Článek
Chápu, že se vám nechce věřit, že bych já mohla mít z něčeho komplex, protože navenek působím jako sebevědomá žena, která si je vědoma své hodnoty, a dokonce ji občas mírně přeceňuje. A máte naprostou pravdu, jsem sebevědomá žena, která si je vědoma své hodnoty, ale vůbec se nepřeceňuji. Vím, že jsem krásná, inteligentní a vtipná. Ale pak mě na ulici náhodný pán osloví, zda bych nepřijala pozvání na kávu a první, co mě napadne, je: asi nějaký místní blázen.
Takže ano, jsem sebevědomá, krásná a inteligentní, ale taky stojím oběma nohama pevně na zemi. Takže, třebaže jsem přesvědčená, že o některých oblastech toho vím víc než běžný laik, nepřeceňuji své schopnosti a ani se neurazím, když je nepřeceníte ani vy. Teda trochu se urazím, ale nedám to najevo.
Ale vraťme se k intelektuálům. Mně se vám tuhle stala taková zajímavá věc. Já jsem seděla v restauraci a četla jsem si. Četla jsem si dětskou dobrodružnou knížku. Byla bych docela ráda, kdybych si četla sv. Augustina nebo aspoň Dostojevského, ale budu k tobě brutální upřímná, milý deníčku, byl to Percy Jackson od Ricka Riordana, a tímto ho vřele doporučuji všem rodičům a dětem tak od osmi let. Super čtení.
Mimochodem, všimli jste si, jak málokdy se stává, že byste četli nebo poslouchali něco skutečně hodnotného v okamžiku, kdy někoho velmi nerozumně napadne zahájit rozhovor otázkou – co to čtete/posloucháte? Dětská knížka je v této chvíli ještě docela dobrá volba, je i literatura, kterou radši čtete zabalenou do Rudého práva, než abyste dobrovolně ukázali obálku.
Čímž nechci říct, že bych nikdy nečetla nic hodnotného, ale prostě se vás nikdy nikdo nezeptá, když zrovna čtete životopis Franze Kafky od Maxe Broda. Což jsem četla a řeknu vám, že Percy Jackson byl zábavnější. Taky jsem pojala jisté podezření o charakteru vztahu obou velkých mužů, ačkoli mě možná ovlivnila dnešní doba, kdy za každou společnou dovolenou dvou chlapů člověk vidí nějakou tu Spalující rivalitu. Můj názor na Franze se však po přečtení této knihy tak trochu podobá charakteristice mého dítěte (autora zápisků do čtenářského deníku, který v mém deníku najdete pod názvem Lidé čtěte), které si ke knize Proměna do čtenářského deníku zapsalo toto: Rodinu hlavního hrdiny neznepokojuje ani tak skutečnost, že se hrdina změnil v obří hmyz, jako fakt, že nechce jít do práce.
Ono totiž leitmotivem života chudáka Franze byl prostě fakt, že se mu nechtělo chodit do práce a Max Brod měl dost nekriticky dojem, že umělec jako Franz by k tomu ani neměl být nucen a jeho rodiče by pro to měli mít plné pochopení. Já teda Franze chápu, jako spisovatelka si taky dovedu představit ta košatá díla, která bych dokázala vytvořit, mít k tomu prostor a klid, ale nemám žádného Maxe Broda, který by mě v tom podporoval, zato mám rodinu, která očekává, že se budu podílet na jejím chodu a zajištění. A na rozdíl od Franze i Maxe jsem i přes veškeré pochopení pro Franzovu situaci maloměšťácky přesvědčena, že by do té práce jít měl, i když si připadá jako obří hmyz. A mezi námi, když se dočtete, co Franz vlastně dělal a jakou měl pracovní dobu, nemáte dojem, že by se zrovna předřel. Prostě jsem tým rodiče.
Ale jako neschvál se mě nikdo nezeptal, co čtu, a to jsem Franze četla v autobuse. Ale vytáhni nějakou detektivku, a hned se s tebou kamarádí celá tramvaj. Taky se mi již párkrát stalo, že jsem jela autobusem s profesorem Flegrem, my máme kousek společnou cestu domů. To je ten pán, co přišel na tu věc s toxoplazmózou, která vás nutí vrhnout se pod tramvaj, aby vás mohla sežrat kočka a v ní je vývoj parazita dokonán. Jestli tomu nerozumíte, tak si to dohledejte, já teď nemám čas vám to vysvětlovat. Ale prostě je to světoznámý vědec, a já mám doma jeho knihu o Zamrzlé evoluci, poněvadž mě evoluční biologie náramně zajímá, ale pochopitelně ani v jednom s oněch případů, a to jednou dokonce seděl vedle mě, jsem ji nečetla. Taková škoda! Mohla jsem zapůsobit snad jen informací, že mám toxoplazmózu, ale zase jsem se nechtěla vnucovat.
Já vůbec občas čtu tlusté nudné knihy, abych, jak navrhoval pan Darcy v Pýše a předsudku „zušlechtila ducha hojnou četbou“, ale ani vlastní rodina moji snahu o kultivaci mé duše dost neoceňuje. Když jsem kdysi četla Ekonomiku dobra a zla od Tomáše Sedláčka, dítě, tehdy cca jedenáctileté do toho nakouklo a zeptalo se mě skepticky: „Není to na tebe trochu složité?“ Tady jsem ale nucena připustit, že jakkoli to bylo od dítěte neuctivé, nezapamatovala jsem si z toho díla ani zbla. Ekonomie zjevně není můj obor.
Ale abych se vrátila k těm intelektuálům. Mimochodem, pokud máte dojem, že název tohoto zápisku je překlep, tak není. Jsou intelektuálové a jsou inteleguáni, tedy ti, co předstírají, že jsou intelektuálové tak vehementně, až máte co dělat, abyste se nesmál,protože neumějí slovo intelektuál ani pořádně vyslovit. A pak jsou pozéři. To jsou intelektuálové, kteří jsou svou vlastní vzdělaností uneseni ještě víc než já.
Čímž se tedy opět vracím do té restaurace. Já jsem prostě seděla u stolu, četla jsem si Percyho Jacksona, který zrovna bojoval s nějakou mýtickou řeckou nestvůrou, když si opodál přisedly dvě ženy. Řekla bych, že mezi sebou měly takový mírně nevyrovnaný vztah – profesorka/bývalá žákyně – tak něco. Profesorka byla intelektuál pozér jak vyšitý a žákyně uctivě naslouchala, a kladla podlézavé a návodné dotazy.
Já teda zase odbočím (a tímto se omlouvám paní Lence, která si tuhle v diskuzi pod jedním z mých zápisků stěžovala, že mým článkům vůbec nerozumí. To se jí nedivím, já sama sobě taky občas nerozumím a evidentně ani neudržím nit. Na rozdíl od ní to však se sebou musím nějak vydržet. A když už jsem nad dopisy čtenářů, tak bych ještě ráda vzkázala paní Sylvě, která mě nařkla, že chlapům ráda nasazuji psí hlavu, že je to ošklivá lež, a kdyby četla mé zápisky pozorně, zjistila by, že ráda nasazuji psí hlavu úplně všem).
Kde jsem to byla? Jo, že odbočuji.
Já na tyhle intelektuály pozéry mám docela štěstí. Před časem jsem takto narazila na jistou nejmenovanou známou advokátku, bylo to opět v restauraci, poměrně drahé a teď si představte celkem útulnou místnost s tak šesti stolky, z nichž byly obsazené asi čtyři a minimálně jedni z hostů byli nějací cizinci, pak jsem tam byla já s dětmi (které se dost nevěřícně ptaly "co to je?!")a ta advokátka s nějakou přítelkyní a ještě někdo. Advokátka seděla v rohu místnosti, zády ke zdi, židli vytočenou do prostoru a vedla řeč. Hlasitou řeč na celou místnost. Cizinci z ní museli být paf, a to jí nerozuměli. Já bohužel ano. Byla všude. Znala všechny. Probrala politickou situaci od devadesátých let, a co si pamatuji, zapletla do toho i Alexandra Velikého. Zajímavá byla ovšem ta přítelkyně. Přítelkyně ani nehlesla. Za celou dobu nepromluvila ani jednou. Jenom tak mlčky přikyvovala a jedla. Furt jedla. A vlastně to dávalo docela smysl. Jít s touhle ženskou někam, tak jsem to taky ochotná absolvovat pouze za předpokladu, že se u toho aspoň pořádně a draze najím, a ona to zaplatí.
No, takže konec odbočky a vraťme se k řeckým nestvůrám a těm dvěma dalším dámám. Dámy si vykaly a probíhal mezi nimi dialog. Dialog ovšem poněkud krkolomný, který se nesl v duchu vět typu: „Neznáte nějakou novou dobrou českou autorku?“, na což se prakticky nedá odpovědět jinak než blekotáním a následným vytažením Kateřiny Tučkové či Radky Denemarkové, které ovšem nejsou nové.
Mimochodem, jestli jste ode mě čekali, že v této chvíli povstanu a zvolám: „Já já já jsem dobrá česká autorka!“, tak nejsem magor, abych se téhle paní dala v plen. A taky si nemyslím, že bych byla nějak zvlášť dobrá spisovatelka. Já jsem jako ten továrník Daněk z Cimrmanova Vizionáře. Mě to baví. On je beztak rozdíl mezi spisovateli a vypravěči příběhů a já jsem ten vypravěč. Za temných večerů u ohně mě budete mít rádi, protože si poslechnete něco, co možná trochu znáte, ale určitě vás nezaskočím novým jazykem ani nevšední hloubkou myšlenek. Tahle paní by si mě namazala na chleba a s pohrdáním mě hodila tou namazanou stranou na zem.
Ačkoli u té druhé mám ještě naději, že by si možná, kdyby ji u toho nikdo neviděl, mohla s chutí přečíst nějakou moji detektivku, třebaže by měla potřebu zabalit ji do Literárních novin.
Profesorce totiž nebylo cizí žádné odvětví lidské činnosti, ke všemu měla poněkud intelektuálně přezíravý komentář, a takhle zabrousila i k domácím pracem, a s nadhledem pravila: „Žehlení je neekologické, zcela jsem ho zrušila.“ A ta druhá dáma v té chvíli asi nebyla úplně soustředěná a upřímně odpověděla: „Mě to taky nebaví.“
