Článek
A ještě méně se divím, že k němu zakázali turistům přístup, pokud nejsou pod dohledem statného průvodce.
Průměrný turista v Praze je přesně ten člověk, který stojí dvě hodiny v mrazu, dešti nebo na spalujícím slunci před Ústřední knihovnou na tomtéž Mariánském náměstí, aby si užil třicet vteřin prohlížení sloupu z knih, o kterém psali na Instagramu. Koukne na sloup, koukne dovnitř, koukne dolů, koukne nahoru, dalších třicet vteřin si dělá seflíčka, načež odejde a totéž zopakuje další turista v řadě. Dvě hodiny života v háji. Kvůli fotce u sloupu z knih.
Nic proti. Ten sloup je hezký. Když byly děti malé, brala jsem je do knihovny a ukazovala jim ho. Ale je to přesně tak, že kouknete dovnitř, nahoru a dolů a jdete. Mona Lisa to není. Stéla s Chammurapiho zákoníkem to není, Archa úmluvy to není. Dokonce ani dvouhlavé tele to není.
Hele, nic proti, ale já jsem i Monu Lisu radši zkoukla zdálky a v běhu, protože se mi nechtělo čekat, až na desetivteřinové kouknutí zblízka vystojím půlhodinovou tlačenici, a zatímco se budu kochat, budou mi za zády funět dvě korejské výpravy, šestnáct amatérských malířů, osm buranů (není to ňáký tmavý, Máňo?!) a sto padesát lidí, co prostě ten den zašlo do Louvre. Já vím, že dneska se i na Mount Everest leze ve frontě, za jakou by se nestydělo socialistické plánování výroby, ale to si radši vylezu na Košťálov. Tam skoro nikdo nechodí a nahoře je zřícenina. A mezi námi, jestli jste někdy viděli obraz obrazu Mony Lisy, tak přesně tak nějak to vypadá. Sorry, Leonardo.
Ten páternoster dává větší smysl. To nemají všude. OK, Monu Lisu taky nemají všude, ale jinak jsou obrazů tři… hodně, takže když to nebude Mona Lisa, můžete si udělat selfíčko s někým jiným. Stejně to nikoho nezajímá. Neznám nic otravnějšího, než jsou cizí fotky z dovolené.
No, fotky z cizí svatby jsou možná ještě horší.
Vlastně jsou fotky z cizí svatby tak hrozné, že vám tady teď dám krátký návod, jak ukazovat fotky z jakékoli události. Povoleny jsou tři, maximálně pět fotografií. U svatby je to nevěsta, ženich, všichni a pak nějaký žánrový obrázek – ženichova matka zvrací do dortu, nevěsta mlátí tchyni tácem od chlebíčků, opilý strýček sedí na zemi a jí rozsypané chlebíčky. Totéž u dovolené. Stačí. Pět. Fotek. A je mi jedno, že jste byli u jezera Titicaca a založili jste osobní fotoknihu každé lamě, kterou jste tam potkali.
Ale zpět k páternosteru. Páternoster je zajímavé zařízení, ale není bezpečné. A průměrný turista obvykle nechává mozek doma, a v cizím prostředí se řídí výhradně instinkty, které ovšem fungují jako toxoplazmóza na nakaženého. Pokud nevíte, jak působí toxoplazmóza na nakaženého, tak ho ponouká k většímu riskování, aby ho například přejelo auto, načež jeho mršinu sežere kočka a tím pádem se taková toxoplazmóza dostane tam, kde celou dobu chtěla být. Co vede turisty k podobnému chování netuším, ale zjevně sdílejí jedinou mozkovou buňku, která je napadena toxoplazmózou. Chodník, hurá, je náš. Celý. Průvodce má zajímavý výklad? Hurá, pojďme zabrat i silnici, abychom ho všichni slyšeli. Možná se vám zdá, že přeháním, ale zkuste si žít v takovém Českém Krumlově. Já v Českém Krumlově nežiju, ale pracuju v centru Prahy a na sv. Mikuláše jsem se málem nedostala domů, protože přes Staroměstské náměstí se prostě nedalo projít. Věřte mi, turisti jsou naprostí mimozemšťani.
A teď tohle pusťte do páternosteru. Ano, páternoster má bezpečnostní pojistky, například, když necháte vystrčenou končetinu, tak se zařízení zastaví dřív, než vám ji uskřípne (vyzkoušeno za vás). V páternosteru můžete jezdit kolem dokola a nic se vám nestane, ne, nemusíte se při průjezdu sklepem postavit na hlavu (taky vyzkoušeno za vás). Přesto to ale neznamená, že žádné nebezpečí nehrozí.
Jeden páternoster býval v bývalé budově ČSOB Na Příkopě. Banka budovu pak prodala a bylo tam hračkářství. Jestli zůstal páternoster netuším.
Když jste v devadesátkách chtěli v bance něco reklamovat, bylo třeba projít celou budovou a pak sjet páternosterem o patro níž a tam byla reklamační kancelář. Nedávalo to moc smysl, ale v devadesátkách se člověk ničemu moc nedivil. Naše firma tam tenkrát měla účet, takže jsem to věděla. A jednou jsem v bance byla jako klient něco řešit a potkala jsem postaršího velmi distingovaného pána černé pleti, který měl problém pochopit, kudy se do toho reklamačního oddělení dostane.
Vysvětlit to bylo těžké i česky. On byl navíc cizinec a vysvětlit anglicky tu věc s druhou budovou, páternosterem a reklamační kanceláří bylo nad mé síly (úřednice banky se ani nesnažila, ale mně to prostě nedalo).
