Článek
Antonina Makarovová se narodila v roce 1920 v malé ruské vesnici, ale ještě během studia základní školy se s rodinou přestěhovala do Moskvy. Byla velmi nadaná, a tak šla po střední škole studovat lékařskou fakultu. Byla to žena a navíc studentka, válka se jí tudíž prakticky nemusela dotknout, kdyby se ovšem Antonina dobrovolně v roce 1941 nepřihlásila na frontu. Tam využila své znalosti získané na lékařské škole a pracovala tam převážně jako ošetřovatelka. Původně tedy přišla na frontu se šlechetným cílem.
Zažila ale hrůzy války. Už na podzim téhož roku byla její jednotka zcela zničena a ona se stala jedinou přeživší, která upadla do německého zajetí. S jedním vojákem, se kterým se následně intimně sblížila, se jí ale podařilo ze zajetí uprchnout. Němci je stále pronásledovali, a tak jim trvalo poměrně dlouho, než se dostali do bezpečí. Jenže ve vesnici, kam došli, žila i manželka jejího milého. A to znamenalo definitivní konec pro její románek. Makarovová se následně stala nežádoucí osobou, která svedla ženatého muže.
A protože byla Makarovová bez příjmu a nikde ji nechtěli přijmout, začala se živit jako prostitutka. V té době byla velmi nespokojená s poměry v Rusku a sympatizovala více s německou vidinou budoucnosti. Jejím cílem se tak stala Lokoťská samospráva. To byl útvar kolem města Lokoť, které bylo pod nadvládou Německa. Tam prokázala svou loajalitu k nacistické ideologii, začala nejprve spolupracovat s tamní policií a pak se stala popravčí.
Makarovová se později hájila tím, že s Němci nesympatizovala, ale že jí šlo pouze o přežití. To ale neospravedlňuje to, že popravovala osoby stejné národnosti, jako byla ona. A měla k tomu poněkud netradiční nástroj. Kulomet. Při prvních popravách popravovala Antonina pod vlivem alkoholu, aby vůbec zvládla popravu vykonat. Pak už si ale na tuto práci zvykla a brala ji jako rutinu. A nežilo se jí špatně. Měla vlastní ubytování a za každou popravu byla finančně odměňována. Neštítila se ani vraždy matek a malých dětí. Za den zvládla popravy i více než 80 lidí. Popravené lidi pak okrádala bez sebemenších výčitek svědomí.
Mimo popravy ale měla bujarý život plný intimních sblížení, a tak už v roce 1943 trpěla syfilidou. Z Lokoťské samosprávy následně odešla na léčení těsně předtím, než Rudá armáda tento útvar zlikvidovala. Kdyby se v té době na území Lokotě nacházela, pravděpodobně by tehdy přišla o život. Jenže Němci v jiné oblasti jí nevěřili stejně jako jí věřili ti z Lokoťské republiky, a tak byla následně poslána do koncentračního tábora. Když pak Rusové na konci války tábor osvobozovali, vydávala za vlastenku a dostalo se jí velkého uznání. Dostala práci zdravotní sestry a vdala se za vojáka židovského původu, kterého předtím ošetřovala.
Ginzburgovi, tak se novomanželský pár jmenoval, se usadili v Rusku a oba využívali výhod, které jim přinášel status válečných veteránů a hrdinů. Byli to vážení členové ruské společnosti, zmiňovali se jako příkladní vlastenci. Sama Antonina jezdila po besedách a vyprávěla poněkud upravené zážitky z války. Společně se svým manželem měla dvě děti.
Po Makarovové ale KGB nikdy pátrat nepřestala. V 70. letech byla jednou z podezřelých, avšak stále byla respektována jako válečná veteránka. Když se ale v jejich výpovědích objevily trhliny, tehdejší vyšetřovatelé si byli téměř jistí, že se jedná o osobu, která během války získala přezdívku Tonka Kulometčice. A následně se objevili i svědci, kteří ji identifikovali. V roce 1978 byla zatčena. Přestože si myslela, že její trest bude vzhledem k okolnostem mírným, její rozsudkem byl stejný trest, jaký kdysi vykonávala na svých vlastních lidech. Byla odsouzena k trestu smrti zastřelením a její život vyhasl v srpnu roku 1979. Odhaduje se, že za svůj život popravila kolem půl druhého tisíce lidí.
Zpracováno na základě:
