Článek
Na Nový rok jsme tak trochu dospávali silvestrovské veselí, následně náš čekal rodinný oběd u rodičů. Byli jsme rádi, že vše proběhlo celkem v poklidu, a tak jsme ocenili i staré české přísloví, které praví, že jak na Nový rok, tak po celý rok. Celé odpoledne jsme pak strávili procházkou po našem krásném hlavním městě. Jenže se nám už pak nechtělo připravovat něco k večeři, a tak jsme si řekli, že zajdeme na jídlo do blízké restaurace.
Když jsme tam přišli, vše vypadalo normálně. Hezké útulné prostředí, průměrné pražské ceny, příjemné sezení. Číšník, který nás usazoval ke stolu, sice špatně artikuloval, ale tomu jsme v tu chvíli nepřikládali žádnou váhu. Mysleli jsme si, že má třeba vadu řeči. Jenže to se záhy ukázalo jako ta největší mýlka.
Na objednání jsme čekali asi patnáct minut, přestože restauarace byla poloprázdná. Obsluha se zatím velmi hlasitě bavila u baru. Když se k nám číšník konečně dostal, bylo na něm vidět, že sotva stojí na nohou a při cestě k nám se potácel ze strany na stranu. Přesto jsme to riskli a objednali si. Na jídlo jsme sice nečekali příliš dlouho, ale číšník se nás svým šoupavým krokem přišel ještě dvakrát zeptat, co že si to vlastně dáme.
Přemýšleli jsme, zda se nemáme zvednout a odejít. Jenže jsme se už rozseděli a restaurace měla na webových stránkách velmi dobré hodnocení, a tak jsme zůstali. Za chvíli nám pak přinesli objednané jídlo. Dal jsem si steak s pepřovou omáčkou a hranolky, přítelkyně si objednala špagety carbornara.
Už na první pohled bylo jasné, že je něco špatně, ale nebyl to důvod, abychom jídlo reklamovali. Těstoviny byly po talíři nepěkně rozházené, já měl steak omáčkou pouze zakápnutý. Pustili jsme se tedy do jídla. Stačila však dvě sousta a byli jsme naprosto znechuceni.
Můj steak byl jako podrážka, ale to se prostě může stát. Jenže omáčka byla zřejmě ze smetany, které musela projít doba trvanlivosti ještě před Vánocemi. Přestože jí tam bylo jen pár kapek, bylo cítit, že je zkažená. Přítelkyně se zase nejdříve podivovala nad tím, že má ve špagetách carbonara kečup, ale jedla dál. Při třetím soustu ale objevila v pokrmu, který se klasicky skládá pouze ze sýra, sušené slaniny neboli pancetty a z vajec, kousek ančovičky. To nás oba velmi překvapilo. Nejen že tam ančovičky prostě nepatří, navíc se tam ani nehodí.
Když pak přítelkyně těstoviny rozhrábla, aby se podívala, co zajímavého v nich ještě najde, zjistili jsme, že úplně na dně pod těstovinami, má ukrytou jednu malou hranolku. Zřejmě pocházela z porce, kterou donesli mně. Shodli jsme se, že opilá nebude pouze obsluha, ale očividně i kuchař. Jídlo jsme nechali na talíři. Tohle jsme opravdu jíst nechtěli.
Nestěžovali jsme si obsluze a jídlo zaplatili. Nemělo cenu se s nimi v tu chvíli dohadovat, obzvláště, když jsme viděli ty jejich výrazy. Byli sice očividně opilí, ale na naše nedojedené talíře koukali skrz prsty. Dohadovat se s opilými lidmi ale bylo to poslední, co jsme na Nový rok chtěli zažít.
Tohle byl náš nejhorší restaurační zážitek za hodně dlouhou dobu. Do této restaurace, přestože má hodnocení 4,4 z 5, už nikdy nepůjdeme. Chápeme, že bylo po Silvestru, ale tohle by se nemělo stát ani v té nejhorší putyce.
Zpracováno dle vlastního zážitku.