Jak se říká, člověk se vždycky nějak domluví, ale je to jako v té anekdotě, že když chcete říct, že Cecilie poklekla u hrobu své tety a neznáte slova pokleknout, hrob a teta, tak taky můžete skončit s tím, že Cecilie ohnula kolena u díry pro mrtvou sestru svého otce. Podle toho, jak se ten pán tvářil, jsem nejspíš řekla něco podobného. Takže mi nezbylo, než mu nabídnout, a znovu opakuji, že jsem tam taky byla jako klient, že ho tam odvedu.
Mimochodem, s angličtinou je to zajímavé. Já anglicky celkem bez problémů čtu a přijatelně se domluvím. Ovšem dodneška jsem se nedostala k vysněné metě, tj. mluvit anglicky tak dokonale, jako jsem mluvila s jedním Irčanem, když jsem před lety zapíjela s kamarádkou a jejím mužem svobodu. Mimochodem, ten manžel to má u mě pořád ještě schované, bylo to celé jeho vina. Jestli vám můžu něco doporučit, tak pít kombinaci víno, whisky, pivo (v tomto pořadí) fakt není rozumné, zejména, když toho všeho zkonzumujete přes míru. Já mám takový jednoduchý ukazatel, kdy poznám, že už mám přestat pít. Je to ten okamžik, kdy si musím předříkávat, co mám dělat. Jako jdu na záchod a říkám si, natáhni ruku, stiskni kliku, otevři dveře, zavři dveře, zamkni, rozepni si knoflík, sundej si kalhoty… atd, asi máte už představu. Jakmile tuhle fázi přepiju, jsem ztracená. Na svoji obhajobu mohu říct jen tolik, že se mi to stalo jen párkrát v životě a vždycky jsem toho litovala. V tomto případě byla, počítám, ta whisky zdrojem těžké opilosti a následného okna. A z toho piva mi bylo fakt ošklivě zle.
Když máte po přílišném alkoholovém opojení okno, nejhorší je probuzení, protože v první chvíli fakt nevíte, kde jste, jak jste se tam dostali a HLAVNĚ, co jste sakra včera vlastně dělali. A druhá nejhorší věc, která vás může potkat, je, že si to začnete vybavovat. Já mám třeba takový nejistý dojem, že jsem tenkrát zvracela z taxíku v Letenském tunelu, ale můžu se taky mýlit (doufám, že se mýlím, ačkoli jestli si mám vybrat mezi tímhle a tím ostatním, co se mi vybavilo, tak beru ten taxík).
S tím zvracením to byla taky legrace. Manžel (tehdy ještě budoucí) mě obvinil, že jsem zvracela přímo před vchodovými dveřmi do našeho činžáku. Bylo to moc krásně vidět z okna ložnice. Já se bránila poukazem na to, že v těch zvratcích jsou jasně vidět otisky bot, takže, kdybych to byla já, musela bych mít pozvracený kabát (boty byly tak vzorované, že se z nich nedalo nic poznat). Tenkrát se nosily hodně dlouhé baloňáky a za daných okolností by opravdu musel být pocákaný. A ten můj byl čistý, což jsem promptně doložila jako důkaz své neviny.
Ovšem, abych se vrátila zpátky do té hospody, po tomhle všem vypitém alkoholu (to si kupodivu pamatuju docela dobře) jsem mluvila s tím týpkem tak brilantní a plynulou angličtinou, že se mi nikdy potom ani vzdáleně něco podobného nepodařilo. A připomínám, že on byl Ir. Mluvili jste někdy anglicky s Irem? Co? Výzva, že jo?! Ovšem, nevím, jestli on to viděl podobně, ale na druhou stranu, mohl si za všechno sám, poněvadž to pivo bylo jeho.
Radši zpět k tomu černochovi. Když moje angličtina selhala (byla jsem zcela střízlivá), nabídla jsem mu, že ho tam odvedu. Všechno šlo dobře, dokud jsme nedorazili k tomu páternosteru. Já vím, že těch vtipů o tom, jak černoch náhle zbělal už bylo plno, ale tenhle k tomu vážně neměl daleko. A byly to, jak říkám, devadesátky v postkomunistickém Československu, takže už musel mít taky něco odžito.
Pronesla jsem pár uklidňujících slov, shrnula postup nastupování do výtahu, a nakonec jsem v přesvědčení, že příklady táhnou, rychle naskočila do kabiny. A on se teda odvážně vydal za mnou. Jenomže, jak to byl takový důstojný postarší člověk, tak se k oné činnosti taky postavil až příliš rozšafně. Navíc mě jaksi nenapadlo zdůraznit, že má nastupovat rychle. Takže on jednou nohou velice pomalu a rozvážně nakročil do kabiny, jenomže páternoster na jeho rozvahu nebyl zvědavý a vytrvale klesal, zatímco jedna noha byla v kabině a druhá stále na chodbě. A já najednou viděla, že ten chlap tam udělá rozštěp bez přípravy. Protože na baletku zrovna nevypadal, zapomněla jsem na svou plachost a jeho důstojnost, popadla jsem ho za nohu a vtáhla ho dovnitř. Byl mi nejspíš vděčnější než potom těm dámám na reklamačním oddělení. A taky doufám, že se nakonec dostal šťastně z budovy ven, já tam na něj nečekala. Můžu jen říct, že když jsem tam za pár let začala pracovat, jezdila jsem tím páternosterem docela často, takže vím, že tam nikde nestrašil.
A na závěr se ještě musím přiznat, milý deníčku, že před tím domem jsem tenkrát opravdu zvracela já. Přišla jsem na to druhý den. Já si ten baloňák jako pravá dáma přizvedla a poblila jsem si sukni.
