Článek
Mimořádnou skupinou společnosti – kterou se totalitní systémy snaží kontrolovat – je mládež. Jedno z Leninových hesel znělo: „Celoživotním úkolem mladé generace je výstavba komunistické společnosti.“ Pro nacisty platilo, že „kdo ovládá mládež, ovládá i budoucnost“.
I přes významné úsilí se však nacistům – ani později komunistům – nepodařilo z mladých lidí na českém území vytvořit uniformní hybnou sílu nové „tisícileté říše“, popřípadě proměnit mládež v nadšené svazáky, zapálené budovatele socialistické společnosti. Napříč mnoha státy vznikly početné mladistvé subkultury, které si i za cenu útlaku i fyzického napadání nenechaly mluvit do toho, jakou hudbu mají poslouchat, jaký tanec tančit, co číst, či dokonce jak se česat a jak se oblékat.
Potápky – Swingoví výstředníci
Počátky této subkultury sledujeme už v období 30. let první republiky. Vzory této nekonformní mládeže můžeme najít jak v zahraničním – např. u amerických Jitterbugs či Zootsuiters, francouzských Zazous nebo německých Swing-Boys – tak v domácím prostředí – tzv. pražští Gigrlati, což byla česká odnož evropského fenoménu dandysmu z 19. století.
Němečtí Swing-Boys – Swingová subkultura, která se stala terčem těch nejkrutějších nacistických represí.
Potápky byli především fanoušci jazzové, hlavně swingové hudby, amerických filmů a vlastně celé angloamerické populární kultury. Jedním z jejich hlavních atributů byla výstřednost, jejíž typickou složku představovaly delší vlasy, vzadu buď zastřižené kolmým zářezem nebo zpevněné brilantinou a podtočené kulmou. Hlavní inspirací pro tento styl účesu byly americké filmové hvězdy – Clark Gable (potápkám se občas říkalo „Gejblíci“, známý byl také gableovský knírek), Robert Taylor (Taylorova kštice) nebo Gary Cooper. Inspiraci mohli swingoví výstředníci nalézt také v domácím prostředí. Podle podobizen nosil podobný styl účesu národní obrozenec, bouřlivák Karel Havlíček Borovský, který svým smyslem pro ironii mohl revoltující mládeži imponovat. Oblíbený účes „Havel“ měl inspiraci taky v jiné postavě, a to v populárním hlasateli Františku Havlovi, který se česal stejným způsobem.
Mladíci nosili široký a často výrazně zabarvený klobouk (tzv. tatra) v kombinaci s dlouhým kabátem – často s rozparky a našitými kapsami, sako bylo obvykle kostkované s vycpanými rameny. Košile měla často abnormálně vysoký límec, kravata se zpočátku nosila velmi redukována, po nějaké době se ale objevily široké a výrazné vázanky. Kalhoty byly zpravidla tenké a úzké (roury), ale někteří jedinci nosili naopak kalhoty až přehnaně volné. Typické byly i křiklavě barevné ponožky a těžké kožené boty s vysokými podrážkami (maďarky). Někteří výstředníci nosili i deštník jako módní doplněk (podobně jako němečtí Swing-Boys, kteří tím však vyjadřovali své sympatie k nepřátelské Anglii).
Vedle stylu účesů a oblékání byla pro potápky typická také jejich specifická mluva plná anglicismů („Trafalgar“ jako označení pro část Václavského náměstí) nebo celé řady neologismů. Řada těchto výrazů přežila až do dnešní hovorové češtiny („baštit“ či „žrát“ ve smyslu obdivovat nebo kilo pro označení stokoruny).
Pražské potápky jste mohli potkat nejčastěji v okolí již zmíněného Trafalgaru – bylo zde možné často zahlédnout hotové organizované promenády. V okolí Trafalgaru bylo několik podniků, kam swingová mládež s oblibou chodila – jedna z nejoblíbenějších byla kavárna Holandský mlýn na rohu Jindřišské ulice. Zajímavostí je, že jen kousek odtud stála řídící úřadovna gestapa. Kromě kaváren se mládež scházela také například v koncertních síních. Mezi oblíbené sály patřil i například sál Jednoty soukromých úředníků ve Francouzské ulici na Vinohradech. Právě zde pravidelně vystupoval legendární Orchestr Karla Vlacha.
Potápky X Česká společnost – „Uličníci“, „Zlatá mládež“, „Pololidi“
Proti potápkám se více či méně vymezovala většina české společnosti, a to napříč spektrem různých myšlenkových táborů.
Častými kritiky potápkovské mládeže byly tradicionalistické kruhy, tedy jedinci z vlasteneckých a pravicových konzervativních skupin společnosti, kteří nesouhlasili s nacistickou okupací. Šlo zpravidla o lidi střední a starší generace, kteří se pohoršovali nad swingovými výstřednostmi a kritizovali údajný zahálčivý způsob života mládeže.
Ani ze strany levicových intelektuálů se potápkám nedostalo přílišného porozumění. Považovali celou subkulturu za projev nudící se „zlaté mládeže“, která pochází z dobře situovaných rodin. Ještě kritičtěji se proti potápkám vymezoval komunistický protinacistický odboj. Ten ve svých ilegálních periodikách kritizoval nízkou „ideovou vyspělost“, slabou angažovanost české mládeže v odboji a obviňoval je z nezájmu o osud své vlasti.
Karikatura, která vyšla v Národní politice. Mladý swingový výstředník je kritizován svým otcem.
Nejradikálnější postoj proti potápkám zaujímali však čeští fašisté a nacističtí kolaboranti. Jejich životní styl si spojovali jednak s existencí nenáviděné masarykovské republiky a jednak jako výsledek vlivu nepřátelské americké kultury. Časté byly útoky na stránkách fašistického tisku, které obsahovaly kromě odsuzování a zesměšňování již nepokryté hrozby.
Ve vztahu k potápkám se často používala lékařská terminologie, kdy jejich životní styl byl označován pojmy jako „choroba“ či „morová nákaza“ (podobné výrazivo se v nacistickém slovníku objevovalo už dříve u jiných nepřátel „německého národa“ – nejčastěji to byli Židé nebo komunisté). Převládal názor, že mládež je v jádru dobrá, jen potřebuje ukázat tu „správnou“ cestu – musí se zbavit provokativního oblečení a slušně si ostříhat vlasy. Jako léčebný prostředek pak byla často doporučována poctivá fyzická práce pro dobro říše. Další návrhy se měly týkat rodičů mladých rebelů, kteří měli být formou přímých apelů a finančních pokut potrestáni za svoji špatnou výchovu.
Nejradikálnější návrh, jak „vyléčit“ swingující mládež, představoval návrh na úplnou izolaci vybraných jedinců, u kterých údajně už není možná náprava. Ve spojitosti s tím se nejčastěji zmiňovalo povinné umístění do pracovních táborů, ale objevila se i myšlenka uzavřít potápky do zařízení pro duševně choré. Ve fašistickém tisku se také občas vyskytly výzvy k jakýmsi honům na tyto rebely. Žádný z takových návrhů však nikdy nebyl promítnut do reálné praxe.
Potápka, hudební fraška. Opereta, která zesměšňovala „zlatou mládež“.
V této nenávistné kampani se také objevuje tendence, kterou po roce 1948 bude ve velké míře využívat komunistická strana proti nonkonformní mládeži v druhé polovině 50. a 60. let. Je to snaha o kriminalizaci potápek, tedy pokusy vyvolat o swingující mládeži představu, že se jedná o nebezpečné jedince, pohybující se na hraně zákona. Účelem takové manipulace byla snaha poštvat většinu veřejnosti proti této mládeži, dostat ji na samý okraj společenské hierarchie a připravit si tak prostor pro potenciální budoucí zásahy.
Potápky X Nacistické instituce
Proti jazzu (popřípadě proti swingu) a celé jeho kultuře vystupovali v meziválečném Německu významné osobnosti ještě před nástupem nacistů. Tento odpor pramenil jednak z politického důvodu – zde hrály hlavní roli Spojené státy americké jako kolébka tohoto hudebního žánru – a jednak tu byla samozřejmě rovina rasová. Nacističtí ideologové i sám Adolf Hitler nebo Josef Goebbels považovali jazz za „zdegenerovaný“ produkt méněcenné společnosti. Myšlenka, že jazz je společným produktem černošské a židovské kultury, pak pravděpodobně pochází od známého amerického automobilového magnáta a velkého obdivovatele nacistické myšlenky, Henryho Forda. Ten se o ni zmiňuje ve svém antisemitském spisu Mezinárodní Žid, který napsal ve 20. letech a jehož překlad byl u špiček strany NSDAP prý velmi ceněný. Právě zde se jazzu dostalo nového hanlivého přízviska – „Židovsko-negerská hudba“.
Jeden z nejznámějších symbolů nacistické nenávisti vůči jazzové hudbě – propagandistická obálka k výstavě „Entartete Musik“ („Zdegenerovaná hudba“) s rasistickou stereotypní karikaturou černošského jazzového hudebníka s Davidovou hvězdou (Düsseldorf, 1937).
Swingové výstřednosti a jazzová hudba v Protektorátu se ze strany nacistických cenzurních úřadů netěšila zdaleka takové pozornosti, jako tomu bylo na území říše. Německá mládež se v očích nacistů měla stát vládnoucí vrstvou budoucí „tisícileté říše“, a proto jí musela být věnována tvrdá ideová výchova, jejímž cílem bylo myšlenkové ovládnutí této generace. Naproti tomu od české mládeže se především očekávala tvrdá práce pro německý válečný průmysl, a proto tu zdaleka tolik nevadil vliv „zdegenerované“ kultury. I přesto to však potápky stále bedlivě pozorovala nacistická Bezpečnostní služba (Sicherheitsdienst), která spadala pod Hlavní říšský bezpečnostní úřad. Její pravidelná hlášení napovídají, že se tato pozornost čím dál víc stupňovala a výsledné zprávy byly stále kritičtější.
I když nacistický přístup k české swingující mládeži byl tedy benevolentnější, než tomu bylo na území „říše“, nařídily nacistické úřady některá omezující administrativní opatření. Jedno z takových opatření představoval přísný zákaz tance s prvky jazzu. Tanec samotný byl v Protektorátu zakázán celkem čtyřikrát s odůvodněním, že zatímco němečtí vojáci umírají na frontě, neměla by se mládež v Protektorátu veselit. Další opatření proti potápkám se týkalo zákazu chodit do školy s dlouhými vlasy a v potápovském oblečení. Tento zákaz byl později rozšířen i například na koncerty vážné hudby nebo sportovní hřiště.
Podle některých pramenů občas docházelo i k násilnému ostříhání mladých mužů přímo na ulici – nikdy však nejednalo o žádnou plošnou akci (jako tomu mělo být později v komunistickém Československu na podzim 1966). Asi nejtvrdší protipotápovský výnos se týkal zákazu pohybu mladistvých na ulici po 20. hodině bez doprovodu rodičů.
Úhlavním nepřítelem potápek se od roku 1942 stal ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec a organizace Kuratorium pro výchovu mládeže. Jejich cílem bylo vybudování „nové české mládeže“, která s nadšením pracuje pro vítězství říše a budoucnost „Nové Evropy“. Potápky v jejich propagandě pak zaujímali roli naprostých antivzorů každého slušného mladého člověka. Symbolizovali úpadek českého národa, přičemž to měla být právě německá správa, která tomuto úpadku měla učinit přítrž. Kromě verbálních útoků a výhružek organizace pořádala i propagandistické akce – ty se u mládeže zpravidla nesetkávaly s velkou oblibou, a naopak se staly četným cílem recesistických útoků ze strany potápek.
Potápky po rozpadu Protektorátu – Období krátké svobody a příchod nové totality
Obnovení Československa doprovázela i jazzová hudba. Západní Čechy (především pak Američany osvobozená Plzeň) se staly na krátkou chvíli územím mládeže tančící do rytmu swingových tónů. Právě američtí vojáci přinesli do Čech nejnovější jazzový tanec – boogie-woogie, který jako by odrážel touhu Evropanů uvolnit se po dlouhém období válečné dusivé atmosféry. Byla to pro potápky krátká chvíle nadechnutí před dalším dlouhým potopením do studené vody. Chvíle plná volnosti a svobody.
V roce 1947 se potápky dokonce spontánně účastnily i pražského prvomájového průvodu. Už za necelý rok se ale z těchto rozesmátých mladíků měli stát nepřátelé socialistické společnosti.
Po několika měsících se znovu vzedmuly hlasy namířené proti swingovým výstředníkům. Hlavním hlasem těchto útoků byla tentokrát komunistická periodika.
Po komunistickém převratu v roce 1948 byl jazz i swing odsouzen jako údajný produkt kapitalistického systému a jeho provozování bylo přísně zakázáno. Potápky se staly terčem brutální propagandistické kampaně. Komunisté se je snažili často zesměšnit či vyvolat dojem, že se jedná o kriminální živly, nositele rozkladu, podporovatele imperialistických válečných štváčů. Jazz v propagandistických filmech existoval jako spolehlivý identifikátor negativních společenských jevů. Mládí lidé, kteří se i přes tuto agresi dál strojili podle svého vlastního přesvědčení, pak byli často fyzicky napadáni, vyhazováni ze škol a vylučováni ze společenského života.
