Článek
Se zvyšujícími se teplotami se v posledních dnech stále více Čechů vydává ven nejen na výlety do přírody, ale také často na zahrady, a to nejen za účelem zahradničení, ale také za oblíbeným grilováním. Tuto společenskou činnost si Češi velice oblíbili a hlavně brzy osvojili. Mezi populárními steakovými masy, domácími hamburgery, žebry a dalšími pochutinami se v posledních letech na naše rošty dostávají díky globalizaci nejen čerstvé sladkovodní ryby, ale i ty mořské. Pro labužníky dokonce plody moře. Ovšem i přes všechny výdobytky moderní doby, spousta z nás zůstává věrná české klasice. A tou je opékání špekáčků, protože je to právě tato kratochvíle, kterou zahajujeme a ukončujeme grilovací sezónu.
Tato tradiční česká dobrota se poprvé objevila na Zemské jubilejní výstavě před více než 130 lety. Tato uzenka, jak se dříve dnešnímu špekáčku říkalo, okamžitě tehdejší návštěvníky uhranula. I když tehdejší špekáčky měly chuť díky rozdílnému složení jinou, než jak ji známe dnes, staly se až do dnešních dnů nedílnou součástí naší stravovací kultury.
Jak ale dnes při nákupu poznat kvalitní kousek uzeniny? Paradoxně se stačí nenachytat a nezaměnit špekáček s buřtem či jinou náhražkou podobného vzhledu. Špekáček je totiž, narozdíl od buřtů a dalších jemu podobných, od roku 2011 díky Evropské unii zařazen na seznam chráněných označení jako česká zaručená tradiční specialita. Proto výrobky, které nesou označení špekáček, musí ze zákona obsahovat minimálně 40 % masa a obsah tuku nesmí překročit hranici 45 %.
Pokud ale budete hledat to nejlepší, je třeba hledat na výrobku označení zaručená tradiční specialita. Tyto výrobky jsou ještě pod větším drobnohledem, neboť mají přísnější recepturu. Konkrétně je to daný podíl vepřového a hovězího masa a maximální podíl nezdravé soli, konkrétně do 2,5 %. Kvalitní špekáček by za žádných okolností neměl obsahovat strojně oddělené maso, známé pro většinu lidí jako separát. Stejně tak byste v něm neměli nalézt stopy sóji a taktéž lepku, na který je v dnešní společnosti stále více lidí intolerantních. Po upozornění na obalu špekáček může obsahovat pro něj schválené stabilizátory, jako jsou dusitan sodný a některé fosforečnany. V regálech se dnes ale naštěstí dají najít balení i bez těchto „éček“.
Dalšími vodítky jak poznat že jste zakoupili tu správnou kvalitu, vám napoví senzorické vlastnosti. Špekáček by měl být vždy voňavý, tedy vonět krásně po mase, a měl by být narůžovělé barvy. Po rozkrojení byste měli vidět jasně zřetelnou strukturu masa a špeku. Při samotném opékání by pak měl dobře držet na „klacku“ a nesklouzávat. To by totiž značilo přítomnost přidané mouky. Opravdoví gurmáni, kteří by si rádi vyrobili a ochutnali uzenku podle původní receptury, si musí přichystat přibližně 20 % vepřového, 50 % hovězího zadního a 30 % špeku. Masovou směs je pak potřeba řádně okořenit černým pepřem, česnekem a špetkou muškátového oříšku.
Zpracováno na základě:
