Článek
V posledním týdnu jsem byl doslova šokován při návštěvě provozovny supermarketu v místě mého bydliště. Už několikrát se mi stalo, zejména v době, kdy jsem byl čerstvě dospělý, že se mě před supermarketem ptali nezletilí chlapci či děvčata, zda bych jim nekoupil cigarety nebo alkohol. Peníze by mi na to dali. Šlo spíše o to, že by po nich u pokladny chtěli občanský průkaz pro prokázání zletilosti. To jsem ale vždy rázně odmítl. Rozhodně jsem neměl v úmyslu je podporovat v tom, co by jim v budoucnu mohlo zničit život. Cigarety jsou přece silně návykové a alkohol bývá označován jako metla lidstva.
Možná tato mládež našla jiného dobráka, který byl ochoten jim tyto zakázané produkty koupit a podporovat je tak v tom posledním, o co by se takto mladí lidé měli zajímat. Já jsem ale rozhodně tou osobou být nechtěl. A proto mě při poslední návštěvě supermarketu doslova rozpálilo doběla chování jedné prodavačky. Dnes už totiž děti nestojí před supermarketem a nehledají ochotného hlupáka, který by to pro ně udělal. Jdou rovnou na pokladnu.
Stál jsem ve frontě u pokladny a vyndával jsem si zboží na pokladní pás. Přede mnou stála trojčlenná skupinka mladých lidí, dva chlapci a jedna dívka. V ruce drželi dvě láhve vodky a potutelně se na sebe usmívali. Bylo mi jasné, že jim ještě není osmnáct, a byl jsem si doslova jist, že jim takový nákup neprojde. Jenže jsem se šeredně mýlil. Jakmile na ně přišla řada, prodavačka vzala jejich nákup a bez problému jej namarkovala. Na občanky se jich ani neobtěžovala zeptat. Děti ji pak požádaly ještě o krabičku cigaret. Tu jim předala také bez jakýchkoliv připomínek. Pak už jen zaplatily a s vítězoslavným pohledem v očích vyběhly z obchodu.
Když jsem přišel na řadu já, zeptal jsem se prodavačky, co to jako mělo znamenat. Že těm dětem rozhodně nebylo osmnáct a že se jich na věk ani nezeptala. Konejšivě se na mě usmála se slovy: „Jen je nechte. Ať si užijou.“ Po těch jejích slovech jsem myslel, že se neudržím. Tohle přece není normální, říkal jsem si. Dal jsem tam prodavačce kázání, že takhle se to teda nedělá. Ta se mi ale jen vysmála, že jsem byl mladý asi už hodně dávno, když si takové zakázané nákupy nepamatuji.
Můj zvýšený hlas přilákal k pokladně i nadřízenou oné pokladní. Zeptala se, co se děje. A tak jsem i jí celou situaci popsal a žádal jsem, aby to se svou zaměstnankyní prodiskutovala a vyvodila z toho patřičné důsledky. Ale její reakce mě zarazila. Řekla mi jen: „A to je celé? Kvůli tomu mi tady křičíte na prodavačku? To si snad děláte legraci! “
Doufám, že se jednalo jen o ojedinělou a bezprecedentní situaci. Pevně věřím, že se tohle neděje v českých supermarketech na denním pořádku. Alkohol i cigarety jsou hrozbou, která může mladým lidem doslova zničit život. A na tom já se rozhodně podílet nechci.
Zpracováno na základě vlastní zkušenosti.
