Článek
Takže, milý deníčku, pokud se někomu zdá, že tenhle zápis vzniká s větší prodlevou než obvykle, má naprostou pravdu a může být ještě rád, že vůbec něco vzniká! Zánět sedacího nervu je mimořádně urputný a pořád ještě mě nepřešel.
Tahleta myšlenka o lásce k vlastnímu tělu není nová. Mění se jen názor, jaká těla si lásku zaslouží a jaká ne. Obecně si myslím, že naše tělo si vždycky zaslouží naši lásku, i kdyby třeba zlobilo a deset deka šunky proměnilo ve zvýšení váhy o 1,5 kilo. Mimochodem, to se děje, to je ověřený fakt. Nevím už, kdo to byl (mám za to, že Laďka Kozderková, ale opravte mě, jestli se mýlím), kdo popsal pokus se špekáčky. Probíhalo to asi takhle: Dáma se zvážila. Vážila, řekněme 70 kg. Zvážila špekáček. Vážil 0,20 kg. Zvážila se se špekáčkem v ruce. Vážila 70,20 kg. Snědla špekáček. Zvážila se. Vážila 72 kg.
Tady jasně vidíte, že těla umí být pěkně zlomyslná a nevděčná. Takže přes veškerou lásku k nim, bychom je neměli přestat vychovávat, usměrňovat a držet si nad nimi alespoň zdánlivou převahu.
Protože jsou tu lidé, kteří si na vaší lásce ke slabostem vašeho těla založili byznys. Ten staví na tvrzení, že vaše tělo je za všech okolností krásné a žádnou výchovu nepotřebuje. Ano, vaše tělo je možná krásné, i když třeba vážíte 140 kg a máte chlupaté nohy i podpaží. A já vám něco řeknu! Znám pár korpulentních holek, které mají takový sexappeal, že když jdou, tak se okolo nich chvěje vzduch. Jsou z nich paf i chlapi, které by něco takového v životě nenapadlo. Jenomže takoví se prostě musíte narodit, to se nenaučíte. A nakonec, přiznejme si, že když vaše váha, jakkoli s ní můžete být spokojeni, překročí trojciferné číslo, není to zrovna zdravé.
Tuhle jsem četla o nějaké influencerce, která vydělala náramné jmění na své prostorové výraznosti tím, že vysvětlovala ostatním výrazným dámám, že to mají milovat, a běda, když si někdo dovolil něco namítnout. Zajímavé je, že tohle obvykle nikdo nevykládá dívkám, které váží 30 kg i s nákupem pro pětičlenou rodinu na zádech. To je tabu. To se nesmí. Dát do reklamy modelku, která se nesmí opřít o plaňkový plot, protože by propadla na druhou stranu, je opovrženíhodné, ale dát tam modelku, která za stejných okolností ten plot vyvrátí i s betonovými sloupky, je v pořádku. Já tomu prostě nerozumím.
A k té influencerce jen tolik, že když si dost vydělala, tak si koupila injekce na hubnutí, a jejím fanynkám zbyly jen oči pro pláč a tři brady, o kterých si myslely, že je milujou, protože tamta přece měla taky tři brady a taky je milovala. No, už je nemiluje, dámy. Teď chodí v obtažených šatech a nemluví s vámi.
Takže mezi námi, všichni tihle influenceři, kteří vám tvrdí, že je v pořádku mít sto padesát kilo, když to milujete, vám ve vlastním zájmu tak trochu lžou. Oni svoji nadváhu zpeněží, ale vy z ní nemáte nic. Navíc je to stejná logika jako tvrdit, že je v pořádku živit se prostitucí, samozřejmě za předpokladu, že vás to baví. No super. Ale když vám někdo řekne, že pracuje jako revizor v dopravním podniku, tak je to u vás hajzl, a může ho to bavit, jak chce. Lidi prostě pořád neměří stejným metrem a pokrytectví je hřích stejně jako obžerství.
Skoro uvažuju o tom, že bych na tyhle influencery seslala trochu toho ischiasu, ale protože z toho pořád ještě zdaleka nejsem venku, nechci si nějak pokazit karmu.
Deníčku milý, já dvakrát rodila, ale ischias, to je úplně jiný level. To teda opravdu nikomu nepřeju. Já jsem si myslívala, že to je taková ta legrace, u které se člověk nenarovná a slouží jako veselá historka o někom, kdo chodí v předklonu, ale humor mě teda rychle přešel.
Ischias, milý deníčku, totiž není o tom, že se nenarovnáte. Ten je o tom, že se neohnete. A nejen že se neohnete, ještě máte nepřetržitě řadu dní intenzivní pocit, že se vám do zadku zakousnul pes až někam ke kosti, cestou nabral nerv a teď ho tam pořád máte zakousnutého. A on se vrtí. A kouše. A kouše a ta bolest vystřeluje do celé nohy, ať se nacházíte v jakékoli pozici.
Velikost psa se různí podle kritérií, ke kterým nemáte přístup. Takže se může stát, že vás ráno kouše trojhlavý Kerberos, zatímco odpoledne je to jen čivava velikosti krysy. Čivavou se nenechte ukolébat. Ony jsou tyhle malé potvory dost úporné, a když vás celou noc hlodá někam do zadnice pes, nezáleží na jeho velikosti, ale pouze na jeho vytrvalosti. A ta je, věřte mi, veliká. Nebo jinak. Představte si, že vám někdo zabodl do hýždě obrovskou grilovací vidličku nebo vykošťovací nůž nebo tak něco, trefil tu kost i s tím nervem a nechal to tam. Takže to logicky bolí. Nepřetržitě to bolí. A občas jen tak ze zlomyslnosti jde, a udělá s tou vidličkou/nožem takové to drrrr. Vidlička se rozkmitá a vy vidíte andělíčky.
No, ale vraťme se ještě k tomu neohýbání. To byste nevěřili, kolik běžných věcí v domácnosti je přesně v té výšce, že se musíte trošičku, trošičku ohnout, abyste je použili nebo zvedli. No, prakticky všechny. Taky jsem si nikdy předtím nevšimla, jak často mi něco padá z rukou. To je furt něco. Dřív jsem o tom nepřemýšlela, prostě jsem to zvedla. Teď smutně koukám a zvažuju, jak to logisticky pojmout a jestli tu věc opravdu potřebuju. Nepověsíte prádlo na sušák, protože se k tomu musíte naklonit. Nandávat a vyndávat věci z myčky je vymazlená tortura, za kterou by se nestyděl kat Mydlář a čištění zubů vymyslel rafinovaný čínský mučitel. Protože to stojíte nad umyvadlem, rovně jako prkno a pasta vám teče z brady na triko a plivete všude možně, protože k tomu pitomýmu umyvadlu se prostě neskloníte.
A pak tady máme očistu vůbec. Zaplať pánbůh za sprchu, ale napadlo vás už někdy, kam si maximálně dosáhnete rukama, aniž byste se ohnuli? Tak si to zkuste a rychle pochopíte míru utrpení takto postiženého ubožáka. Navíc my, například, ve sprše nemáme žádné poličky, všechno stojí na zemi. Takže se pak nikdo nemůže divit, když se při vaší hygieně z koupelny ozývá řev vzteklé pumy.
U té pumy se musím chvíli zdržet. Pro někoho bude toto odhalení podobně kruté jako pravda o Ježíškovi (komu nosí dárky Ježíšek, dál nečte!), ale musí to být. Takže prosím pěkně, puma neřve. Ona mňouká. Mňouká poměrně hlasitě, protože je to docela velká kočka, ale pořád je to kočka. Taky mňouká dost otráveně, zní to asi tak, jako když se pokusíte vašemu domácímu mourkovi do mističky propašovat kapsičku z Lidlu a on vás velmi hlasitě informuje, že to si snad… tím jste překročili všechny meze.
Nicméně si představte tu situaci, že se pokoušíte umýt a vydáváte přitom zvuky jako kočka, která právě zmerčila hnusnou kapsičku. To jste fakt důstojnost sama. Dítě bylo například tak zaskočeno mým naříkáním, že trvalo na tom, že mě doprovodí do ordinace a samo si vyslechne, co o mém zdravotním stavu říká doktorka, aby se ujistilo, že mu nekecám. Jako, milé to bylo, ale čekala jsem to až tak za třicet let. Naštěstí mám výbornou praktickou, která se chopila této příležitosti a vysvětlila dítěti, jak mi má masírovat zadnici. Tou dobou už jsem na důstojnost rezignovala, a já jsem beztak ten typ, co si dá ochotně masírovat cokoli, takže to pro mě bylo nakonec vítězství.
Co je ovšem mimořádně nepříjemné, je skutečnost, že na stále přítomnou bolest vůbec nic (ale opravdu vůbec nic) nezabírá. Bolí to jenom standardně a víc. Přes den to tak nějak zvládnete, třebaže to s tím ohýbáním je vážně otrava. Pohybujete se sice po domácnosti jako kníže Jaromír, kdyby přežil ten slavný atentát (za předpokladu, že atentátník blbě mířil, netrefil se úplně přesně a Jaromír z toho prevétu vyšel živ, což se teda nestalo, i když mohlo, protože tam byla nepochybně tma a věřím, že atentátník se z pochopitelných důvodů moc pozorně nedíval, kam přesně bodá), ale pohybujete se. V noci máte jenom toho psa/vidličku/nůž a pomalu ubíhající čas.
Po tomhle zážitku musím sdílet svůj odborný náhled, že totiž doktoři analgetika předepisují úplně blbě. Začnou něčím slabým a pak přidávají. No, to je super, jenomže to znamená jednu bezesnou noc plnou naříkání a převalování (protože ten mizernej pes hlodá sakra imrvére a hlavně v noci) za druhou a dny, kdy voláte doktorům, ať vám, kruci, dají něco silnějšího. Podle mě by to měli dělat obráceně. Nejdřív vám dát ten nejsilnější dryák, co mají, a postupně ubírat.
Moje sestra, která na tomto poli již něco zažila, tvrdí, že jí nakonec ulevila až antidepresiva. No, jestli je to takové jako v tom vtipu, kde dáma říká, že nebere antikoncepci, ale antidepresiva, a na otázku, jestli jí to zabírá, říká, že jo, protože má už čtyři děti a je jí to úplně jedno, tak je chci taky. Ať to klidně bolí, hlavně, když mi to bude jedno.
