Článek
Tygři jsou svojí vahou a velikostí třetím největším suchozemským predátorem hned za ledním a hnědým medvědem. Jejich tělo měří bez ocasu běžně přes 2 metry a jejich váha hravě překoná 200 kg. I tak hrůzostrašně vypadající kočkovitá šelma se ale většinou skrývá v džungli a přítomnosti člověka se raději vyhýbá. To se ale tenkrát nestalo.
Indie, která na přelomu 19. a 20. století zažívala raketový nástup koloniálního rozvoje, se měnila před očima. Urbanizace a stavění železničních tratí mělo za následek masivní odlesňování. Na místech, kde se jen o několik dekád dříve člověk nevyskytoval, se nyní stavěly obydlí a lidstvo se začalo dělit o přirozené prostředí s jedním z nejobávanějších lovců planety. Odlesňování zapříčinilo totiž nejen úbytek přirozeně se vyskytující potravy pro tyto šelmy, ale těmto teritoriálním kočkám se začalo zmenšovat území, na kterém mohli žít. Setkávání obyvatel s tygry bylo tedy stále častěji na denním pořádku.
Dodnes se to neví zcela přesně, ale za rok rok narození tygřice, přezdívané jako čampávatský lidožrout, se považuje rok 1895. Tato tygřice měla handicap, který ji odlišoval od ostatních tygrů. Střelné zranění od pytláků, které ji mělo původně usmrtit, ji pouze zničilo dolní a horní špičáky na pravé straně tlamy. Takto napůl vyzbrojená tygřice sice mohla lovit, ale už nebyla schopná se přirozeně bránit před ostatními tygry. To zapříčinilo, že ji ostatní velké kočky vytlačily z území, kde se vyskytovala přirozená potrava, a to až na okraj lesa, kde žili pouze lidé.
Zprvu útočila v Nepálu ve vysokých horách. Podnikala sporadické výpravy do nedalekých vesnic, kde útočila na izolované slabší jedince, ženy a děti. Zprvu těmto incidentům nikdo nepřikládal velkou váhu, protože k útokům tygrů docházelo. Když ale počet zmizení osadníků narostl na 200 jedinců, lidé začali propadat velké panice. Hysterie se šířila od vesnice k vesnici a lidé ochromení hrůzou a strachem o svůj život ani nechtěli opouštět svá obydlí. To přinutilo Nepálskou vládu jednat. Ta povolala do lesů své vojáky. Tygřice byla ale velmi inteligentní, a tak se ji vojákům nepodařilo přesně vystopovat. Armáda docílila pouze toho, že tygřici zahnala na hranici Indie a Nepálu, k řece Šarda. Tam se mělo nacházet její osudné místo. Osud byl k této smrtící kočce ale pro tentokrát shovívavý. Tygřici se podařilo řeku překonat a uprchnout tak do Indie.
Říká se, že tygr lidské maso nejí, pokud ho ale jednou okusí, stane se na něm závislý. A to tato tygřice rozhodně byla. Její neodolatelná touha se zde projevila naplno. Kočkovité šelmy útočí v noci, kdy mají výhodu. Čampávatský lidožrout ale útočil za bílého dne. Lidi pro něj nepředstavovali už žádnou hrozbu. Nejčastěji útočila tygřice ze zálohy na ženy a děti, které se neměli šanci jakkoli bránit. Brzy měla na svědomí dalších 200 obětí.
Zoufalá indická vláda ale sama nedokázala svým občanům jakkoli pomoci, a tak vypsala odměnu na ulovení této lidožravé bestie. Na pomoc se jim proto vydal tehdejší plukovník britsko-indické armády, přírodovědec a jeden z nejlepších lovců lidožravých šelem Edward James Corbett.
Jim Corbett se skoleným tygrem
Souboj na život a na smrt. Tak by se dal popsat lov obávané tygřice v podání Corbetta. Ten si na pomoc vzal skupinu čítající tři stovky vyzbrojených vesničanů připravených kdykoli konat. Psal se rok 1907, když toto vystopované zvíře z posledních sil zaútočilo na Corbetta, který ho ani dvěma přesné mířenými ranami nedokázal usmrtit. Až další rána z brokovnice byla tou poslední. Tou, která zachránila život Corbetta, ale vzala život šelmě.
Corbett byl odjakživa lovcem a věděl, že musí tuto tygřici, která měla na svědomí minimálně 436 lidských životů, zabít. Zároveň si byl vědom toho, proč toto nebohé zvíře takto jednalo. S tímto vědomím pak posledních 20 let svého života zasvětil ochraně přírody a kočkovitých šelem.
Zpracováno na základě:
