Článek
Zažil jsem to v práci, když přišly za mojí kolegyní neteře na návštěvu a jediné, co je zajímalo, bylo, kolik má u sebe peněz a kolik z těch peněz jim může dát, protože si chtějí něco koupit. Prakticky ji ani nepozdravily a už se hnaly k její peněžence. Doslova mě to šokovalo.
Doma to ale vidím také. Moje čtrnáctiletá neteř bere peníze jako samozřejmost. Je jí jedno, od koho je dostane, hlavně, že si bude moci koupit to, po čem touží. Ano, rodiče často a rádi plní přání svých dětí. Obdarovávají je na Vánoce a při jiných příležitostech tím, co si přejí. Jenže dnešní děti si toho přejí tolik, že na to tyto příležitosti nestačí.
Chtějí pořád něco nového. Vypadají, jako kdyby to bylo něco bez čeho nemohou žít. Jenže sotva to dostanou, nebo si to koupí, baví je to jen chvíli a pak to odloží. Jsou zvyklé dostat všechno, co chtějí. A když jim to rodiče odepřou, dokážou být i pěkně drzé a nevděčné.
Když jsem se ptal neteře, co by chtěla k narozeninám, odpověděla mi stroze, že chce prachy. Ano, použila přímo toto slovo. Když jsem jí pak dal k narozeninám pět set korun v obálce, koukala na to a nevěřila vlastním očím. Vyndala pětistovku z obálky a hledala, kam zapadl zbytek. Pak se na mě obrátila s tím, jestli je to jako všechno. Když jsem jí řekl, že ano, ještě urazila se.
Za celou dobu, co trávíme Vánoce společně, nikdy nikomu nic nekoupila. Já jsem ani nic neočekával. Nikdy od ní ale nedostali nic ani vlastní prarodiče či rodiče. A oni jí stejně koupili desítky dárků. Když se jí její matka při jedné z hádek zeptala, proč nikomu na Vánoce nic nedává, protože za našich mladých časů to bylo zvykem, spořili jsme si a pak za to nakoupili rodině dárky, odpověděla jí s ledovým klidem, že nevidí důvod, proč by za nás vyhazovala peníze.
Za své si pak koupí opravdu jen to, co jí rodiče odmítnou koupit. Přece nebude utrácet své naspořené peníze, když stačí říct rodičům. K narozeninám už nám neteř ani nepřeje. Pošle sms nebo zprávu do chatu a je to vyřízeno. Když se pak rodina sejde, aby jednomu z jeho členů pogratulovala, nechápe, proč by měla znovu přát, když už to poslala ve zprávě. Rodina ji zkrátka vůbec nezajímá. Slušně se bude chovat pouze v případě, že něco chce. Jinak jsou jí všichni doslova ukradení.
Pokud je tohle většinový vzorek společnosti, začínám se obávat toho, jak s námi takové děti naloží, až budeme staří a už jim nebudeme mít co nabídnout. Pokud do té doby nezmoudří, rozhodně nám na život ve stáří přispívat nebudou. Nechají nás zavřít do domova důchodců, samozřejmě do toho nejlevnějšího, aby nemuseli nic doplácet, a víc je nebudeme zajímat.
Je mi líto, že se takto chová moje vlastní neteř. Obávám se ale, že to není jen ona, kdo dnešní svět vnímá takto materialisticky. Mojí přítelkyni se její synovec vysmál, že dělá za 35 tisíc hrubého, protože on až bude dospělý, tak by za takovou almužnu rozhodně nepracoval. A to je mu třináct let.
Zpracováno na základě vlastních zážitků.
