Článek
Všechno začalo úplně nevinně. Přátelé pořádali večírek a já na něj byl pozvaný. Říkal jsem si, že půjdu ale brzo domů, protože jsem byl unavený z práce. Hned, jak jsem tam dorazil, zalíbila se mi tam ale jedna krásná slečna. Snažil jsem se s ní navázat kontakt, ale zdálo se, že se mi vyhýbá. Když se pak naše oči konečně potkaly, věděl jsem to. Tohle je láska na první pohled.
Ještě nikdy jsem takto intenzivní pocit nezažil, a tak to pro mě bylo všechno nové. Vypadalo to, že i pro ni. Celý večer jsme se od sebe nehnuli. Vyměnili jsme si čísla a sešli jsme se hned druhý den. Zašli jsme si na večeři, prošli jsme se po nočním městě a pak jsme skončili u mě. A takhle to bylo každý další den. Byla to láska, tím jsem si byl jist.
Když už jsme se takhle scházeli měsíc, bylo mi hloupé, že má přítelkyně se často v pozdních hodinách vrací k sobě domů. Přespávala jen málokdy. Navíc to měla domů přes půl města. A tak jsem ji s nadšením nabídl společné bydlení. Okamžitě souhlasila. Byl jsem nejšťastnější na světě. Měla jen jednu podmínku. Že pustí byt, ve kterém bydlí, a trvalé bydliště si přepíše na moji adresu. Samozřejmě jsem nic nenamítal. Už za pár dnů jsem měl ale pochopit, že jsem udělal asi největší chybu mého života.
Ještě pár dní to mezi námi bylo jako předtím. Čím dál častěji ale chodila po večerech s kamarádkami na víno a vracela se později v noci. Nechtěl jsem jí nic vyčítat, vždyť jsme spolu byli teprve krátce, po chuti mi to ale nebylo. Když už toho bylo přes čáru, rozhodl jsem se, i když na to nejsem pyšný, že ji budu sledovat. A nevěřil jsem vlastním očím.
Scházela se s jiným mužem. Chvíli jsem je pozoroval, jak se na ulici líbají. Snažil jsem se uklidnit, ale vřelo to ve mně víc, než jsem byl schopen vydržet. Když jsem na ně vystartoval, chovala se ke mně, jako kdybych pro ni vůbec nic neznamenal. Jako kdyby mě ani neznala. Ten její milenec si myslel, že jsem jen nějaký blázen, který ji pronásleduju. Čím víc jsem na ni slovně útočil, tím víc jsem se ale nepřestával divit. Ani on neměl o jejím vztahu se mnou potuchy.
Nakonec se z něho stal můj spojenec a společně jsem do ní hučeli tak dlouho, dokud z ní nevypadlo, jak to vlastně všechno je. Skutečně udržovala dva paralelní vztahy. Přestěhovala se ke mně, protože neměla na nájem ve svém předchozím bytě. Nechala si ode mne i od něj kupovat věci, aby své peníze mohla utrácet za luxusní kabelky a boty. Bylo mi z toho zle. A i jemu.
Řekl jsem jí, ať si sbalí své věci a vypadne z mého bytu. Na to ale sebrala všechnu kuráž a oznámila mi, že se stěhovat nehodlá, protože má v mém bytě trvalé bydliště. Já hlupák, pomyslel jsem si v duchu. Teď se jí nezbavím. Bude bydlet v mém bytě a bude si tam třeba vodit i nějaké návštěvy. To já nezvládnu.
Nakonec ale souhlasila s tím, že když jí dám peníze do začátku, zruší si v mém bytě to trvalé bydliště a nahlásí se na radnici. Myslel jsem, že tím to skončilo. Jak se ale nakonec ukázalo, tahle ženština neměla nikdy dost. Řekla si o 200 tisíc. Vysmál jsem jí. Dal jsem jí opravdu jen to nejnutnější na start nového života a sbalil jsem jí věci. Už jsem ji ve svém bytě opravdu vidět nechtěl.
Po tomto vztahu jsem na ženy tak trochu zanevřel. Trvalo mi skoro pět let, než jsem byl schopen mít s některou normální vztah. Jak se ale nakonec ukázalo, nejsou všechny ženy vypočítavé jako tahle.
Zpracováno na základě vlastního zážitku.
