Článek
Akorát bych vás zbytečně mátla, a navíc mám nějakou poruchu, která se projevuje tím, že mám-li to číslo vyslovit nahlas, tak vždycky řeknu tak nějak o tři až pět kilo méně. To podle toho, jak moc si troufám.
Zřejmě je to porucha dost běžná, protože posledně se při preventivní prohlídce u doktorky sestra nespokojila s tím, že bych jí váhu nahlásila, ale šla se podívat. Což mi přišlo dost nefér, protože jejich váha je nějak divně nastavená a já se navíc doma nejen, že vážím nahá a nalačno, ale oholím si i nohy, abych údaj nezkreslila. A doktorka mě váží, považte, kompletně oblečenou a najedenou. Vůbec se divím, že mi dovolí sundat si boty. S takovými výsledky se přece nedá pracovat, a je na místě je trochu korigovat, aby odpovídaly realitě.
Takže jak vidíte, takový údaj je značně kolísavý, a navíc se svojí domácí osobní váhou doma nemám nejlepší vztahy. Jsem si totiž jistá, že je to sabotérka, která nebere v úvahu úsilí, které vynakládám na to, abych ji tolik nezatěžovala a při kontrolním převážení mi neustále podsouvá čísla, s kterými nemohu souhlasit.
Dokonce jsem naši tichou válku dovedla tak daleko, že jsem si tajně pořídila ještě jednu váhu a na té občas kontroluji, jestli mi ta v koupelně schválně nepřidává. Nerada to říkám, ale ty mrchy se na mě musely nějak domluvit, přesto, že by o sobě neměly vědět. Dost pečlivě jsem se snažila přítomnost druhé váhy v domácnosti utajit. Pravda, nenapadlo mě, že se proti mně domluví ty dvě placaté nádhery, ve skutečnosti jsem to utajovala jenom proto, aby mi na to nepřišel manžel. Ne, že by mi snad vyčítal zbytečný výdaj, já jemu koneckonců taky jeho libůstky nevyčítám, ale manželské soužití se podle mého názoru nemá zatěžovat zbytečnými informacemi, které by mohly vést k pochybnostem o duševním zdraví toho druhého.
Nerada bych ovšem, abyste získali dojem, že jsem snad tlustá nebo co. To zase prr. Není to zdaleka tak hrozné, jak hrozně zní to číslo. Takže chci zabránit tomu, abyste na mě koukli, řekli si, to je docela kočka, a já vám do toho hodím vidle nějakýma osmdesáti kilama nebo podobným nesmyslem. Z toho si člověk hned udělá mylný obrázek mohutné slonice dusající savanou za mocného otřásání země a já přitom jenom dupu po schodech, protože vleču koš plný mokrého prádla.
Nicméně se tím tedy dostávám k jádru pudla. Tušíte někdo, proč se vlastně říká „k jádru pudla“? Má pudl jádro? Nebo má jádro pudla? Tohle je, poslyšte, ale vlastně dost děsivá fráze!
Žišmarjá, teď jsem si to našla! Prý to pochází z Goetheova Fausta, kde se pudl promění v ďábla, respektive Mefistofeles vyskočí z převleku za pudla a Faust zvolá: „Tak tohle bylo jádro pudla!“
Myslím, že Goethe to neměl v hlavě v pořádku, a to i když si odmyslíme Ulriku von Levetzow. Proč pudl?
Mimochodem o Ulrice vám můžu něco říct. Nikdy se neprovdala, dožila se požehnaného věku a je pohřbená na hřbitově v severočeských Třebívlicích. Vím to naprosto přesně, poněvadž jsem ten hrob viděla. K tomu neprovdání si myslím, že když holka ve svých sedmnácti viděla, jak dokážou blbnout i staří dědkové, usoudila, že není o co stát. Člověk by měl totiž stát oběma nohama na zemi, i když je slavný spisovatel. Jak se o této slavné romanci kdysi vyjádřil známý rodičů jedné mé kamarádky: „Když se to sedmnáctileté dívky zamiluje takový Goethe, je to pozdní vzplanutí génia, já bych byl starý prasák.“
Ovšem opět jsem zamluvila to jádro pudla. Problém je, že v téhle fázi tichého i hlasitého monologu, už si obvykle nejsem jistá, co jsem, milý deníčku, vlastně původně chtěla říct. Ale ono je to vlastně jedno.
Možná jsem chtěla trochu mluvit o sobě, ale k tomu já se vždycky nakonec dostanu. Nikdy jsem si deník nepsala, kromě krátkého údobí v podobném věku, v jakém byla Ulrika, a to jsem pořád akorát psala, do koho jsem nešťastně zamilovaná. Což byla trochu nuda, takže mě to záhy přestalo bavit. To psaní, nešťastně jsem se zamilovávala dál.
Deník vlastně není vůbec špatný nápad. Nešťastné lásky jsou, díky bohu, v tahu, pokud nepočítám své takřka třicetileté manželství. Člověk si nejen protříbí myšlenky, ale zjevně často dojde i k jádru pudla. Takže, milý deníčku, zase příště.
