Článek
Osud zaoceánského parníku Titanic, o kterém se říkalo, že je nepotopitelnou lodí a který vyplul pouze na jednu jedinou plavbu, ze které se už nevrátil, fascinoval lidi po celém světě od okamžiku, kdy se loď potopila. Lidé chtěli slyšet o životních příbězích těch, kteří přežili, i o těch, jejichž život se zkázou lodě vyhasl. Nejznámějším zpracováním této lodní katastrofy je film Jamese Camerona z roku 1997, ve kterém excelovali Leonardo DiCaprio a Kate Winslet. Zdaleka ale nebyl prvním filmem, který byl o této tragédii natočen.
Jedno z prvních zpracování slavné námořní katastrofy si v roce 1943 objednal Joseph Goebbels. Jak je všeobecně známo, byl to v době druhé světové války jeden z nejvyšších nacistických představitelů. A znám byl také jako ministr propagandy. Film o Titanicu měl být tedy dalším způsobem, jak ukázat německou nadřazenost a poukázat na chyby západu.
Měl to být ten největší a nejdražší film v německé historii. Vyčleněno na něj bylo mnoho finančních prostředků a tvůrci dokonce dostali speciální povolení, že mohou natáčet i v noci, což bylo ve válečné době něco naprosto výjimečného. Režisér, který měl snímek na starosti, jej ale nestihl dotočit. Byl uvězněn a na jeho místo nastoupil spolehlivější a věrnější občan tehdejšího Německa. Když byl film konečně hotov, byl oslavou německé kinematografie a obsahoval mnoho scén, ze kterých byla patrná kritika západu. Vyznění filmu pak v lidech, kteří ho viděli, mělo evokovat, že právě západní imperialismus byl za katastrofu, při níž zemřelo přibližně půl druhého tisíce lidí, přímo zodpovědný.
Co ale bylo na filmu alarmující, byla jeho cena. Goebbels na filmu opravdu lpěl a vždy tak schvaloval zvyšující se nároky nového režiséra. Nakonec vyšel snímek Německo na neuvěřitelných 15 milionů amerických dolarů, což byla v té době absolutně nepředstavitelná suma. A hotový Titanic pak zamířil do kin.
Film mohli shlédnout diváci v kinech nejen v Protektorátu Čechy a Morava, vysílán byl také v dalších okupovaných zemích. V samotném Německu se ale nakonec nikdy nevysílal. Panovala totiž obava z toho, že by ho Němci nemuseli dobře přijmout. Běžní Němci na tom totiž během války nebyli úplně nejlépe a jistě by se jim nelíbilo, že v době, kdy mají všeho nedostatek, se používají finanční prostředky na natáčení takto velkolepých filmů.
Titanic tak brzy zamířil do archivu. A vypadalo to že nadobro. Jenže na konci války se k němu dostali Rusové. Sice se jednalo původem o německým film, ale i Rusům přišlo vhod, že film kritizuje západní imperialismus. A tak ho využili i ve své zemi. Film se pak do Evropy znovu dostal v roce 1949, ale kvůli účelové propagandě ho většina evropských zemí zakázala. Teprve po roce 1990 začali vycházet jeho nekvalitní kopie na VHS kazetách. Verze, která se však na nich nacházela, byla sestříhaná a propagandistické scény byly záměrně vystříhány.
Teprve v 21. století byl film obnoven v plné délce a nyní je běžně dostupný včetně oněch inkriminovaných scén a shlédnout ho tak může prakticky kdokoli. Jeho délka je ale oproti Cameronovu filmu z 90. let méně než poloviční.
Zpracováno na základě:
