Článek
A hlavně vyházet vánoční ozdoby z loňska a trochu zamést náhrobní desku, aby naše nebožtíky jejich sousedé v lépe opečovávaných hrobech nepomluvili.
Hřbitov je to mimořádně malebný, uprostřed lesů, radost tu poležet. Hřbitovy jsou vůbec taková pěkná místa, když na to přijde, člověka přimějí k zamyšlení, a to nejen nad tím, kde se píše mně a kde mě, čímž narážím na minulý zápis v mém deníčku o pravopise a gramatice.
Ačkoli tam jezdím už od dětství, poprvé jsem si na jednom z hrobů jsem si všimla nápisu „Bůh věděl proč“. Byla to jen taková malá noticka pod honosným náhrobkem s vyobrazením zesnulých a sdělením, kdo za života byli. Koneckonců právě kvůli těmhle hrobům chodím na hřbitovy tak ráda. Člověk se tak o lidech dozví zajímavé věci a zbytek si může domyslet.
Tady ten hrob patří majiteli pohřebního ústavu a jeho ženě. A pak i nějakým dalším příbuzným, které nebylo kam dát nebo s nimi prostě nikdo nepočítal. Což je teda zvláštní, když se nad tím zamyslíte, poněvadž lidé opravdu nežijí věčně, ani příbuzní, na které se snažíte zapomenout. Obvykle tyhle neočekávané nebožtíky poznáte podle toho, že jejich jména někdo vměstnal pod hlavní nápis a zhusta použil jiný typ písma. Dneska se tomuhle problému vyhýbáme tím, že na náhrobek uvedeme jen neurčité rodina ta a ta a pak si do hrobu šoupneme každého, kdo jde zrovna kolem. Je to trochu škoda, protože není nad to, mít k dispozici celou rodinnou kroniku na jednom kameni.
Na tomhle konkrétním hrobě vyobrazení zesnulých na náhrobku zpodobňuje dobře živený pár starších lidí a úplně je vidíte, jak se coby místní honorace za první republiky nesou po náměstí. Sousedé se jim klaní, jsou vážení, zámožní a taky už nejsou nejmladší. Takže v jejich případě byla nejspíš odpověď na otázku „proč“, že už byl prostě čas. Lidé vážně nežijí věčně, ani ti nejlepší, a proč by taky měli, když mají připravený tak pěkný hrob.
Mně se na tom jejich „Bůh věděl proč“, nejvíc líbí ten minulý čas. Obvykle by totiž věřící člověk řekl spíš, že Bůh ví proč. Ale oni to vztáhli jenom na sebe. Takový ten maloměšťácký model – jasně, že je tu Pán Bůh pro každého, ale teď mi ho nerušte, teď řeší naši rodinu. Na druhou stranu je to taky docela uklidňující. Člověk si nemusí tolik lámat hlavu, proč zrovna já, prostě Bůh věděl proč. Tak nějak se o to dá opřít a pokračovat dál.
Ale nelekej se, deníčku, já jsem daleka toho dělat tady nějakou evangelizaci. Nežijeme koneckonců v sedmnáctém století, kdy misionář hlásil jako boží zázrak, že v jihoamerické džungli potkal umírající Indiánku a stihl ji před smrtí pokřtít. Aniž by o to dotyčná stála, pochopitelně, poněvadž, co jí do toho bylo. Oni tihle týpci měli vůbec neskutečnou výdrž a víru, když šlo o to zachránit duši někoho, kdo o to vůbec neměl zájem. Vezměte si už jenom tu cestu přes moře někam do horoucích jihoamerických pekel. Nepříjemnosti, nebezpečí a nuda, že by jeden zdechl. Neměli jste jinou zábavu, než sledovat úpornou zácpu pátera Vojtěcha a radovat se s ním, když mu Pán opět navrátil svá dobrodiní. Ovšem připouštím, že velebit Pannu Marii, že nenechala toho námořníka, kterému utrhl ruku výstřel z kanónu na počest jejího svátku, spadnout do moře a utonout, mi přišlo trochu přes čáru. Nemohla ho prostě v první řadě uchránit od utržení ruky? Proč má být jedno jeho blbost a to druhé zázrak? Je to stejně logické jako křtění umírajících Indiánek, které do své spásy nemají co hemzat.
Já fakt nevím, jak to s tím Pánem Bohem je. Ale jestli je, tak má určitě smysl pro humor. Možná trochu potměšilý a občas zlomyslný, asi jako můj muž, který mi na jednom hřbitově někde v Aši tvrdil, že „ruhe in senft“ znamená „odpočívej v hořčici“. Samozřejmě, že „ruhe in senft“ neznamená odpočívej v hořčici, to musí dojít i někomu, jehož znalosti němčiny nejsou valné. I když - hořčice je senf, pokud by to někoho zajímalo, takže to není až tak mimo mísu. A upřímně, pánbíček, který své ovečky nechává odpočívat v hořčici, se mi vlastně docela líbí.
Dneska už se na hroby takové věci nepíšou a je to docela škoda. Já mám na hřbitovech nejradši hroby s legendou. Když je tam napsáno: Majitel dvou činžovních domů. Profesor na Univerzitě Karlově. První báňská inženýrka. Statkář z Horní Dolní. Nebo aspoň Zemědělec, když už neměl statek. Spi sladce, milý Pepo. Řiditelka dámské kapely. Cítíte to taky? Jak je to malebné, jak je to barvité a jak ten člověk najednou někoho zajímá i sto let po tom, co opustil toto slzavé údolí? Cítíte, jak jsou vám ti nebožtíci blíž? Kam se na tohle hrabe strohé „rodina iksypsilonova“!
Sladká Sue
Jak vidíte, Sladkou Sue, řiditelku dámské kapely, jsem si nevymyslela. A neříkejte mi, že vám tahle holčina, která to v pouhých dvaceti letech dotáhla na řiditelku kapely a pak umřela, nehnula osrdím. Tuhle fotku mi poslala švagrová, s níž sdílíme poněkud morbidní zálibu ve slídění na hřbitovech a pátrání po originálních náhrobcích. Vymyslela jsem si akorát první báňskou inženýrku, ale to jen proto, že dotyčnou dámu jsem v dětství osobně potkala a sice netuším, kde je pohřbená a jak vypadá její náhrobek, ale doufám, že tam tu první báňskou inženýrku má. Určitě by z toho měla radost, byla na to za života dost hrdá.
Sladkou Sue Elišku určitě pohřbívali s velkou slávou. Možná měla bílou rakev, když byla tak mladá. Doufám, že rodiče měli víc dětí, a že nezůstali úplně sami. Určitě jí zahrála celá dámská kapela, někdo měl pěkný projev a všichni si pak náramně poplakali.
Na projevu záleží, ne že ne. Já byla jednou na pohřbu, kde pohřbívali pána, který byl za života tak nerudný dědek, že z té řeči tohle prostě čišelo. Sice se někdo úporně snažil, aby na něm našel něco pěkného, ale přes veškerou snahu napsat to laskavě, z toho všeho vyplývalo, že to byl starý nerudný dědek. Některým lidem prostě není pomoci ani po smrti.
Mě taky jednou požádali, abych promluvila na pohřbu. Bylo to, když umřela naše milovaná paní učitelka Koktanová, co mě na základce učila češtinu. Měla jsem opravdu pěkný a procítěný projev, to říkali všichni. A ještě navíc, a to je taková náhodička, ona paní učitelka kdysi učila taky Zlatu Adamovskou. A když umřela, tak pozůstalí nejdřív požádali o tu smuteční řeč Zlatu. Jenomže ona nějak nemohla, takže se pak obrátili na mě (jak píšu ty knížky, tak jsem prostě druhá nejslavnější osoba, kterou paní učitelka učila). Takže já si dneska s naprosto klidným svědomím můžu dát do životopisu, že jsem alternovala Zlatu Adamovskou! Kdo z vás to má, přátelé.
Na našem hrobě je bohužel jen „Rodina Andrásova“. Což vzniklo tak, že se tatínek jal hrob upravovat a při snímání se původní deska s výčtem příbuzných uložených v hrobě rozbila a táta volil úsporné řešení. Což mě trochu mrzí, zejména proto, že jsem teď vlastně majitelkou dotyčného naprosto nudného hrobu. Nebo alespoň jeho nájemkyní. Nájemci by tedy měli asi být ti zesnulí, ale na druhou stranu v jejich stavu nejspíš tak jako tak potřebují opatrovníka.
K hrobu jsem přišla tak, že jsem péči o něj podědila. Když umřel tatínek, který ho měl ve správě, došla jsem na náš místní úřad, abych se poradila, co s ním. Zda-li má být hrob předmětem dědictví nebo jak. Paní úřednice měla kupodivu největší obavu, abychom se, poněvadž jsme tři sourozenci, o hrob nehádali (a počítám, aby ona následně nebyla do našich nepěkných sporů zatažena). To se jí ani nedivím, i když nechápu, proč by se měl někdo hrdlit o nějaký hrob, zejména není-li to hrobka na Olšanech (která by beztak musela být předmětem dědictví, takže co) anebo nemá-li rodina podezření, že má v hrobě Džingischána ve třech zlatých rakvích. Nebo aspoň tetu Máňu, která se dle rodinné pověsti nechala pohřbít se zlatými zuby a zásnubním prstenem od pana továrníka, který si ji nakonec nevzal. Teď jsem se musela vysloveně donutit, abych přestala vymýšlet příběh tety Máni, my spisovatelé jsme někdy k nezastavení. Kdyby to někoho zajímalo, tak továrník zemřel v mladém věku na tuberu.
Poté, co jsem paní úřednici ujistila, že se o hrob ani o jiné statky se sourozenci nehrdlíme, projevila takovou benevolenci, že kdybych si řekla, dostala jsem nejspíš celý místní hřbitov.
Ale ať už budete odpočívat na mém hřbitově, nebo kdekoli jinde, přeju vám, abyste odpočívali v hořčici.
