Článek
Nashromáždilo se mi pod ním totiž mnoho připomínek, poznámek a doplnění, kterým se chci věnovat. V první řadě bych chtěla poděkovat pánovi, který upozornil na mrzkou úroveň interpunkce v minulém příspěvku a chtěla bych na omluvu říct, že čárky mi nikdy moc nešly, takže může být rád, že nemusí dělat korekturu mých knížek. Na svoji obhajobu mohu jen dodat, že už starý dobrý nestor kritiky F. X. Šalda říkal, že kritik nemusí umět to, co kritizuje.
Pánovi, co mi doporučil, abych nejezdila na Moravu a držela se Prahy, bych ráda vzkázala, že to mi nepomůže, poněvadž v Praze je v současné době víc moravštiny než v Brně. A koneckonců, mně je jedno, jak lidé mluví doma, většina věcí, o kterých jsem psala, se objevuje ve veřejném prostoru. Obchodní partner vám bez uzardění do e-mailu napíše co „by jsme měli udělat“ a rozloučí se vřelým „mějte hezký den“ a v podcastu se dozvíte, že „mi to vůbec nešlo“ a ano, tomu dalšímu pánovi vzkazuji, že správně je „mně to nešlo“, u slovosledu „nešlo mi to/nešlo mně to“ lze použít obě varianty. Mimochodem, ještě k té Moravě, víte jak nejlépe (bez urážky) poznáte náplavu v Praze? Že v metru jezdí po zelené, žluté nebo červené trase, zatímco staří mazáci se pohybují po áčku, béčku nebo céčku.
Téma gramatiky a pravopisu a milované mateřštiny evidentně není vyčerpáno. Například mě diskutující upozornili na fakt, že to, co dneska lidé všechno dokážou udělat s přivlastňovacími přídavnými jmény, je neuvěřitelné. Ona nakonec i některá zájmena začínají být problém. Lidi si například myslí, že když je to ON, tak je jedno, jestli má jeho nebo svoji čepici. No, není to jedno. A to nemluvím o nadužívání zájmen obecně – pokud se někde doporučuje nějaký kosmetický přípravek, vždycky je dobrý pro vaši pleť, aniž by autor textu vůbec tušil, jaký typ pleti máte, a hned vám doporučí koupit si ho u vašeho lékárníka. Já sice svého lékárníka mám (ahoj Iveto), ale není to zase tak úplně běžné, to si přiznejme.
A jsme u přídavných jmen. Hele, když o někom řeknete/napíšete, že je „dcery a synovo přítelkyně kamarádka“, tak je to taková jazyková kreativita, že Karel Čapek se se svým robotem může jít vycpat. Pokud jste to nepochopili, tak vypravěč má dceru a syna a hovoří o dívce, která je současně dceřinou kamarádkou a současně kamarádkou synovy přítelkyně. Tady se nám moc hezky zkombinovaly rovnou dva nešvary. Jestliže pan Vozáb v Nejisté sezóně kritizoval, že jít na Stěnu čerta do Divadla Národa přes most Karla je vítězstvím Pyrrhy, my jsme dneska ještě dál a chodíme na Čerta stěnu do Národa Divadla přes Karla most. To už není ani Pyrrhy vítězství, to je Napoleona Watterloo. A co se synovo přítelkyně týká, tak jak upozornila moje twitterová přítelkyně (za což jsem jí obratem vyznala lásku), synovo může být tak maximálně vejce (přítelkyně je synova, pokud to někomu není jasné, je totiž ženského rodu).
Jo, pravda, můžete si stěžovat, že s tímhle nešvarem začal už Ján Kollár se svou Slávy dcerou, ale kdyby vám Kollár řekl, ať skočíte z okna, tak byste skočili?
Mimochodem tu úvodní poněkud vulgární mnemotechnickou pomůcku, mám od kamarádčina tatínka. Tentýž pán byl autorem památné věty, jíž vyjádřil své obavy, zda kaktus na venkovním parapetu kuchyně netrpí chladem: „Není tomu kaktu za okny zima?“
Já mám moc ráda lidi, kteří si dovedou inteligentně pohovořit o kouzlech mateřského jazyka. Kdysi jsme na nějakém hromadném výletě s již zmíněnou kamarádkou řešily specifika psaní velkých písmen (tady vidíte, že jablka opravdu nepadají daleko od stromů) tak vášnivě, že jsme vzbudily v dalších účastnících zájezdu podezření, že jsme nejspíš padlé na hlavu. Mimochodem nebylo to první obvinění, že jsme učitelky. Což nejsme.
Třebaže máme AI (nebo taky á el, já říká moje maminka, promiň mami, ale zase je úžasné, že na prahu osmdesátky vůbec víš, že to existuje a nadto to používáš!), pořád je nutné si některé věci pamatovat. Dítě mi před časem poslalo roztomilý obrázek tygříka, kterého nesla v tlamě matka tygřice s komentářem, že mu krásně vysí tlapky. Hned jsem přiskočila se svou troškou do mlýna obecné vzdělanosti a odpověděla jsem seznamem vybraných slov, kde se po v píše překvapivě měkké i, tj. viset, vidět, vinout, viklat, vítězit. Pravda, dítě na to odpovědělo, že se mi na to příště visere, ale věřím, že i tak si to vzalo k srdci.
Někdy si člověk zapamatuje úplnou kravinu, já si například pamatuji, že Přemyslovci vymřeli (po meči) v roce 1306, poněvadž mi v paměti utkvěl obrázek z knížky Obrázky z českých dějin a pověstí, kde byl chudák Václav III. nakreslený, jak leží na katafalku, na kterém byl tenhle letopočet. Taky se mi vybavují desky sešitu, kam jsem si někdy v osmé třídě napsala, že u slov rodiče, koně a lidičky se ve shodě podmětu s přísudkem píše vždy měkké i.
V téže osmé třídě mi rodiče zařídili (vidíte, teď se mi to hned hodilo) doučování u paní profesorky Borské, což byla dáma jak z románu Fan Vavřincové. Včetně háčkované dečky na kulatém stolku plném drobečků, kde jsme se společně učily. Ta moc dobře věděla, že je důležité dodat věcem kontext, aby si je člověk snáze zapamatoval. Poněvadž však nebyla, na rozdíl od zmíněného tatínka, s to, dodat poučce nezapomenutelnost řízným vulgarismem, snažila se mi vštípit, kde se píše mě a mně (pomněnka, domněnka, rozumět, atd.) připomínkou hesel, která bývají na krematoriích. Dneska už vím, že měla na mysli takové ty nápisy „Pomni, co jsme byli my“ a tak podobně, ale bohužel to tenkrát nespecifikovala. A poněvadž jediné krematorium, které jsem v té době znala, bylo v Plzni, a tam byl nápis Světlu vstříc, nepadlo to na úrodnou půdu.
Zajímavé je, že mě nenapadlo se na to tenkrát zeptat. Děti už takové bývají.
Takhle jsem se taky nikdy nezeptala, co je to prtví. Můj tatínek totiž rád vyprávěl historku, jak v mládí bydlel naproti Olšanským hřbitovům, a když si na to občas stěžoval postarší sousedce, uklidňovala ho slovy: „Mrtví, prd ví.“ Já ovšem měla za to, že je to přídavné jméno, jehož smysl mi uniká, ale nikdy, nikdy jsem se nezeptala.
Stejně jako se děti neptají na měkoně (už mně koně vyvádějí), lemroucha (rytíř políbil dámě lem roucha), kulásce (sameček od hrdličky, neboť hrdliččin zval ku lásce hlas) a tátu, co přijde s roboty (děkujeme Leoši Marešovi, že se nám svěřil se svou dětskou noční můrou). Pokud znáte písničku Když se ten Tálinskej rybník nahání, tak ta voděnka, co dosahuje k samému kraji, byla v mých dětských uších víla Voděnka, která dosahovala k samému králi a hrozně mě zajímalo, jak to je dál, neboť to evidentně slibovalo nějaký zapeklitý zamilovaný příběh. Táta ovšem z každé písničky znal jen jednu sloku, takže jsem o Voděnčině osudu nikdy nezvěděla víc, než že zaplavila cestičku, což krále určitě vytočilo. Tady vidíte, že už jako dítě jsem měla sklon vymýšlet si dramata.
Taky se někdo v té diskuzi ptal, co říkám na „hostku“. Já říkám, že je to opravdu hrozné, hnusné a nevkusné slovo. Pozvat někam hostku je podobné jako jít s kamarádstvem na pivo. Obecně mi novotvary zase tak moc nevadí, pokud vznikají přirozeně, ale tohle je prostě taková nosočistoplena (a k dalšímu diskutujícímu uvádím, že jsem nikdy neslyšela o tvaru nosočistoplen, a že to ani nedává smysl, protože je to logicky plena, kterou si čistíte nos, takže proč by to měl být „plen“), vytvořená jen proto, aby se naplnila veřejná poptávka.
Jenomže, abych se závěrem vrátila k závěru, který jsem udělala i minule – tohle už není tak úplně můj jazyk. Já ho budu používat tak maximálně padesát let (ano, slíbila jsem dětem stovku a hodlám si užít dlouhé a zábavné stáří), ale ti, co tvoří tyhle tvary, ho budou nejspíš používat déle.
Takže, jakkoli jsem staromilstvo, go ahead my kids! (anebo taky mládežnictvo vpřed!).
