Článek
Psal se rok 1906 a v malém městečku na Floridě žila bohatá rodina. Manželé měli malého syna jménem Eugene, na kterého neměli čas. Najali mu ale služebnou, která ho velmi milovala a darovala mu hračku, kterou si Eugene oblíbil. Jednalo se o panáka v obleku námořníka. Dostal jméno Robert. Jenže služebná dostala časem od rodičů výpověď a v afektu panenku údajně proklela. A pak se začaly dít podivné věci.
Bylo to doslova jen pár dní poté, co služebná odešla. Eugene přišel za rodiči s neuvěřitelným tvrzením. Podle něj Robert oživl a mluví s ním. Pohyboval podle Eugena obličejem a přemlouval ho k nepravostem, jako bylo například ničení nábytku. Rodiče Eugena se domnívali, že chlapec má bujnou představivost a že všechno skončí tím, že se panenky zbaví. To ale Eugen naprosto odmítal. Robert byl jeho jediný kamarád.
Rodiče doufali, že to Eugena brzy přejde. Podivných věcí ale začalo přibývat. Nejprve začali v domě slýchat smích. Ten ale rozhodně nepatřil Eugenovi. Když se chlapce ptali, co to bylo, odpovídal jim vždy, že smích patřil jeho kamarádu Robertovi. Dokonce i sousedé začali rodičům Eugena tvrdit, že v okně domu vídají muže v postavě námořníka.
Eugene se stal na své panence závislý. Za žádnou cenu se jí nehodlal vzdát. Tento podivný vztah mu vydržel až do dospělosti. I když už to byl zralý muž a měl před svatbou, panenku s sebou nosil všude a za každých okolností. Eugenova manželka Anne ji nejprve tolerovala, když ale v rámci společného života zjistila, že je jí její manžel doslova posedlý, začalo jí to vadit. Robert totiž sedával s rodinou u stolu u každého jídla, nosil a vozil se naprosto všude s sebou, dokonce mu Eugene v domě nechal přestavět podkroví, aby měl svůj vlastní prostor.
Když pak Eugene zemřel, v jeho závěti stálo, že Robert musí zůstat v domě. Anne raději dům prodala a odstěhovala se. Nový majitel domu ale netušil, co na něj v domě čeká. Rámus, smích, bouchání okny a dveřmi. To byl jen začátek toho, co na něj v domě čekalo. Když si pak to, co se v domě děje, spojil majitel domu s panenkou, rozhodl se ji věnovat do muzea. Tam byla panenka umístěna i s celým svým příběhem. Jenže návštěvníky muzea děsí dodnes.
Nikdo sice nikdy neviděl Roberta se hýbat, mluvit nebo se smát, podle vedení muzea ale Robert není se svým novým domovem spokojen a začíná stárnout. Šediví mu vlasy. Při jeho zkoumání bylo zjištěno, že teplota panenky dosahuje teplot, které mají běžně lidské organismy. A tak dodnes Robertův příběh fascinuje lidi po celém světě. Za více než sto let jeho existence se ale ke skutečnému příběhu přidalo mnoho fabulací, které mají strašidelnost této panenky ještě umocnit. Co je na příběhu pravda, už se dnes tak asi nedozvíme.
Zpracováno na základě:
