Článek
Ojmjakon, což v překladu znamená „nezamrzající vesnička“, je poměrně malá obec nacházející se na Dálném východě v Jakutské republice, jenž je autem od Moskvy vzdálená bez dvou set kilometrů rovných deset tisíc. Takových míst však můžeme v Rusku nalézt spousty. Přesto se Ojmjakon v lecčem vymyká a je čímsi speciální.
Traduje se, že tato vesnice byla založena na popud místních pastevců, kteří zde dali napojit svým sobům a přitom v krutých mrazech objevili nedaleké termální prameny. Jisté je však to, že vznikla ve 20. letech 20. století jako křižovatka mezi gulagy za vlády diktátora Stalina. Ostatně byli to právě vězni, kteří zde budovali hlavní cestu do vesnice z těchto gulagů. Při naprosto nelidských podmínkách, které zde panovaly, měl prý padnout za každý jeden vystavěný metr právě jeden člověk. Když uvážíme, že délka cesty je dlouhá několik tisíc metrů, není tedy divu, že se jí přezdívá Cesta Kostí a to i proto, že se padlí vězni rovnou pohřbívali do jejich základů.
V současné době se však jméno této vesnice skloňuje nejvíce v souvislosti s teplotami, které zde panují. Jedná se totiž o nejchladnější trvale osídlené místo na zemi. I když se zdejší populace pomalu zmenšuje, stále zde v krutých mrazech bydlí přes 500 obyvatel. A když mluvíme o krutých mrazech, máme na mysli skutečně teploty, které jsou pro běžného člověka jen těžko představitelné. Průměrné hodnoty, které tu v zimě naměříme, totiž dosahují -50℃, což odpovídá průměrné teplotě na povrchu planety Mars. V roce 1924 zde byla rovněž naměřena historicky nejnižší teplota na severní polokouli, kdy pomyslná „ručička na teploměru“ dosahovala na -71,2℃, kvůli pochybnostem o přesnosti měření ale tuto teplotu dnes vědci berou pouze s rezervou. Jako novou oficiálně nejnižší naměřenou teplotou je zde pak považována teplota -61,1℃ z měření provedeného v roce 2011.
Takto nízké teploty s sebou ale přinášejí místním obyvatelům spoustu úskalí. V prvé řadě je zde zcela nemyslitelné cokoli pěstovat, neboť se zde nachází permafrost, tedy půda, která je stále zmrzlá. Místní jsou odkázáni na zásobování potravinami z okolního světa. I přesto zde ale zůstává zakořeněná tradice rybolovu na řece Indigirce, ta totiž nikdy nepromrzá až na dno, ba naopak je zcela běžné, že je tloušťka ledu silná jen jako okenní tabule, či zde ledová krusta chybí zcela. Proto právě ryby patří mezi nedílnou součást jídelníčku lokálních obyvatel. Mezi další problémy, se kterými se místní potkají, patří auta. Ta totiž pokud nejsou zaparkována v teplých garážích, často stávkují. Je tedy zcela běžné, že ta, co parkují na ulicích, jsou zkrátka neustále nastartována, obzvláště alespoň v ten den, kdy mají místní někam jet. Pokud byste hledali v domech tekoucí vodu, hledali byste ji marně. Při těchto extrémních mrazech by veřejné rozvody vody ihned zamrzly a popraskaly, proto se voda získává rozmrazováním. I obyčejné větrání domácnosti může být pěkný adrenalin. Představte si, že otevření okenic na pouhých 20 sekund zapříčiní pokles teploty v pokoji o 8℃. Ani samotný pobyt venku není procházka růžovým sadem. Při extrémních teplotách totiž mráz již za několik málo minut dokáže proměnit obyčejné sliny v pichlavé jehličky, či dokonce můžete přijít o řasy.
Nejen to ale i další extrémní zážitky a výzvy sem každoročně lákají nespočet turistů, kteří touží zažít nezapomenutelný chlad na vlastní kůži. A není divu! Nikdo totiž přesně neví, jak dlouho toto místo bude ještě v této podobě přístupné. Kvůli globálnímu oteplování se zde každých 10 let průměrná teplota zvyšuje přibližně o jeden stupeň, což zapříčiňuje pomalé tání permafrostu, což nevyhnutelně povede k destabilizaci infrastruktury.
Zpracováno na základě:
