Článek
Do rodiny zámečníka se v Plzni 1. července 1899 narodil Jindřich Šolle. Už jako malý žil díky svému otci několik let v Rusku. To co tam zažil, jak se později ukázalo, mu ovlivnilo jeho budoucí život a sociální cítění. Po návratu do Čech sice studoval ekonomickou školu s vidinou, že jednou se bude živit jako účetní, nicméně mu učarovala láska k divadlu.
V té době jakožto herec ochotnického divadla účinkoval i v kabaretních vystoupeních. Už ale pod jménem, pod jakým ho známe dnes všichni, Jindřich Plachta. Jméno Plachta si vybral sám, a to na základě přezdívky, která mu byla dána za školních let. Tehdy jako mladý nosil od maminky ušitou pelerínu, ta ale byla o něco větší, a tak na jeho pohublém těle vlála. Když to spatřil jeho učitel, tak na něj zvolal: ,, Kam jdeš s tou plachtou?”.
Za oficiální počátek jeho herecké kariéry je považován rok 1921. V té době pracoval jako nápověda v tehdejším kabaretu Červená sedma a propracoval se až na stálého vystupujícího. Kabaret Červená sedma vybočoval mezi ostatními kabarety té doby. Zejména proto, že ostatní kabarety neměly valnou pověst, zatímco zde vystupovali tehdejší intelektuálové s vytříbeným smyslem pro humor. Z dnešního pohledu by se dalo říci, že se jednalo o předchůdce dnešních stand-up vystoupení.
Ve 20. až 40. letech 20. století už Plachta nehrál jen po divadlech a na vystoupeních, ale stanul i před kamerou, a to i přes to, že to byl velký trémista. V té době natočil jeho asi nejznámější a nejikoničtější role, díky kterým si ho všichni zamilovali. Byl to mistr improvizace a herec s lidskou tváří, nikdy totiž nepřehrával. Za doby druhé světové války opovrhoval nacistickým režimem a odmítal jakoukoliv spolupráci s okupanty, ať už se jednalo o estrádní scénky či cokoliv jiného. Aby měl záminku, podstoupil dobrovolně operaci se vředy, která nebyla nutná. Díky tomu se mohl vymlouvat na svůj zdravotní stav a pro nacisty tak byl doslova nepoužitelný. Takové štěstí bohužel neměl jeho dobový kolega Vlasta Burian.
I když o tom sám pokorný Plachta nikdy nemluvil, byl silným bojovníkem proti nacismu. Mezi jeho nejstatečnější činy patřilo krytí jednoho z nejhledanějších komunistických odbojářů té doby, Jana Ziky. Ten se ukrýval v jeho bytě, kde žil Plachta s rodinou. Když ho tam přišlo hledat gestapo, Plachta si na něm „ustlal v peřinách“, aby ho ukryl. Riskoval tím život nejen svůj, ale celé svojí rodiny.
Po válce Jindřich Plachta vstoupil kvůli svému silnému sociálnímu cítění a přesvědčení do komunistické strany. Aby pomohl budovat nově vznikající režim, napsal námět k propagandistickému filmu Pan Novák. Dále jezdil dělat pro stranu scénky a estrády. Ani fyzická práce mu nebyla cizí. Aby dokázal, že chce být platným člověkem, tak jednou sfáral do Kladenských dolů, a to i přes to, že na tom nebyl zdravotně dobře. Jeho silně levicové až naivní cítění se projevilo i v momentě, kdy mu umíral tatínek. Ten se jako šikovný zaměstnanec propracoval poměrně vysoko ve Škodových závodech v Plzni. Díky tomu si mohl dovolit koupit celý činžovní dům. Plachta mu však dopisem, který mu zaslal do nemocnice, sdělil, že o žádné dědictví nestojí. To otce ranilo, neboť si na dům peníze poctivě vydělal a nikde je neukradl, jak mu sám sdělil.
V roce 1951 nás pak předčasně kvůli podlomenému zdraví opustil i sám Jindřich Plachta. Byl to nejen naivní budovatel socialismu, ale především vynikající herec a velmi hodný člověk.
Zpracováno na základě:
