Článek
Aneb, dneska ti, milý deníčku, budu vyprávět o tom, jak se píše knížka. Není to vůbec jednoduché, třebaže by se podle toho nadbytku knih, které se vydávají mohlo zdát, že to nic není.
Já teda nevím, jak to mají ostatní spisovatelé nebo sepisovatelé, ale já si dlouho vůbec nemyslela, že bych mohla nějakou knížku napsat. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem od mládí trávila spoustu času ve svých vyfabulovaných světech, muselo nutně dojít k tomu, že jsem se rozhodla ty vyfabulované světy hodit na papír.
Ovšem netuším, jestli bych je dokázala hodit na papír, pokud by se pořád ještě psalo ručně. Ani na psacím stroji bych to asi nezvládala, poněvadž já jsem spisovatel chaotický, takže je pro mě počítač pomůcka prakticky nezbytná. Já pořád něco přepisuju, upravuju a hlavně píšu na přeskáčku. Tu odstaveček z prostředka, tu velké finále, tady začátek a tady pár zajímavých scén, které se pak do děje někam zařadí.
Taková P. D. Jamesová, autorka detektivek o Adamu Dalglieshovi, v jednom rozhovoru uvedla, že když začíná psát knížku, tak už ji má větu od věty rozmyšlenou a jenom píše. Deníčku, jak já jí závidím!
Já vůbec netuším, proč si to psaní dělám. Já se k tomu navíc musím tak trochu nutit. Já prokrastinuju, jak to jen jde. Například i teď prokrastinuju. Například za chvíli si půjdu udělat čaj a za dalším odstavcem vypulíruju koupelnu.
Takže jsem se vrátila a můžeme pokračovat. Potíž s psaním je v tom, že si člověk, jakkoli je lenivý a vlastně se mu nechce, nemůže pomoct. Takhle to prý mají lidé s tetováním – pořídíte si jedno, a už se vezete. Ačkoli jiní spisovatelé to můžou mít jinak, mají jinou sebekázeň, co já vím. Někdo má ambici vytvořit velké dílo, já mám naštěstí pouze ambici vyprávět příběhy a trochu pobavit. Naštěstí říkám proto, že si nemyslím, že bych byla materiál pro Nobelovu cenu za literaturu. I když… kdyby mi ji nutili… kdo jsem já, abych odmítla, že jo.
Jedna z věcí, ke které jsem se při psaní své první knížky těžce dopracovala, bylo zjištění, že prostě musíte někdy přestat psát. A teď nemyslím vůbec. Myslím situaci, že popisujete nějakou scénu a já pořád popisovala a nevěděla jsem, jak z toho ven. Člověk pak tvoří román v jediné kapitole a ještě je to trochu ve stylu „no co bych vám o tom ještě mohl říct“. Ono teda občas, když čtete některé knížky, tak mám za to, že jsou autoři, kteří na tuhle moudrost ještě nepřišli. Takže jestli máte nějakou knížku v plánu, tak moje rada je, prostě to ukončete a hupněte na další scénu. Ostrý střih. Nebojte se toho.
Co je taky dobré, je zjistit si nějaké informace o prostředí a době, o které píšete. Já jednou četla knížku, kde se středověký rytíř choval jako současný metrosexuál včetně myšlenkových pochodů jako – co bych se snažil někoho zachraňovat, hlavně se do ničeho nezaplést. Rytíř jako hovado, řekla bych. Dodneška netuším, jestli si to autor neuvědomil nebo to byl záměr, v každém případě to bylo otravné. Lidé se v různých dobách ve stejných situacích chovali různě, to si pamatujte. Když jste v 17. století vyzvali sousedku, aby vás políbila „tuto v zadnici“ (v originále pochopitelně není zadnice, ale oni tady na Médiu nemají rádi vulgarity, tak se jich snažím vyvarovat), dala vás sousedka k soudu pro urážku na cti a vy jste to odnesli pěkným flastrem. Dneska, když něco takového sousedce navrhnete, odtuší dotyčná „ty mě taky“ a je to vyřízené.
Nebo jiný příklad – když před dvěma sty lety zůstal nedopatřením mládenec s dívkou o samotě moc dlouho, tak, třebaže ji vůbec nechtěl, pomalu ji ani neznal, a hlavně si na ni vůbec nesáhl, očekávalo se, že se s ní ožení. Dneska se s dotyčnou neožení, ani kdyby s ní čekal dvojčata.
Musíte prostě znát své hrdiny. Když se ve středověku rytíř zapletl do nějakého souboje, musel si to vyžrat až do hořkého konce, těžko se mohl pokusit o dohodu prostřednictvím mediátora. Tenkrát bylo prostě slušnější být mrtvý než zbabělý.
Dál je v knížkách samozřejmě často sex. Sex prodává, to je známá věc. Někdo knížky píše jenom proto, aby mohl psát o sexu, a rozhodně jsou lidé, kteří jenom kvůli tomu ty knížky čtou. Tady bych ale byla hodně opatrná. Jsou spisovatelé, kteří umí být jak explicitní, tak dobří, ale většina je buď explicitní nebo dobrá a někdy není dobrá, ani když není explicitní. Já doporučuju trochu naznačit, ale rozhodně nikam moc nezabrušovat, zejména jste-li začátečník. Taky si dejte pozor na použité výrazivo. Zapomeňte na čapkovskou košatost češtiny a vzpomeňte spíš na biblické – řeč tvá budiž jasná – ano ano, ne ne. Tím nemůžete nic zkazit. Moje, vyzkoušená, rada je – nechte text chvíli uležet a po čase si ho přečtěte. Jestli se u toho nebudete cítit jako puberťák, který se dívá s rodiči na televizi a bohužel začne erotická scéna a rodiče ji začnou komentovat, tak to může do světa. V opačném případě to smažte a nechte sex mezi vašimi hrdiny probíhat za zavřenými dveřmi.
Je dobré, když má zápletka hlavu a patu a nějaký spád. Často, zejména v milostných románech, dojde na začátku knížky k nějakému nedorozumění, kdy on si myslí a ona si myslí a oba se mýlí, a pak se na tom založí celý příběh plný trápení, dokud si to na konci nevysvětlí a nepadnou si do náruče. Na to pozor. Takové nedorozumění by taky mělo dávat smysl. Když si dívka myslí, že ženská, kterou si přivedl pohledný mládenec na oslavu, je jeho manželka, a ona je to mezitím jeho sestra, tak napsat o jejich nenaplněném vztahu dvousvazkový román, je trochu mlácení mrtvého koně. Čtenář si nutně někdy během čtení položí otázku, proč se, sakra, vlastně ta holka někoho nezeptala. Lidi takové věci totiž ve skutečném životě dělají. Například moje maminka se na jedné takové oslavě zeptala, kde má ten pán, co sedí naproti ní, manželku, neboť původně tam seděl s blond dámou (což byla jeho sestra), která se kamsi vzdálila. Ten pán měl sluch jako netopýr a nadšeně jí odpověděl, že žádnou manželku nemá, ale ji by si vzal hned, což asi tři měsíce po té oslavě opravdu udělal, a hele, tady mě máte. Kdyby se maminka bývala zachovala jako knižní hrdinka, neprojevila nemístnou zvědavost, tatínka by si nejspíš nevzala, a vy byste dneska tohle vůbec nečetli, protože by to neměl kdo napsat.
Jak jsem tu několikrát zmínila, já píšu také detektivky. Detektivky jsou svébytný žánr, který má tu výhodu, že se můžete vracet ke svým postavám opakovaně (pokud najdete dost čtenářů, a tudíž i někoho ochotného vám to vydávat), aniž byste pro jejich životy museli vymýšlet moc dějových zvratů, protože hlavní zápletka je vždycky nějaká ta šťavnatá vražda. V detektivce je záhodno někoho zavraždit, loupeže, krádeže a jiné drobnosti tolik netáhnou. Detektivní zápletka má ovšem svá specifika. Předně musíte vymyslet koho zavraždíte, kdo to udělá a proč to udělá. Pak musíte dodat nějaké další postavy, které budou hrát další podezřelé. Ti potřebují vlastní motivy k vraždě. Načež musíte nastražit stopy, které před čtenářem odhalíte, včetně těch falešných. Měly by být alespoň tak dobré, aby čtenáře i detektivy zmátly, ale zase jich nesmí být tolik, aby byla zápletka odhalena ještě před půlkou knížky. Když jste chaotický spisovatel jako já, je to trochu boj, to přiznávám zcela otevřeně. Navíc, a to říkám se vší vážností, by se propracovanost vraždy měla rovnat promyšlenosti zápletky. Nikdo, opravdu nikdo si nechce přečíst o zavražděném, kterého našli ve dvou kusech pomalovaného namodro v ženském prádle s ostříhanými vlasy na ostrově uprostřed jezírka ve veřejném parku a nakonec zjistit, že ho zabila sousedka, protože jeho pes jí sežral slepici. Leda snad, kdyby snášela zlatá vejce.
S motivy, vedlejšími postavami a složitostí zápletky byste to taky neměli moc přehnat. Jeden známý český autor historických detektivek v rozhovoru uvedl, že když začíná psát, tak často netuší, která z postav bude vrah. Upřímně musím připustit, jakkoli jeho knihy čtu ráda, že je to často docela poznat.
Když píšete detektivku ze současnosti, je dobré něco vědět o fungování policie a vyšetřování obecně. Nedoporučuji vám vycházet ze znalostí českých (ani zahraničních) detektivních seriálů. Hned vám objasním proč. Protože jsou tam nesmysly. Já jsem se tomuto mazaně vyhnula tím, že jsem si pro svoje detektivky vymyslela fiktivní zemi, takže mi nikdo nemůže říct, že takhle to není. V mé zemi je to tak, jak to chci já. Pravda, trochu jsem si naběhla tím, že jedním z důležitých hrdinů v mých knížkách je soudní lékař a tady si a) nemůžete vymýšlet a za b) jako laik jste ztraceni. Já měla kliku, že jsem narazila na doktora, kterého nesmysly v detektivkách taky štvou a je ochotný se mnou moje vraždy konzultovat. A z jedné takové konzultace pochází ten záznam telefonického rozhovoru na začátku zápisku. Mimochodem, byla to jednom krátká ukázka, taky jsme probrali, jak někoho nejlépe otrávit a jak se dá taková otrava poznat a závěrem jsme oba vyjádřili naději, že nás nikdo neposlouchal.
Jako poděkování ochotnému panu doktorovi bych závěrem ráda vyvrátila jeden hodně rozšířený omyl v českém detektivkářském prostředí. Prosím pěkně, u nás soudní pitvy nikdy neprovádí patolog. Provádí je soudní lékař, respektive soudní lékař, který je současně soudním znalcem a u každé soudní (neplést si to se zdravotní pitvou) pitvy musí být soudní znalci vždy dva. Patolog dělá něco trochu jiného.
A tady na tom zároveň vidíte, že psát může v podstatě kdokoli cokoli, a nejen, že mu to projde, ale ještě se to ujme a ke zlosti odborníků, to po něm všichni opakují.
