Článek
Jako zapřisáhlý milovník filmů o cestování v čase mám na podobné příběhy hodně vysoké nároky – musí být chytré, nápadité a ideálně mě donutit k existenciální krizi nad tím, co se stane, když si při návratu do minulosti šlápnu na motýla. A světe div se, Looper to zvládá na jedničku.
Film nás zavádí do roku 2044, kde existuje speciální profese zvaná „looper“ – nájemní zabijáci, kteří likvidují lidi poslané zpět z budoucnosti. Zní to jako pohodová brigáda, dokud si jednoho dne nepřijdeš zastřelit své budoucí já. To už je jiný šálek paradoxní kávy! A právě tahle premisa je něco, co mi okamžitě prodalo vstupenku do emocionální horské dráhy plné skvělých akčních scén, napínavých zvratů a úžasného hereckého koncertu Josepha Gordona-Levitta a Bruce Willise.
Gordon-Levitt si zde střihl mladší verzi Bruce Willise a musím říct, že vizuální a herecká transformace byla naprosto fascinující. Klidně bych si vsadil, že strávil měsíce v nějakém „Bruce Willis hereckém bootcampu“, kde se učil, jak správně přimhouřit oči, zachmuřit čelo a přemýšlet nad životem, vesmírem a vůbec. Navíc mu pomohly i speciální protetické úpravy obličeje, které sice v některých záběrech působily trošku zvláštně, ale celkově jsem se do jeho mladší verze slavného akčního hrdiny vžil natolik, že mi to po chvíli přestalo vadit.
A pak je tu Bruce Willis v roli staršího Joea. Starý dobrý Bruce dělá to, co umí nejlépe – hláškuje, střílí a drsně se tváří. Jenže tentokrát přidává i vrstvu melancholie a zoufalství, což dává jeho postavě nečekanou hloubku. Tohle není jen akční hrdina, který vymlátí všechny protivníky, aby zachránil den. Je to člověk, který zoufale bojuje za svou budoucnost, a přitom nám klade otázky o osudu, svobodné vůli a tom, jestli je možné uniknout vlastnímu stínu.
Příběh filmu je nádherně zamotaný, přesně tak, jak to mám rád. Znáte ten pocit, když si myslíte, že máte film o cestování v čase pod kontrolou, ale najednou se vám v hlavě začne tvořit mentální Gordický uzel? Přesně tohle se mi u Looperu stalo. A to je na něm skvělé! Žádné laciné vysvětlování, žádné podceňování diváka – prostě chytrý a sofistikovaný sci-fi thriller, který vás nutí přemýšlet. Režisér Rian Johnson tu odvedl skvělou práci a ukázal, že umí nejen chytré dialogy, ale i nápadité akční scény a atmosférickou práci s kamerou.
Jako správný fanoušek časových smyček a paradoxů jsem samozřejmě strávil ještě další tři hodiny po zhlédnutí filmu na internetu, kde jsem si pročítal teorie o tom, jak přesně funguje logika cestování v čase v tomhle světě. A přiznám se, že i když se v některých momentech možná najde pár drobných trhlin, vůbec mi to nevadilo. Film mě totiž pohltil natolik, že jsem mu ochoten odpustit i menší časové nesrovnalosti. A to se mi nestává často!
Další skvělou složkou filmu je jeho vizuální styl. Looper se vyhýbá klasickým sci-fi klišé plných lesklých neonových měst a místo toho nám servíruje špinavý, realistický svět, který působí uvěřitelně a má svou vlastní osobitost. Místo létajících aut tu máme narychlo upravené staré káry s přimontovanými solárními panely a místo high-tech zbraní používají loopers klasické brokovnice, což dodává filmu příjemný retro-futuristický nádech.
A pak je tu závěr. Nebudu spoilerovat, ale musím říct, že mě dostal. Nebyl to typický hollywoodský happy end, ale zároveň nebyl ani depresivní. Byl to přesně ten druh konce, který si sedne s celým filmem a zanechá vás s pocitem, že jste právě viděli něco výjimečného. Něco, co si budete chtít pustit znovu, jen abyste si ověřili, jestli jste opravdu pochopili všechno správně. A to je pro mě známka skvělého sci-fi.
Sečteno podtrženo, Looper: Nájemný zabiják je film, který bych doporučil každému, kdo miluje filmy o cestování v čase stejně jako já. Je chytrý, originální, má skvělé herecké výkony a hlavně vás donutí přemýšlet ještě dlouho poté, co doběhnou závěrečné titulky. Pokud jste ho ještě neviděli, napravte to co nejdřív – ale pozor! Možná se vám stane, že po jeho zhlédnutí začnete podezíravě pokukovat po svém budoucím já. A to je teprve začátek…
