Článek
Tím ovšem nechci v nejmenším naznačit, že bych snad měla nějaké nízké sebevědomí nebo co. Samozřejmě jsem si vědoma své krásy, vtipu a dokonalosti, a tak vůbec, i když zase na druhou stranu občas se setkám s lidmi, u nichž si s úžasem říkám: „Tak tohle sebevědomí bych chtěla taky.“
Moje babička, například, si čas od času složila ruce do zástěry a naprosto vážně a skromně se ohodnotila nahlas: „Takové hospodyně jako já, se už neroděj´.“
Nebo takhle s láskou vzpomínám na další postarší příbuznou, která, kdykoli jí na nějakém rodinném sezení představili nějakou pěknou holku z rodiny, okomentovala její vzhled upřímným prohlášením: „Ta je krásná, to má po mně. Já byla vždycky taky taková krasavice.“
Zajímavé bylo, že jejího sebevědomí věkem nijak neubývalo. Jednou, to jí bylo bratru tak nějak přes šedesát, jsem ji vyzvedávala na nádraží a ona mi pak celou cestu domů popisovala, jak na ni ve vlaku bral nějaký chlap. Nemohla jsem nevzpomenout na tetu Kateřinu, která také celý život trpěla nevyžádaným zájmem mužů všech věkových kategorií, kteří prostě nedokázali odolat jejímu šarmu. Nemůžu říct, že by tetička nebyla celkem slušně vypadající dáma určitého věku, ale čím víc se tomu věku blížím, tím je mi jasnější, že zaujmout chlapa ve vlaku můžu už leda tak tím, že zatáhnu za záchrannou brzdu a zastavím vlak.
Tetička pak svou životní dráhu zakončila stylově, když se na prahu devadesátky v nemocnici chlubila, že noční sestra na ni žárlí kvůli sanitáři, co jí vyměňoval pleny.
Měla jsem kdysi kolegyni, která měla maminku podobného typu. Ta paní měla snad všechny choroby, co vás mohou napadnout, včetně oboustranné mastektomie a vývodu tlustého střeva. Když jednou zkolabovala a skončila v nemocnici na JIPce, projevovali jsme všichni kolegyni účast, protože bylo jasné, že tohle bude asi konečná.
No, nebyla. Paní se vzpamatovala, opustila nemocnici se zavedenou sondou, vrátila se do svého bytu a z něj vesele dceru buzerovala, aby jí pravidelně nakupovala a obden vytírala. Kolegyně marně hudrala, že takhle často nevytírá ani vlastní kuchyň. Na jaře si paní poručila novou halenku a korále, aby u doktora dělala parádu a když šla na kontrolu do nemocnice, musel někdo jít pět kroků za nimi a sbírat boty, poněvadž paní krom toho všeho trpěla ještě navíc neuropatií, takže lodičky neudržela na nohou, pořád je ztrácela, ale tenisky si jako správná dáma odmítla vzít.
Zahrnuli jsme tedy kolegyni ještě větší účastí a ujistili ji, že její maminka docela jistě neumře, dokud ji kolegyně osobně nezadusí polštářem. Nedivila bych se, kdyby ta dáma ještě stále pobývala mezi námi, i když nevím nevím - když jsem z té práce odcházela, kolegyně začínala mít v očích takový divný lesk.
Tak takovéhle sebevědomí, milý deníčku, opravdu nemám, takže, jak říkám, genialita mých dětí, mě zastihla poněkud nepřipravenou a marně pátrám, odkud se to vzalo.
První dítě se takhle nejdřív rozhodlo přeskočit na gymnáziu ročník a potom studovat souběžně dvě střední školy. Zajímavý byl ovšem jeho přístup k učení k rozdílovým zkouškám. Nejdřív si dítě udělalo harmonogram, co tak zhruba má umět kdy, aby bylo připraveno, a pak… ten harmonogram prostě dodržovalo.
OK, na vás to možná dojem nedělá, ale jsem z toho byla paf. Já byla přesně ten typ, co si na začátku jakékoli přípravy taky udělal harmonogram. Například na devadesát maturitních otázek jsem v září měla zhruba devět měsíců, což dělalo pěkných deset otázek k naučení za měsíc. V prosinci to bylo stále ještě pěkných 15 otázek za měsíc a takhle to pěkně přibývalo, až jsem v květnu o svaťáku dosáhla harmonogramu, který představoval 12 otázek na den.
Studium na dvou středních školách zároveň (díky tomu přeskočenému ročníku bylo dítě na gymnáziu o jeden ročník napřed) pak dítě zvládalo bez jakýchkoli úlev, poněvadž obě školy mu svorně odmítly dát individuální plán. Dítě si pak nechalo část předmětů uznat, část vyhodnotilo jako zbytné a na ty ostatní chodilo, jak považovalo za vhodné. Takto proplulo úspěšně studiem i oběma maturitami.
Druhé dítě zavilost svého sourozence zcela postrádalo. Pro představu - když se obě děti připravovaly na zkoušky na střední školu, první dítě se projevovalo tak, že spočítalo pět příkladů a vzteklo se, že mu jeden nevyšel. Druhé dítě vypočítalo jeden příklad a vztekalo se, že jich má spočítat pět. Což mi teda jako rodiči připadalo dost otravné, ale jako člověku mi to vždycky bylo velice blízké.
Zdálo se tedy, že druhé dítě bude výborné, ale nikoli geniální. Než se mi dostal do ruky jeho záznam v čtenářském deníku, kde dítě rozebíralo Biblické příběhy od Ivana Olbrachta. Hele, jak bych vám to nejlépe… no, když v nějaké společnosti upadá zábava, tak to vytáhnu a přečtu to nahlas a ujišťuji vás, že ti, kteří to někdy zažili, mně i po letech vyhledávají, s dojetím na to vzpomínají a vzdychají, že by si to někdy, až bude klid, rádi někdy znovu poslechli. Oni se u toho totiž lidé i předčítající smějí tak nahlas, že taky nepochytíte všechno.
Možná si teď říkáte, že konečně něco, o čem můžu říct, že je v tom dítě geniální po mně; vždyť jsem přece ta spisovatelka. Já bych řekla, že píšu docela dobře, ale určitě ne geniálně, a navíc - v sedmnácti letech jsem rozhodně postrádala sarkasmus ostrý jako břitva, který současně míří na Olbrachta, že si vybral tak blbé téma, na biblické hrdiny, že byli idioti, jaké svět neviděl a na učitele češtiny, který dítě donutil zpracovat zrovna tuhle knížku. Já v sedmnácti byla maximálně patetická, podbízivá a plachá tak, že jsem se pomalu bála i pozdravit nahlas a psala jsem tak akorát smutnou juvenilní poezii.
Ani na svoji skvělou výchovu to nemůžu svést. Jednak geniality u dětí nedocílíte výchovou, a krom toho všichni už z mých deníčků moc dobře víte o mých rodičovských selháních. Dokonce na mě kvůli tomu někteří nahlížíte velmi kriticky. Před časem mě velmi ostře odsoudila jistá dáma, když jsem se tady svému deníčku svěřila se svou fantazií z doby, kdy bylo dítěti asi dva roky a já jsem si tak občas pro úlevu zcela vyčerpána výchovou představovala, jak povykující a poskakující batole vykopávám přesnou trefou do plenky, to obloukem letí přes celý byt, aby se pak pokojně rozpláclo o protější zeď a bezpečně se svezlo po stěně na zem. Dotyčná paní tvrdila, že jsem hrozná, že ona byla s malými dětmi doma neskonale šťastná, výchova batolat ji zcela naplňovala, akorát když pak byly v pubertě, tak jim tu a tam vrazila výchovnou facku.
Přiznám se, že mi nějak uniklo, proč je lepší skutečně fackovat člověka na prahu dospělosti než si ulevit neškodnou fantazií. Vím, že tělesné tresty jsou u nás velké téma a jistě máte všichni plno argumentů pro a proti, já za sebe můžu říct, že jsem s tímhle skočila ještě dávno před pubertou svých dětí. Přesně v okamžiku, kdy jsem chtěla jedno dítě fláknout za to, že tluče druhé dítě. Cítíte v tom tu absurditu, že jo? No, a tak jsem usoudila, že to vlastně nedává smysl, že bít někoho za to, že někoho bije, je kontraproduktivní a zařadila jsem se mezi odpůrce tělesných trestů. Upřímně řečeno, my dospělí taky občas vyvádíme až běda a děláme donebevolající kraviny a nikdo z nás docela určitě nechce, aby nás partner či kdokoli jiný usměrňoval v naší životní pouti fackou. Je to tak trochu… nedůstojné?
Ale abych svůj dnešní zápisek ukončila nějak optimisticky, tak vám slibuji, že zkusím druhé dítě přimět k tomu, aby mi svůj názor na Biblické příběhy a Ivana Olbrachta dovolilo sdílet s deníčkem. Takže příště se snad máte na co těšit.
