Článek
Taneční maratony mají svůj původ ve Spojených státech amerických již ve dvacátých letech minulého století, kdy se nejprve jednalo o vcelku obyčejné a lokální taneční soutěže pro pobavení malého publika a samotných soutěžících. Co však začínalo jako nevinná zábava, se rychle proměnilo během společenského úpadku v počátcích finanční krize ve třicátých letech v trýznění soutěžících pro pobavení publika.
Svůj nechtěný podíl na tom měla tanečnice Alma Cummingsová. Ta se totiž během 27 hodin protančila se svými 6 různými partnery ke světovému rekordu. Tento rekord doslova přes noc odstartoval taneční horečku napříč USA. Že popularita tance raketově stoupala svědčí i fakt, že rekord Cummingsové byl během necelého měsíce překonán nejméně 9krát.
To celé odstartovalo mánii tanečních maratonů. Ty se během krize ve třicátých letech rojily jako houby po dešti. Konaly se totiž téměř v každém větším městě. Jelikož byli lidé bez práce a bez peněz, vidina vysoké výhry v soutěži působila jako lep. Pořadatelé mimo jiné nabízeli i zdravotní péči, jídlo a střechu nad hlavou v průběhu celé soutěže. I tak málo ale stačilo tehdejším zoufalým Američanům, aby se houfně, třeba i celé rodiny, hlásili do těchto tanečních maratonů.
Podmínky byly vcelku jednoduché. Zůstat jako poslední pár, který „nepřetržitě“ tančí. Nebo alespoň být schopen zůstat stát na nahou a pohybovat s nimi do rytmu hudby.
Co se ze začátku jevilo jako jednoduchá věc, se proměnilo ve strašlivou hru plnou fyzického a psychického utrpení, nad kterou se smíchem bavili diváci. Tanečníci totiž měli povoleno odpočívat jen 15 minut každých několik hodin, vždy když se náhodně rozezněl klakson. Tento čas mohli využít i ke spánku, a proto nebylo výjimkou, že se na parket nosily i postele, kde účastníci mohli svou čtvrthodinku prospat a být tak stále na očích publika. Pokud by hrozila jejich diskvalifikace vinou zaspání, budili se čichací solí, fackou nebo byli prostě vhozeni do ledové vody. Tančilo se týdny a někdy i celé měsíce. Tanečníci byly naprosto vyčerpaní, a tak se nezřídka kdy stávalo, že jeden ze dvojice spal během tance. Druhý ho poponášel tak, aby se jeho nohy pohybovaly a měl pořád kolena nad zemí. To by v opačném případě znamenalo pro pár v soutěži konec.
Postupem času diváky omrzelo sledoval tancem zničené tanečníky s mnoha puchýři a šrámy od krve, a tak se vymýšlely nová zpestření, co by zatraktivnily soutěže. Mezi nové aktivity tak například patřil běh pozpátku k sobě navzájem svázaných dvojic napříč parketem. Během tancování byli soutěžící krmeni, a to i 12krát denně, měli si číst, holit se nebo byli naopak vkládáni do ledových koupelí. Pokud se lidem zdálo, že se tancuje příliš pomalu, nastoupil takzvaný pravítkový rozhodčí, který ranami pravítkem zrychloval tempo. Tato krutá zábava se ovšem neobešla bez lidských neštěstí. Kvůli spánkové deprivaci spousta lidí trpěla halucinacemi a bludy, několik soutěžících se pokusilo o sebevraždu a někteří dokonce zemřeli na celkové vyčerpání a selhání srdce. Právě to vedlo k postupnému omezování, a dokonce zakazování této nelidské zábavy. Poslední taneční maraton se tak odtančil roku 1933.
I tak se přes veškerá úskalí a diskomfort zrodilo několik úctyhodných rekordů, které dodnes nikdo nepřekonal. Za zmínku stojí dech beroucí výkon páru z Minneapolis, Callum DeViller s Vonny Kuchinskiovou vyhráli 1000 dolarů za první místo, když v maratonu protančili neuvěřitelných 3780 hodin. Pár tedy tančil více než 5 měsíců. Další více než čtyř měsíční taneční jízdu prožila taktéž hvězda Broadwaye June Havocová, ta se maratonů účastnila od puberty a ten nejdelší trval údajně přes 3000 hodin.
Tancování a jiná zábava přitahuje diváky už odedávna, ale v civilizované společnosti by měly mít tyto zábavné show a představení určité meze. Jen si představte, že by se dnešní formát StarDance vysílal třeba 5 měsíců v kuse a Marek Eben by s pravítkem pobízel tanečníky k rychlejšímu tempu.
Zpracováno na základě:
