbách. Pokud by se to stalo, pevné jádro jeho voličů ve druhém kole mohlo při nižší účasti stačit. Jak to dopadlo, víme. Výsledek tedy není předem daný. Jako obvykle je to na nás.
