Článek
Na planetě Zemi existuje hned několik míst, kde můžeme naměřit silné radioaktivní záření. V malém měřítku samozřejmě radioaktivita škodlivá není, naopak může mít pro naše tělo příznivé účinky. Pokud jsme ale takovému silnému záření vystaveni dlouhodobě nebo opakovaně, odnese to naše zdraví.
Většina míst se silnou radioaktivitou, která se dnes nacházejí na Zemi, má na svědomí člověk. Například v okolí jaderné elektrárny Černobyl, kde došlo v osmdesátých letech k výbuchu jednoho z reaktorů atomové elektrárny, není stále úplně bezpečno. Černobyl je ale nic ve srovnání s místem, kde vás radioaktivita může i zabít. A to doslova za jednu hodinu.
Řeč je o jezeru Karačaj, kterému se také přezdívá Jezero smrti. Najdeme ho ve středním Rusku a je to poměrně malá vodní plocha. A kdysi byla úplně neškodná. Hned po válce se ale jeho voda začala měnit doslova v peklo pro lidský organismus. Jezero totiž sloužilo pro výrobu plutonia. A právě kvůli tomu vzniklo místo, které žádné jiné místo nepřekoná. Jezero Karačaj je totiž nejzamořenější místo na světě.
A jak k tomu vlastně došlo? A proč byl někdo tak neopatrný? Ve 40. letech se toho o jádru vědělo ještě pramálo. Američané už sice měli za sebou první úspěšný pokus o odpálení jaderné bomby v oblasti Nového Mexika, nikdo si ale ještě pořádně nedokázal představit, co taková zbraň dovede. Rusové byli posedlí myšlenkou, že doženou americký pokrok a vytvoří si vlastní atomové zbraně.
Ke zprovozňování jaderných reaktorů tady docházelo velmi rychle a již na začátku padesátých let se začalo s výrobou plutonia. V té době tu stála desítka reaktorů. Jenže bezpečností práce při manipulaci s radioaktivními látkami se Rusové nezaobírali. V nebezpečí se tak ocitli jak pracovníci, tak okolní příroda. Každý jaderný reaktor totiž musí mít chladící systém. A k tomu nejčastěji poslouží studená voda. Té poskytovalo jezero dostatek. Jenže jakmile prošla taková voda celým cyklem, reaktory ji opět vypouštěly zpět do jezera. Byla tak plná radioaktivity, která postupně zničila všechno, co v jezeře žilo. Později se navíc radioaktivní odpad začal ukládat přímo do jezera.
V roce 1957 tu došlo k explozi. Špatné chlazení způsobilo výbuch podzemní nádrže, což zkázu jezera i jeho okolí dovršilo. Tento výbuch je označován jako třetí nejhorší jaderný výbuch v historii lidstva, a to hned po explozi v Černobylu a Fukušimě. Bezprostřední okolí jezera bylo zničeno, radioaktivní mrak se ale rozprostřel na ploše větší než padesát tisíc kilometrů čtverečních a bezprostředně ohrozil více než čtvrt milionu obyvatel.
A v 60. letech to pokračovalo. Radioaktivita z jezera se dostala až do podzemních vod, které sloužily okolním obyvatelům jako pitná voda. Stejně tak jezero začalo vysychat, protože radioaktivní materiál v něm uložený byl příliš horký. A radioaktivní písek z vyschlého jezera vítr rozfoukal po celém tehdejším Rusku.
Ve spolupráci s Evropou a Spojenými státy bylo nakonec jezero obehnáno betonovými bloky a zalito cementem. Následně byla provedena další opatření, aby se snížila přímá radioaktivita v okolí i prosak radioaktivního materiálu do podzemních vod. Jediná hodina u jezera by totiž dokázala zabít každý lidský organismus, který by se ocitl v jeho okolí.
Zpracováno na základě:
