Článek
Po prvních pár minutách jsem si uvědomil, jak naivní jsem tehdy byl. Opravdu jsem věřil, že všichni v Beverly Hills žijí jako nějací superhrdinové, kteří jenom řeší vztahy, víkendové párty a to, kdo si s kým vymění klíče od auta.
A teď, po tolika letech, si říkám: „Ty jo, jak jsme to, jako generace, vůbec mohli brát vážně?“ Bylo to vlastně naprosto geniální. Na začátku 90. let nám totiž do hlavy vtloukali, že když si necháš spustit vlasy na ramenou, oblékneš koženou bundu a sem tam si postěžuješ na své bohaté rodiče, tak už jsi v podstatě king v každé partě. Přitom, víte co? Všichni ti naši hrdinové – Brandon, Brenda, Kelly a Dylan – byli vlastně jenom děti, co by měli mít dávno hlavu v učebnicích, ne v komplikovaných vztazích a v náhodných nočních výletech do motelu.
Celé to vyprávění o tom, jak to bylo ve městě, které je sice plné slunce, ale i nějakých těch naprosto neuvěřitelných zvratů, mi přišlo teď strašně roztomilé. Hlavní postavy byly vždycky tak dokonale napsané. Děj se nikdy neposunul příliš dopředu, protože všechno se točilo kolem jednoho a toho samého problému - kdo je s kým a proč zrovna teď? Jestli jste neměli v nějaké epizodě teď nejnovější romantické drama, v podstatě jste zůstali mimo hru. Když si vzpomenu na ty všímatelný pohledy mezi Brendou a Dylanem, to byly takové „jak by to asi dopadlo, kdyby mi zavolal někdo z Beverly Hills?“ momenty.
Ale co je na tom opravdu k smíchu? Ten vděčný pocit, že tehdy všechna tato „těžká životní dilemata“ probíhala na pozadí kalifornských pláží a luxusních domů s obrovskými bazény. Mně v té době stačil rozbitý skleník a kolo, které jsem musel opravit každé dva týdny. A přitom, když si dnes zpětně vzpomenu, všechno to vypadalo tak realisticky… No jo, určitě! Stačí si představit, že bych já nebo moji kamarádi někam vyrazili na párty v tak skvěle vypadajících outfitech, jako měli všichni z Beverly Hills. V reálu by nás asi chytli při první kličce u supermarketu.
A jaký byl Dylan? Ach, ten Dylan… Po třiceti letech mám dojem, že si vzal všechna špatná rozhodnutí z 90. let a udělal z nich svůj vlastní životní styl. Tento chlápek prožil srdceplné vztahy, ztráty a návraty, a nakonec ho přece nikdy nenapadlo, že by mohl skončit u něčeho jiného než u luxusní vily a nějaké filozofické debaty na večírku. Takhle jsem to tehdy viděl. A teď? Teď si říkám, že mi asi není daleko k tomu, abych se radši stal takovým sousedem, co se snaží neustále udržet kytky na balkóně.
Brandon, chudák Brandon, v podstatě jediný, kdo pořád mluvil o správných věcech – jako by mohl na chvíli zastavit čas a být hrdinou. Ale víte co? Dneska už vím, že každý teenager z Beverly Hills měl svý malé problémy a že to, co pro nás tehdy byly „drama“ momenty, jsou dneska spíš vtípkem. Kdyby ti kluci byli v našem městě, tak by možná místo honění za špatnými vztahy šli spíš na koupaliště a řešili by, kdo z nich se ztratil na veřejné toaletě.
Ostatně, myslím, že bych měl zmínit Kelly. To byla postava, kterou jsem tehdy měl rád, a teď mi přijde jako doslovný archetyp 90. let: dokonalá ve všech směrech, pokud se jí nic nezkazí. Jenomže, jak vidím, málem ztrácela veškerou naši úctu tím, jak moc se zaměřovala na své vzhledové triky. Omlouvám se, ale my všichni víme, že to nebylo o vzhledu, bylo to o tom, jak rychle se dostat na párty, kde se točil vždy nějaký ten horký kluk s motorkou. A ne že bychom to nechtěli, ale… no, dneska už mám radši svůj pokoj, kde si můžu užít klid a pohodu.
Celkově se mi na to koukalo naprosto báječně. Po třiceti letech, kdy jsem si tohle všechno prohlížel, mi to přišlo trochu jako cesta zpátky do časů, kdy bylo všechno mnohem jednodušší. Ale jo, i dneska se občas zasměju, jak to všechno tehdy vypadalo, a jestli to náhodou nebylo celé trochu jako hollywoodský sen. Tak co? Možná mi chybí to úplně nejvíc – jít někam na tu party a nemuset řešit, jak to všechno skončí.
Takže, díky Beverly Hills 90210, za vzpomínky, které si teď připomínám. Bylo to fajn, ale zároveň trochu naivní, co říkáte? Taková nostalgie zůstává, i když dneska už vím, že skutečné problémy nejsou nikdy tak jednoduché jako ve scénářích těchto týdnů v televizi. Ale pořád je hezké vidět, že i po třiceti letech jsme se alespoň trošku zasmáli těm naivním představám, které nás tehdy nechaly tak pevně uvězněné v tom ideálním světě.