Komunisté si s nacisty v ničem nezadali. Jejich útoky proti nekonformní mládeži byly na našem území naopak mnohem organizovanější, důslednější a mnohem mnohem rozšířenější. Slovo „potápka“ brzy nabralo těch nejhorších konotací a v komunistické dikci se začalo objevovat přesvědčení, že tyto „zrůdné jevy“ je potřeba likvidovat stejným stylem, jako to činili nacisté na německém území. Je zajímavé, že jinak odvěké nepřátele dokázala spojit až společná nenávist k potápkám.
Nicméně ani přes tuto mohutnou a agresivní kampaň se komunistům nepodařilo potápky zcela vymýtit a zabránit vzniku další takové skupině nekonformní mládeže. Naopak. Už brzy měla od potápek převzat štafetu kulturního boje jiná subkultura s výraznými kravatami, extravagantními účesy a jasnými názory, mládež, která se ani trochu nepodobala těm zapáleným mladým budovatelům, jaké si vysnila komunistická strana. Posluchači Chucka Berryho, Elvise Presleyho nebo liverpoolské skupiny The Beatles. Milovníci Rock and Rollu.
Páskové.
Swingové výstřednosti jako vzdor?
Byli to právě mladí lidé, kteří svým projevem aktivně vystupovali proti nacistickému teroru. Když se vláda Jana Syrového a prezident Beneš podrobili rozhodnutí čtyř velmocí v Mnichově a bez boje se vzdali pohraničního území, byli mladí lidé nejaktivnější složkou odporu veřejnosti. Později tvořili jádro protinacistických demonstrací 28. října roku 1939 v Praze a 15. listopadu při pohřbu zastřeleného studenta Jana Opletala. To proti nim zakročily německé úřady nejtvrději – 16. listopadu Adolf Hitler nařídil uzavření českých vysokých škol a o den později provedlo gestapo razii na vysokoškolských kolejích v Praze a Brně, kde bylo 1200 víceméně náhodně vybraných studentů převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Přímo 9 studentů bylo na Frankův rozkaz ještě v Praze na místě zastřeleno.
Na první pohled by se možná mohlo zdát, že ze strany mládeže se o žádný skutečný odpor nejednalo a že swingoví výstředníci na českém území byli skutečně „pouze“ a jen výstředníci, provokující svým neobvyklým zjevem, divokým tancem a hlasitou hudbou bez nějakého širšího morálního přesahu. Swing by pak byl pro mladé lidi opravdu jen prostředkem pro útěk z nepříjemné reality, jak to často prezentoval levicový odbojový tisk. Je potřeba ale říct, že Mnichov pro mladou generaci znamenal zhroucení do té doby nedotknutelných ideálů – demokracie a humanismu. Mládež tento pád vnímala nejen jako zradu ze strany Západu, ale hlavně za zradu ze strany generace otců. Lidí, které považovali za své učitele a morální vzory. Tím vzniklo prázdno, které brzy nahradil cynismus, vztek a potřeba projevit se. Právě to bylo důležitou příčinou vzniku potápské subkultury – sdílení stejné bolesti a společný vzdor proti těm, kteří tu bolest zapříčinili.
Swingová kultura se stala jedinečným výrazem této revolty v době, kdy se mládeže zastávalo jen několik málo osamělých hlasů, zatímco kritiků bylo mnoho. Swing hrál do rytmu této mladistvé vzpoury. Nešlo o aktivní odpor, to určitě ne. Byl to odpor jiného druhu. Výrazné vzezření, „ležérní“ postoj a vlastní slang stály v přímé opozici vůči uniformní mase hnědých košil, kde se tváře a hlasy jednotlivců ztrácí pod údery rozkazů. Byl to souboj individuality ve světě tvrdě prosazované glajchšaltace, kdy v napjaté době stačilo málo, aby z nedočkavé zbraně zazněl výstřel. A swingový výstředník v tomto ovzduší tančil, bavil se a žil. Opravdu žil, nikoliv přežíval.
Použité zdroje:
LAUBE, Roman. Páskové a chuligáni. Praha: Nakladatelství Anarchistické federace, 2018. ISBN 978-80-906439-4-9.)
KOURA, Petr. Swingaři a potápky v protektorátní noci. Praha: Academia, 2016. ISBN 978-80-200-2634-7.
