Článek
S Honzou jsme se poznali v prvním ročníku obchodní akademie. Ekonomie byla pro nás oba jasná volba. Chtěli jsme s ní pokračovat i na vysoké škole. A protože nás na ekonomické škole moc kluků nebylo, stali se z nás brzy nejlepší kamarádi. Zprvu jsme si užívali jen zábavu. Byla to přece doba našeho dospívání. Dělali jsme hlouposti, balili společně děvčata a tak trochu jsme tou školou proplouvali.
Když pak ale přišla maturita, dokázali jsme se semknout a společně jsme se na ni připravili. Pak už následoval jeden úspěch za druhým. Maturita s vyznamenáním, úspěšně složené přijímací zkoušky na vysokou školu i první rok úspěšného vysokoškolského studia. V tu chvíli jsem ale začal pociťovat, že něco není úplně v pořádku. S Honzou jsme v tu dobu chodili na stejnou vysokou a bydleli jsme i spolu na koleji.
Dlouho se zdráhal toho, aby mi řekl, co se s ním děje. Musel jsem ho přesvědčovat měsíce, než se k tomu konečně odhodlal. To, co následovalo, jsem ale nečekal. Svěřil se mi, že už během naší přípravy na maturitu si uvědomil, že není tak úplně na holky. Bylo mi ale jedno jestli je, nebo není heterosexuál. Byl to můj nejlepší kamarád, a jestli je bisexuál nebo homosexuál, to mi bylo úplně jedno.
Přestože jsem ho uklidnil, že to na našem vztahu nic nemění, pokračoval dál. Svěřil se mi ještě s jednou věcí. Jeho životní láskou, do které byl zamilovaný už několik let, nebyl nikdo jiný než já. Trochu mě to překvapilo. Ano, cítil jsem od něj náklonnost, ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že to souvisí se zamilovaností.
Snažil jsem se mu vysvětlit, že ani tohle na mém přátelství k němu nic nemění, ale že ode mě nemůže čekat, že se přeorientuji. Chtěl jsem zůstat i nadále jeho dobrým přítelem, ale potřeboval jsem vědět, že si tohle v sobě dokáže vyřešit a že mu nebude přidělávat ještě více starostí to, že se nacházím v jeho blízkosti. Nechtěl jsem přijít o nejlepšího kamaráda. Řekl mi, že se nemusím bát a že to všechno zvládne.
Pár dalších týdnů bylo úplně normálních. Bavili jsme se jako před tím, než se začal chovat podivně. Pak jsem se ale jednoho dne vrátil na kolej a v našem pokoji nebyla ani jedna jeho věc. Byl tam sice nepořádek, ale všechno bylo pryč, jako by si sbalil ve spěchu všechny své věci. Volal jsem mu, ale na mé hovory nereagoval. Neodpovídal ani na zprávy a všechny sociální sítě si zrušil. Nechápal jsem, co se děje.
Snažil jsem se ho najít. Studium ale ukončil, známí o něm nic nevěděli. Hledal jsem ho snad všude. Byl jsem dokonce i v domě jeho rodičů. Ti mi ale sdělili to, čeho jsem se ve svém podvědomí bál nejvíce. Nemám ho prý hledat, mám ho nechat si žít svůj vlastní život. A to jsem hodlal respektovat. Myslel jsem na to, jak se asi má, ještě týdny a měsíce, ale za celou tu dobu od něj nepřišla ani jediná zpráva.
Až asi po roce a půl mi přišla textovka, že se má fajn a že by mě rád viděl. Chvíli jsme si psali. Omlouval se mi, že zmizel bez jediného slova, ale potřeboval si vyjasnit pár věcí ohledně své identity a ohledně pocitů, které ke mně cítí. A že teď už má v sobě konečně všechno srovnané. Navrhnul jsem tedy setkání, abychom ten rok a půl ztraceného času dohnali. Jenže od něj přišla zpráva, že mi ještě před naším setkáním musí něco říci.
Následovala sáhodlouhá zpráva, kde mi vysvětlil, že se ve svém mužském těle necítil dobře a že si uvědomil to, co ho celou dobu trápilo. Měl se narodit jako žena. A tou se taky za poslední rok a půl stal. Už to nebyl Honza, ale Jana. Četl jsem tu zprávu znovu a znovu a nemohl jsem uvěřit vlastním očím.
Nevěděl jsem, jak mám na takovou zprávu zareagovat. A i když jsem o tom dlouho do noci přemýšlel, neodepsal jsem. Chtěl jsem si nechat čas, abych tuto informaci dokázal zpracovat. Bavil jsem se o tom se známými i s mojí přítelkyní. Děkuju všem, co mi dali své cenné rady. Po zralé úvaze, trvalo mi to asi týden, jsem vzal do ruky telefon, že mu konečně odpovím. Chtěl jsem se s ním sejít a slyšet všechno z jeho úst. Jenže odeslaná zpráva se stále tvářila jako nedoručená. Zkoušel jsem tedy na jeho telefonní číslo zavolat. Telefonní operátorka mi ale oznámila, že číslo je mimo provoz a že již bylo zrušeno.
Od té doby jsem ho nikdy neviděl, ani o něm neslyšel. Asi jsem se svou odpovědí příliš otálel. Měl jsem odpovědět dřív a Honza by mou odpověď ještě dostal. Takhle už se nikdy nedozví, že jsem mu na jeho návrh kývnul a že chci slyšet všechno o celé té době, co jsme se neviděli. Možná si ale přečte tento článek a pozná se v něm. A pak mi napíše.
Zpracováno na základě vlastní zkušenosti.
