Článek
Sestra jí na to řekla, že je to nejspíš proto, že už nikdo neumí skloňovat číslovky, takže se tomu každý snaží vyhnout. Ono na tom něco je, protože „před padesáti lety“ není tak těžké, ale co když je to „pět set let zpátky“? Schválně, kolik z vás řekne „před pětiseti lety“, jak navrhovala se sestra. Jo, je to blbost, ale nevěřím, že by to nikdo nezkusil. A co teprve dvě stě let! Ono nejenže to není před dvěstě lety, ono to není ani před dvěmi sty lety, ale pozor! je to před dvěma sty lety.
Hele, já si to nevymyslela. A nedosti na tom, nemůžete napsat oběmi rukami, poněvadž je to správně oběma rukama, jakkoli to může znít nespisovně.
Lidé si občas stěžují, že je čeština příliš složitá a měla by se trochu zjednodušit. Zejména si na to stěžují lidé, kteří pravopis ani gramatiku příliš neovládají. My, kteří jsme měli na češtinu paní učitelku Koktanovou, se naopak děsíme momentu, kdy Ústav pro jazyk český prohlásí, že výrazy „bysme“ „by jste“ a „by jsi“ mají být pokládány za spisovné.
Ano, já vím, že shoda podmětu s přísudkem a vyjmenovaná slova jsou zbytečná a jedno i/y by nám bohatě stačilo, ale, přátelé, uvědomme si, že tím přijdeme nejenom o bič na nepozorné žáky a diktaturu diktátů, ale i o mnohé slovní hříčky. Navíc budeme-li mít jen jedno i/y (dejme tomu i), tak u takové věty „bití bilo těžké“ bych fakt ráda věděla, k jakému významu se přikloníte. A to je jen namátkový příklad, který jsem vymyslela během psaní tohoto odstavce. Jistě sami přijdete na něco sofistikovanějšího. Pokud vás tedy stále baví používat mozek a nepotřebujete svět trochu zjednodušit.
Někteří z nás jsou totiž už tak daleko, že nepotřebují rušit nějaká pravidla – oni si prostě udělají vlastní. Kdysi dávno jsem viděla (bylo to na Moravě) velký reklamní nápis přes celou zeď paneláku „opravujeme kamna, kotly“. Dodneška, a je to vážně už řada let, jsem nepřišla na to, podle jakého vzoru autor skloňoval „kotly“.
Podobně se v současnosti zachází s množným číslem středního rodu. Lidé na něj evidentně zanevřeli. Nechtějí ho, odmítají ho používat a nahrazují ho patvarem, jímž si ovšem v konečném důsledku jen komplikují život. Vezměme si takové slovo „kotě“. Je to roztomilé, je to chlupaté, je to středního rodu. TO kotě. Množné číslo „TA koťata“. Víc roztomilosti, víc chlupů. Dáme koťatům klubíčko (ve skutečnosti kočkám dává klubíčka jenom pitomec, protože kdo jste to někdy zkusil, víte, že kočka ve velmi krátkém čase omotá vláknem nohy nábytku v celém bytě takovým způsobem, že by se Théseus radši dobrovolně vydal Mínotaurovi, aby to nemusel smotávat zpátky). Připomínám, že to byl ten řecký hrdina, co se dostal z krétského labyrintu za pomoci Ariadniny nitě, ale vy, co čtete můj deníček pravidelně, jste už v řecké mytologii jistě kovaní.
Nicméně v našem příkladu mají koťata klubíčko.
Takže koťata mají klubíčko a vy můžete směle napsat, že „koťata si hrála s klubíčkem“. Jednoduché jako facka, není v tom žádný pravopisný chyták, a přesto se najdou koumáci, kteří napíšou „koťata si hráli/y s klubíčkem“, včetně toho, že sami sebe donutí k tomu, aby řešili neexistující pravopisné pravidlo, tj. s jakým i/y si ta koťata hráli/y. Kdybych měla víc času, založím hnutí na záchranu množného čísla středního rodu a doufám, že byste mě všichni, jak tu jste, podpořili.
U antiky a řeckých a římských hrdinů se taky můžeme chvíli zastavit. Mým dětem už to tak nepřijde, ale když já jsem poprvé četla Harryho Pottera, plakala jsem nad všemi těmi Siriusy, Luciusy a Severusy jako Niobé nad svými dětmi. Soudím, že překladatel měl nějaké nevyřešené věci se svým učitelem latiny. Rozhodně vymyslel ještě ďábelštější pomstu než Rupert von Kratzmar, který se ve filmu Adéla ještě nevečeřela mstil za nedostatečnou z přírodopisu. Zpočátku jsem se to dětem snažila při čtení převádět do správných tvarů. Oslovovat Siria Blacka, Lucia Malfoye a Severa Snapea „Sirie, Lucie a Severe“ jsem ještě zvládla, ale když přišlo na Alba Brumbála, došlo mi, že tudy cesta nepovede, a ještě z dětí udělám blbce. Dneska už jsem tak otrlá, že mě neporazí ani Dius se Zeusem.
Ovšem, když už jsem zmínila Moravu, přiznejme si, že kromě baněk na vánočním stromečku dali bodří Moraváci české gramatice další pozoruhodné novotvary. Jedním z nich je „mi“. Na „mi“ (prosím neplést s „my“) vlastně není nic špatně, pokud ho nepoužijete ve větě „mi se to líbí“. Upřímně tady prohlašuji, že tohle se MNĚ teda nelíbí vůbec.
Taky se dost často používá spojení o věku, že někdo měl tolik a tolik let. Já se vás teda nechci dotknout, ale nám u Prahy vždycky tolik let bylo, ale žádná léta jsme neměli, maximálně křížky na hřbetu.
Nemohu ovšem nezmínit odporný anglicismus „mějte hezký den“. Dřív se hezký den zásadně přál, případně jsme se měli hezky. Zjevně se tyto dva výrazy vzaly a porodily dítě, o které ovšem nikdo nestál. To se bohužel stává častěji, než byste čekali. Kdysi jsem pracovala v bance, a tam bylo povinností oslovovat klienty frázemi „co pro vás můžu udělat“ nebo „jak vám můžu pomoci“. I v tomto případě došlo k nežádoucímu křížení, jehož výsledkem bylo matoucí oslovení „co vám můžu udělat“, kterým nejeden unavený úředník zaskočil nic netušícího klienta.
Nově se dnes zavádí velice objevná a progresivní fráze, používaná při loučení, a to „vidíme se“. Patrně má nahradit zastaralé „uvidíme se“. Pro staromilce, jako jsem já, je tahle progresivita dost matoucí. Pokud mi totiž někdo řekne „vidíme se“ a my se v té chvíli opravdu vidíme, je to pro mě informace zbytná a pokud se nevidíme (říká mi to třeba do telefonu), je to informace nesmyslná.
Já mám navíc jenom jedny nervy. Kdysi tohle na mě zkusilo dítě, které propadalo z chemie. Dávala jsem mu fundované rady, jak tuto nemilou situaci vyřešit a vůbec jsem se tak nějak snažila působit na jeho zodpovědnost, až se mě zpruzelé dítě pokusilo zbavit (podotýkám, že v té chvíli leželo v posteli, což teda dělalo celou pubertu, neboť evidentně usoudilo, že puberta je nemoc a musí se vyležet) lakonickým sdělením „já se to učím“. Na toto smělé prohlášení jsem zareagovala ztrátou sebeovládání a bezmocným hulákáním na celý barák „ne, ty se to neučíš, ty se válíš v pelechu!“.
Pokud jsem teď někoho zklamala, tak pardon, ale já jsem netvrdila, že jsem nikdy výchovně neselhala (ovšem tu chemii si dítě opravilo, takže by se to za výchovné selhání ani brát nemělo).
Co jsem měla taky dost problém zkousnout, byla všechna ta „stva“, co se vyrojila jako houby po dešti. Mluvím o učitelstvu, poslanectvu, kamarádstvu a podobných umělých výrazech, které mají za úkol pojmout skupinu lidí, aniž by se vztahovaly k jejich pohlaví. Takže se nemůže stát, že budeme-li hovořit o učitelkách ve sborovně, nezmíníme jediného učitele mezi nimi, stejně tak poslanci nejsou jen poslanci, ale též poslankyně a kamarádstvo si jistě rozeberete sami. Když jsem před pár dny narazila na vpravdě dekadentní výraz „kvírstvo“, což jsou členové LGBT+ komunity, dovedlo mě to do takového stavu mysli, že jsem se nachytala, že mi připadá podezřelé i studentstvo. Studentstvo je mezi námi ovšem bez povšimnutí už dlouhou řadu let. Pročež jsem se rozhodla, že si radši počkám, až novotvary prověří čas a jednou uvidíme, kdo zůstane jako kapesník a kdo odejde mezi historické kuriozity jako nosočistoplena.
Nakonec kdo jsem já, abych smrkala proti větru.
