Článek
Jsem zvídavý a podnikavý člověk. Nedokážu být v klidu ani minutu a neustále musím vykazovat nějakou aktivitu. Nečinnost mi totiž drásá nervy. Svůj život přece žijeme jen jednou a člověk nikdy neví, jak dlouho na tomto světě ještě pobude. Přijde mi tak jako neskutečný hřích vyhodit byť jen jednu vteřinu z celého dne.
Když se vrhnu do práce, nepřestanu s ní, dokud nedokončím i ten poslední detail. Klidně budu vzhůru až do noci, ale od rozdělané práce prostě neodejdu. I na dovolené potřebuji mít předem připravený program. Nepojedu přeci jen tak k moři, abych ležel na pláži a válel se v písku. Miluji moře, sluníčko a plavání, ale mám to trochu jinak. Smočím se, zaplavu si a už přemýšlím, co je v okolí za krásná místa, která bych mohl vidět. To ale přece není špatně.
Možná právě tento můj aktivní způsob života irituje lidi v mém okolí. Nedávno jsem se doslechl, že si o mě mí známí říkají, že jsem arogantní. Do očí mi to zatím řekl jen jeden z nich, ale údajně si jich to myslí většina. Na vině je moje arogance. Když se se mnou chtějí bavit, odpovídám velmi kuse a snažím se od zbytečných témat odvádět řeč na něco, co by je mělo obohatit. Ano, to je pravda. Nesnáším, když se v kolektivu blekotá o nesmyslech. Koho zajímá, co kdo zažil v práci? To ať si vypráví svým kolegům, kteří znají jejich pracovní prostředí, mohou si situaci představit a bude to mít pro ně nějaký přínos. Já taky nikomu nevyprávím, co vše jsem za ten den stihl udělat. A že toho je většinou opravdu hodně.
I když to možná zní povýšenecky, nechci se s mými kamarády z dob školy a s většinou lidí v mém okolí bavit, protože mě jejich názor nemůže obohatit ani o jedinou myšlenku. Jejich řeči pro mě nejsou přínosem, ale ztrátou času. Rozebírání politické situace, pitvání konspiračních teorií a předvídání toho, co světové události přinesou v následujících dnech je pro mě doslova mučení. Zajímat bychom se měli především o to, co se děje teď a zda můžeme vývoj těchto věcí ovlivnit. A hlavně proto začít okamžitě něco dělat. Komentovat dění z gauče umí opravdu každý.
Za naprosto zbytečné považuji i tlachání o vztahových problémech s jejich přítelkyněmi. Každý svého štěstí strůjcem. Já bych si nikdy ve vztahu radit nenechal, protože to většinou nemůže dopadnout dobře. Člověk by se měl chovat tak, jaký doopravdy je. To, že mi někdo něco poradí, mě staví do pozice, že si před partnerkou hraji na někoho, kdo zkrátka nejsem. Možná právě proto, že jsem naprosto upřímný, mám se svojí přítelkyní tak idylický vztah.
Je pravda, že jsem na zbytečnost debaty své přátele již několikrát upozornil. A někdy už na takové zbytečnosti začínám být alergický. Ale co mám dělat, když to ve mně vždy úplně vře a já cítím, že už ty řeči nedokážu déle poslouchat. Nehodlám vyhazovat čas, který se dá věnovat něčemu, co má nějaký význam, na neobohacující žvanění. Život je krátký na to, abych se bavil s někým, kdo mi do života žádnou přidanou hodnotu nepřinese. Jenže oni to prostě nedokážou pochopit a jsem podle nich arogantní. A teď mi řekněte, čí je to tedy vina? Skutečně moje, nebo jsou spíš na vině oni?
