Článek
Bobbie se narodil v roce 1921 a byl to kříženec anglického ovčáka a skotské kólie. Rodinu, u které vyrůstal, nadevšechno miloval. Společně bydleli v Silvertonu v americkém státě Oregon. Jenže, když byli Bobbiemu dva roky, vzal ho jeho páníček s celou rodinou na výlet k příbuzným do Wolcottu v Indianě. Města od sebe byla vzdálena přes čtyři tisíce kilometrů. To, co se stalo na návštěvě příbuzných, byl ale pro rodinu Brazierovu naprostý šok.
Bobbieho ve Wolcottu napadli tři psi. Ve snaze ubránit se jim, utekl Bobbie neznámo kam. Jeho páníček ho hledal i s celou rodinou, ale když se jim nedařilo psa najít, vrátili se zpátky do Oregonu. To, že Bobbieho ještě někdy uvidí, už ani nedoufali. Jenže touha tohoto křížence shledat se opět se svou rodinou byla silnější.
Trvalo to půl rok, než se Bobbie objevil u Brazierových dveřích. Rodina nechtěla věřit vlastním očím, že se jim jejich milovaný pes vrátil. Byl sice ve velmi zbídačeném stavu, hubený a špinavý, ale byl naživu. Brazierovi tak usoudili, že se z místa vzdáleného přibližně 4100 kilometrů vrátil po svých až do svého domova. Při své cestě přitom musel přebrodit mohutné řeky, přejít hory i pouště. A to všechno v té nejchladnější zimě.
Příběh Bobbieho se stal celonárodní senzací. V té době o něm chtěly psát snad všechny místní noviny a každý si chtěl přečít o zázračném psovy Bobbiem, jak se mu začalo říkat. Kromě novin se ale z Bobbieho stala doslova celebrita. Začaly o něm vycházet knihy, točily se o něm filmy. V roce 1924 si v jednom dokonce i zahrál.
Bobbie
A v té době se začali ozývat i lidé, kteří Bobbieho při jeho cestě domů potkali. Rodině Brazierů chodily dopisy, ve kterých tito lidé popisovali, jak dlouho u nich Bobbie strávil a jak se o něj starali. Těch dopisů bylo tolik, že se rodině povedlo sestavit takřka přesnou trasu, kudy se Bobbie vracel domů. Asi nejdelší čas strávil Bobbie v Portlandu, kde se o něj starala jedna žena, když ho našla zraněného a sotva stojícího na nohou.
I přes jeho rychle nabitou slávu ale Bobbie v roce 1927 zemřel. Bylo mu teprve šest let, když tento svět opustil. Cesta dlouhá před čtyři tisíce kilometrů na něm totiž zanechala doživotní následky. V Oregonu pak Bobbieho pohřbili na hřbitově domácích mazlíčků a místo náhrobku mu tam postavili psí boudu.
Uplynulo jen několik let od jeho smrti a v Silvertonu se začal každoročně konat psí pochod na připomenutí Bobbieho odvahy a hrdinství. Dodnes se těší velké návštěvnosti a lidé si tak „zázračného psa“ pravidelně připomínají. Vzniklo i několik nástěnných maleb napříč Silvertonem, které znázorňují Bobbieho dobrodružství.
Příběh Bobbieho je jasným důkazem lásky mezi člověkem a psem. Ne nadarmo se tak říká, že pes je nejlepší přítel člověka.
Zpracováno na základě:
