Článek
Časem přibylo víc vtipů, delší vyprávění, klínopis, hieroglyfy, husí brk a latinka, duběnkový inkoust a pergamen, a nakonec vynález knihtisku, psacího stroje, počítače a tiskáren. Což teda nakonec vedlo k tak obrovskému boomu autorů a knih, až si někdy jeden říká, že píše každý, kdo zvládne abecedu. Já mám teda nejméně co říkat, poněvadž k tomuto nadbytku přispívám i svou hřivnou, ale zase mám za to, že každý autor nosí ve své torničce pozlacené pero, abych parafrázovala klasika.
Zajímavé ovšem je, že čím víc je autorů, tím víc je lidí, kteří prakticky nečtou. Vzpomínám na úpění dětí jedné mé známé, že přečíst dvacet knížek k maturitě se prostě za rok nedá zvládnout.
Já mívala spíš problém s tím, že když jsem měla něco číst povinně, tak se mi do toho nechtělo. Dodneška si pamatuju pouze dvě knihy, které jsem z povinné četby přečetla – jedna byli Psohlavci od Aloise Jiráska a druhá Mladá garda od Alexandra Fadějeva. Obě knížky jsou si dost podobné, jak Jan Sladký Kozina tak Oleg Koševoj skončí dost blbě (chudáka Olega mi bylo fakt hodně líto, jak už jsem se párkrát zmiňovala, mně se v mládí dost zapalovala lýtka).
Ačkoli teď se mi vybavilo, že jsem ještě četla Reportáž psanou na oprátce od Julia Fučíka a Romeo, Julie a tma od Jana Otčenáška. Kdo v mém mládí vlastně sestavoval tu povinnou četbu?! To musel být nějaký masochista!
Co jsem nečetla a co podle mě nečetl nikdy nikdo, byla Hájnikova žena od Pavola Országha Hviezdoslava. Obsah tohoto opusu se na naší škole totiž předával v jediném opisu z generace na generaci a zřejmě tu hru hráli i učitelé, kteří rok za rokem četli někdy během března zhruba sto stejných obsahů Hájnikovy ženy, protože počítám, že málokdo byl tak kreativní, aby se obtěžoval aspoň přehodit slovosled. Dokonce jsem dlouho pochybovala, že tohle dílo vůbec existuje, musela jsem si ho vygooglit, a to včetně obsahu a něco vám řeknu… asi si to potřebuju přečíst.
Já tady ovšem jen zbytečně zdržuju. Minule jsem ti, milý deníčku, totiž slíbila zápis ze čtenářského deníku mého dítěte. Dítě ochotně svolilo s publikací (ve skutečnosti si to vůbec nepamatovalo, čemuž se dost divím, protože kdo to kdy četl, nikdy na to nezapomněl).
Tady to tedy máte, pravopisné či stylistické chyby jsem neopravovala a mějte na paměti, že dítěti bylo v té době asi sedmnáct.
BIBLICKÉ PŘÍBĚHY (starý zákon)
AUTOR: Ivan Olbracht
VYDÁNO: 1991
ILUSTRACE: Gustave Doré
LITERÁRNÍ DRUH: Epika
LITERÁRNÍ ŽÁNR: Náboženská literatura
VÝRAZOVÁ FORMA: spisovná čeština, z pohledu vypravěče (er-forma)
AUTOR: nar. 1882-1952
Vlastní jméno: Kamil Zeman. Od roku 1905 pracoval jako redaktor novin později (1921) vstoupil do KSČ a začal působit jako komunistický novinář. Za první republiky byl dvakrát vězněn.
OBSAH: Děj je chronologický a zasazený do časoprostoru. Jsou vynechány vyloženě náboženské pasáže a důraz je kladen především na vyprávění o historii, o společenské a také politických poměrech. Zobrazuje pronásledování starožidovského národa.
POVÍDKY: O stvoření světa a člověka, Adam a Eva, Vražda Kainova, O potopě světa, Stavění věže a zmatení jazyků, O zničení Sodomy a Gomory, O velké poslušnosti, Prvorozenství za misku čočky prodané, Příběh Josefův, Mojžíš, Desatero božích přikázání, Lid nestatečný, Mojžíšova smrt, Dobytí Jericha, Tři sta mužů statečných více než třicet tisíc, Těžká oběť, O Samsonovi, David a Goliáš, Saulova nenávist, Král David zpívá žalmy, Davidův hřích, Trest Davidův, O moudrosti Šalamounově, Judit, Jonáš a ryba, Do zajetí Babylonského, V zajetí, Hodokvas Belsazarův, Královna Ester, Návrat do Jeruzaléma
Úryvky:
- Stalo se po sedmi dnech, že na zemi přišla zátopa. Noe se svými vešel do korábu a Hospodin za ním zavřel. V ten den protrženy byly všechny studnice a propasti veliké a byly otevřeny průchody nebe. Příval trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Rozlila se potopa, až vyzdvihla koráb a odloučila jej od země, takže plul na vlnách. Tak velice se vody rozmohly, že přikryly všechny z nich a nejvyšší z nich zůstaly 15 loktů pod hladinou. Umřela veškerá těla a vyhladil Bůh všechno živoucí, co bylo na tváři země, od člověka až do zvířete a do ptactva nebeského a zeměplazu. Zůstal toliko Noe a ti, kdož s ním byli v korábu.
Úryvek pochází ze známé povídky „O potopě světa“. Vypráví o zatopení světa, při které zemřelo všechno na zemi kromě Noa a zbytku osazenstva na jeho lodi. Pro věřící je tahle část zřejmě důležitá z toho důvodu, že dokazuje moc jejich Boha a proto je dobré žít tak jak si to přeje. Pro mě to udělalo z Boha ještě méně oblíbenou postavu, protože kromě toho, že vyhladil většinu lidí, pozabíjel také značnou část zvířat, o kterých se tam rozhodně nepíše, že by udělala něco špatně a celkově mi to vůbec nepřijde jako adekvátní způsob řešení problému.
- Když došli pod ni, nechal Abrahám služebníky se zvířetem na úpatí a řekl: „Půjdu s Izákem nahoru. Až se pomodlíme, vrátíme se k vám.“ Synkovi dal nésti dříví, sám vzal do jedné ruky nádobu s ohněm, do druhé meč a šli nahoru. Izák, který počínání otcovu nerozuměl, na cestě řekl: „Tatínku…“ „Co chceš, synáčku?“ „Hleď, máme oheň i dříví, ale kde je zvířátko k zápalné oběti?“ „Bůh si opatří i zvířátko, synáčku.“ A stoupali dále. Když došli nahoru, vystavěl tu Abrahám z kamení oltář, narovnal na něj dříví, a svázav svého syna, položil ho na ně. Vzal meč a napřáhl ruku, aby Izáka zabil. V té chvíli na něho z nebes zavolal hlas anděla Hospodinova: „Abraháme, Abraháme!“ „Zde jsem.“ A hlas mluvil: "Nevztahuj ruku na dítě a neubližuj mu! Poznal jsem, že se Boha bojíš a že bys pro něho nebyl ušetřil ani jediného syna.“
Tenhle úryvek pochází z povídky „O velké poslušnosti“, která mě zaujala, protože se mi nelíbil její obsah. Pojednává o Abrahámově úkolu zabít svého syna Izáka, což plánuje udělat bez jakékoliv otázky nebo bez toho aby aspoň trochu brečel. Bylo mi řečeno, že to je tím, že je to zkrácená verze pro mládež, ale já bych naopak řekla, že by se hodilo to z toho důvodu zmínit, protože by to mohlo nějakého mládežníka znejistit. „…že se Boha bojíš…“ se mi taky nezdá vhodné, protože strach z Boha asi nehrál úplně roli, spíš mu šlo o to, co mu Bůh slíbil za to, že to udělá. Abrahám mi celkově nepřipadá jako otec roku a vsadím se, že svojí manželce se o tom nezmínil.
- Bůh povolal Mojžíše na vrchol hory a on tam vystoupil. A mluvil tam s Hospodinem. Když sešel, oznámil lidu přikázání a to, co rozkázal Bůh. Rozkázal pak takto: „Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z říše egyptské, z domu služby. Nebudeš míti jiných bohů mimo mne. Neučiníš si sochy ani obrazu, aby ses jim klaněl. Neboť já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný a žárlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, a činící milosrdenství nad tisíci těmi, kdož mě milují a zachovávají má přikázání. Nevezmeš jméno Hospodina Boha svého nadarmo! Pomni, abys den sobotní světil. Šest dní budeš pracovati a dělati všechno své dílo, ale odpočinek dne sedmého náleží Hospodinu Bohu tvému. Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a vše, co na nich jest, a odpočinul dne sedmého; a posvětil jej. Cti otce svého a matku svou, aby se prodloužily dny tvé na zemi, kterou Hospodin Bůh tobě dá. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví. Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky jeho, ani služebníka, ani děvky, ani vola, ani osla, a nic, což jeho jest.“ Tak promluvil Bůh ústy Mojžíšovými k Izraeli.
Příběh o deseti přikázáních je všeobecně známý a proto si člověk může říct, že už ho nemůže nic překvapit. Mě zaskočilo, že jsem nepochopila ten starý jazyk, kterým je to napsané, ale je to 1970, takže budiž Ivanovi odpuštěno. Celou větu „Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky jeho, ani služebníka, ani děvky, ani vola, ani osla, a nic, což jeho jest“ jsem si musela nechat přeložit od matky, protože zaprvé je to divně napsané a zadruhé je to divně napsané. Matička mi oznámila, že nepožádáš má asi znamenat, že nemáš závidět a chtít to co má někdo jiný a že děvku taky nemám brát příliš vážně. Když se člověk snaží něco napsat, měl by použít slova, která se alespoň podobají těm, kterými by to popsal běžný občan. Ale znovu je třeba vzít v potaz dobu autora i samotné jeho uvažování. Fráze „Bůh silný a žárlivý“ má pravděpodobně varovat, že když si najdete milenku v podobě jiného boha/bohů tak i Hospodin bude brát děvku vážně a zřejmě vás utopí nebo aspoň trošku přidusí. Pro průměrného člověka v dnešní době má celé desatero jistě hluboký význam.
- Rozzlobil se Hospodin a pravil: „Řekni lidu: ‚Zítra budete jísti maso. Ale ne toliko den, ani dva, ani pět, ani dvacet, ale po celý měsíc, až vám chřípěmi poleze a zoškliví se, protože jste plakali před Hospodinem a říkali mu: Proč jsi nás vyvedl z Egypta?‘“ A strhl se vítr, a zachvátiv křepelky od moře, spustil je na stany tak široce a dlouze, co by mohli ujíti za den cesty, a bylo všude kolem tábora zvýši na dva lokty nad zemí. Celý den a noc a ještě druhý den sbíral všechen lid křepelky a zavěšoval je okolo stanů, aby je sušil. A tak se jimi přejedl, že až onemocněl a mnoho lidí pomřelo.
„Lid nestatečný“ je dalším důkazem toho, že když se Bohu někdo postaví, zemře přiměřeně strašlivou smrtí jako je například zadušení křepelkou (potřebuju něčím podpořit svojí teorii). Pro věřící zřejmě připomenutí, že Bůh netoleruje neposlušnost, ale na druhou stranu bych řekla, že od něj není chytré nechtít mít svoje ovečky vykrmené a „Mana“ mi nepřišla úplně jako nutriční bomba. Co se Mojžíše týče, divím se, že to podporuje, ale asi není jednoduché starat se o stádo Izraelitů tak když mu jich čas od času pár ubude, asi se z toho nerozbrečí.
- Stalo se pak, když se Jefte vracel do svého domu, aj, dcera jeho mu spěchala vstříc s bubínky a v čele plesajících dívek, aby přivítala vítězného otce. Bylo to jediné dítě Jeftovo, neboť jiné dcery ani syna neměl. Když ji uzřel, zarmoutil se žalem velikým a v bolesti roztrhl roucho. A bědoval: „Ach, dcero má, co jsi to učinila? Slíbil jsem obětovat vše, cokoli prvního v svém domě potkám.“ Odpověděla však: „Můj otče, řekl-li jsi tak, učiň, jak jsi slíbil! Jen když ti dal Hospodin pomstu nad Ammonitskými, nepřáteli našimi.“ A jen o toto ho požádala: „Dovol, ať jdu a vystoupím na hory, abych tam s družičkami svými plakala nad svým panenstvím.“ Neboť dcera Jeftova neměla ještě muže. Propustil ji na dva měsíce. Odešla tedy ona i družičky její a plakala na horách.
Další případ obětovávání dětí, ale v tomhle případě aspoň název „Těžká oběť“ napovídá, že pro Jefteho to nebylo nic snadného. Dokonce to své dceři řekl a nepřivázal jí hned k oltáři a taky jí nechal dva měsíce v horách oplakávat její panenství. Pokud si do těch hor nevzala chlapa tak by mě zajímalo, co tam mohla tak dlouho dělat. Myslím, že nebylo vůbec třeba kvůli tomu brečet a víc na místě by bylo ohledně toho jednat, ale buď nechtěla kazit taťkovi radost, nebo byla trochu ušlápnutá. V každém případě to vzala docela hrdinsky.
Moje hodnocení: Celkově dost morbidní knížka kdybych to měla shrnout, ale určitě má něco do sebe. Asi bych jí nikomu nedoporučila, ale on si jí určitě někdo přečte. Četla se mi celkem dobře, obrázky jsou lehce traumatizující (např. v „O potopě světa“).
A to by bylo dneska asi tak všechno, jděte si něco přečíst.
