Článek
Při mé nedávné jízdě tramvají, nastoupila do stejného vozu, ve kterém jsem jel i já, dáma ve věku kolem 60 let. Místa byla obsazená do posledního. Tato dáma požádala dva mladé chlapce sedící na nejbližších sedačkách, zda by ji pustili sednout. Obořili se na ni, že snad ještě není tak stará, aby musela sedět a že oni byli na těch místech dřív.
Ano, paní skutečně nevypadala na seniorský věk. Očividně ale měla problémy s došlapem na levou nohu a stání v tramvaji jí činilo velký problém. Chlapce slušně požádala, ti ji ale odmítli. Pokud bych se do toho ještě s jednou paní sedící vedle nezapojil, sednout by ji nepustili. Když opouštěli svá místa, nezapomněli utrousit několik tichých nadávek. Byl jsem z tohoto chování nemile překvapen.
Zatím mám zkušenosti, že muže i ženy v pokročilém věku lidé pouští sednout automaticky. Mnohdy tak činí i mladí v pubertálním věku. Tato žena sice na první pohled nevypadala, že by byla ve věku, kdy potřebuje nutně sedět, zdravotní komplikace si ale člověk nevybírá v žádném věku. Když jsem byl po operaci kolene a chodil jsem už vcelku obstojně bez berlí, taková jízda tramvají mi také působila problémy. O uvolnění místa jsem si musel říkat, přeci jen mi ještě nebylo ani čtyřicet, ale nikdy jsem se nesetkal s žádným odporem, ani po mně nikdo nechtěl vysvětlení.
Abych ale nehanil pouze mladou generaci, respektive dva její zástupce, kteří se takto nepěkně zachovali k paní, musím zmínit, že se v tramvaji často chovají neslušně i starší lidé. Nejčastěji jsem si tohoto chování všiml u žen mezi padesáti a šedesáti lety. To jsem zažil před několika měsíce při jízdě stejnou tramvají.
Na jedné ze zastávek přistoupila maminka s kočárkem, se kterým zajela do prostoru, který je pro to v tramvaji vyhrazen, jenže jak si chtěla pak ke kočárku stoupnout, aby ho mohla pevně držet i za jízdy, zavadila loktem o vedle sedící ženu. Ihned se jí spěšně omluvila. Jenže to nebylo nic platné.
Obě dámy si po celou cestu, co s námi maminka s kočárkem pokračovala v jízdě, povídaly o tom, že nechápou, proč si ženy dělají děti, když je pak vláčí tramvají. Že by dítěti prospělo, kdyby bylo na vzduchu a že tedy mohly jít pěšky. Než jsem je obě okřikl, stačily ještě pronést, že být řidičem, tak by tu maminku z tramvaje vyhodily.
Všechny tyhle situace jsou příkladem toho, že se lidé k sobě neumí slušně chovat. Zcela bezdůvodně se osočují a uráží místo toho, aby hledali cestu k porozumění a kompromisu. Copak jim to za to stojí?
Naštěstí takových situací zase není tolik, abych mohl takové chování generalizovat a vztáhnout na celou populaci. Ještě stále se totiž najdou lidé, kteří se k sobě chovají ohleduplně a s takovými mám tu čest jezdit tramvají.
