Článek
Shrňme si nejdřív, jak a proč takový feminismus vznikl. Ještě na přelomu 19. a 20. století se Václav Hynais, jo ten, co namaloval oponu v Národním divadle, jakožto rektor AVU nechal slyšet, že ženy nemají na akademii co dělat, poněvadž by se, nedejbože, mohly dostat k malování nějakého toho (mužského) aktu. No, ale k tomu jejich křehké duše nejsou uzpůsobeny, takže se podle slovutného mistra měly nadále omezit na akvarely a případně nějaké to zátiší s ovocem a květinami. Když k tomu přidáte jeho vrstevníka Eduarda Štorcha, podle něhož pračlověk měřil hodnotu ženy v počtu kůží, které ožvýkala, jistě pochopíte, že feminismus lidstvo prostě nemohl minout.
Feminismus si představuju jako kočku.
Pokud máte zkušenost s domácími mazlíčky, tak moc dobře víte, že na rozdíl od psa, je kočka víc zaměřená na sebe. Pes vás miluje, i když mu ubližujete. Kočka vás kousne a pak se vám vydělá do bot. Občas se vám vydělá do bot jen tak, protože se jí zrovna chce.
Feminismus není pohodlný, ale když s ním najdete správnou notu, je to zábava. Stejně jako s kočkou. Jako chápu pejskaře, pes taky není špatný, ale jaksi tam chybí ten závan nezávislosti a překvapení. Chci říct, že nikdo v podstatě není zvědavý, pokud není pes, aby mu někdo druhý určoval, co má a nemá dělat. Zkuste si tohle s běžnou kočkou. Sedni. Lehni. Dej pac. Jo, houby, ta vám tak maximálně vynadá, že nemá plnou misku.
Já vím, že lidé často za feminismem vidí ženské v montérkách nebo pánských oblecích, které se sdružují do skupin a v těch se domlouvají na tom, jak zbijí chlapy a budou místo nich řídit svět. To ale vůbec není přesné.
Nezpochybňuji existenci žen v montérkách ani existenci žen v pánských oblecích a vůbec nepochybuji o tom, že některé z nich mají chuť někoho zmlátit a jiné touží řídit svět. Ale to je jen jedna fazeta feminismu. Stejně tak je feministkou babička, která odmítne vařit nedělní oběd, protože si chce zrovna dát si šlofíčka na kanapi (nebo cígo a kafe s kamarádkou), a dokonce i její sousedka, která ten oběd uvaří, protože se jí líbí, když jí ho pak všichni pochválí.
A tady narážíme na potíž, kterou mám s feminismem já. Totiž to, jak se jeho fanatičtí odpůrci a stejně fanatičtí prosazovatelé shodnou na jeho mylné interpretaci. Poněvadž fanatický odpůrce feminismu vám řekne, že ta sousedka, která vaří oběd, není žádná feministka a totéž tvrdí i fanatický feminista. Rozdíl je jen v tom, že jeden ji za to odsuzuje a druhý adoruje.
A to zase prr. Hele, já jsem feministka. Podle mě je v dnešní době feminista každý normální člověk. A to obyčejně doma vařím já. Upřímně řečeno, neznám ve svém okolí moc domácností, kde by to bylo nějak zásadně jinak. Ale zase moc nevěřím na to, že jsem k tomu donucena diktátem patriarchátu. Kdyby mě to nebavilo (a ano, zcela prozaicky čerpám uspokojení z toho, že lidem, kterým vařím, u mě chutná), tak se na to vykašlu. Já jsem teda obvykle víc než ochotná se na něco vykašlat, včetně nějakých přehnaných očekávání. Když se chci válet do jedenácti, tak se teda válím, když si chci půl dne číst a až někdy v pozdním večeru, či skoro noci se dokopat k psaní tohohle blogu, tak to teda udělám. Je právě 22.05, budu to smolit ještě dlouho, a tu prokrastinaci můžu vyčítat jen sama sobě.
Tím jsem chtěla říct, že kašlu na tlak patriarchátu a stejně tak kašlu na povinnosti řádné housewife. Jo, nadto vyšívám, háčkuji a občas pletu. Neřídím a nestarám se o údržbu domu. Ovšem kdyby to bylo potřeba, tak to dělat budu. Takhle jsme si s manželem rozdělili práci a každý děláme to, co nás méně otravuje. Ale kdyby mi někdo řekl, že musím vařit, poněvadž jsem k tomu biologicky předurčena, tak si může rovnou jít pro nůž a pro chleba a něco si na něj namazat, protože ode mě to čekat nemůže. Vůbec je mi teda vzdálený koncept – ležíš na kanapi a vyzveš mě, ať ti jdu připravit něco k jídlu – to jako nemáš ruce nebo co?
Biologická předurčenost je jen to, že můj muž naše děti porodit nemohl, i kdybych nakrásně chtěla. Na druhou stranu já bych nechtěla a dost by mě tím naštval. Ani jsem nechtěla, aby šel na mateřskou místo mě. Ovšem, a to je důležité dodat, pokud to má někdo obráceně, vůbec mě to neuráží. I to je feminismus. Radši pracuješ než, abys byla doma s dětmi? Jdi pracovat.
Což ostatně podporuje i stát. Vždycky mě náramně pobaví, když čtu, jak nejdůležitější je vytvořit podmínky, aby se žena mohla vrátit co nejrychleji do práce. To je moc hezké, zejména pokud dotyčná pracuje jako prodavačka nebo uklízečka. Taková se určitě náramně bojí, aby jí neutekla kariéra. Ovšem zase nutno konstatovat, že čtyřletá rodičovská dovolená je luxus, o kterém si můžou v jiných státech nechat jenom zdát.
Myslím, milý deníčku, že teď už máš aspoň trochu představu, kam mířím. Jako obvykle vám říkám: dělejte si, co chcete, hlavně, když vás to baví a nenechte si do toho mluvit ani od odpůrců ani od příznivců.
Další věc, kterou je třeba vypíchnout, je fakt, že rovnoprávnost neznamená, že jsme všichni stejní, ale to, že jsme si rovní. Což je rozdíl. Takže pokud nějaká ženská chce být aktivním hasičem, tak proč ne, že jo? Pokud teda zvládne v kompletní hasičské výstroji snést z dvanáctého patra zakouřeného paneláku kolegu v bezvědomí.
Odpůrci feminismu si často stěžují, že feminismus ženy ochudil o jejich ženskou stránku, a že už jim ani nemůžou otevřít dveře nebo pomoci do kabátu.
S tím pomáháním do kabátu je to mimořádně zajímavá věc. Pokud nepočítám manžela, který se občas v divadle či na koncertě rozhodne dělat dojem na okolostojící starší dámy, tak mi za posledních třicet let pomáhal do kabátu pouze jeden gentleman. Ano, pokud to opravdu chcete vědět, měl ji jak z praku.
Já proti pomáhání do kabátu nic nemám, ono to vážně dobře vypadá, člověk si připadá jako Adina Mandlová a tak. Ale přiznejme si, že to má i na naší straně drobná úskalí. Do kabátu vám muž obyčejně pomáhá v zimě, poněvadž v létě si do divadla kožich neberete, to dá rozum. No a já nevím, jak vy, ale já si obvykle nacpu do rukávu svetr a šálu. A teď si ten pán vezme ten kabát, roztáhne ho za vámi a vy místo, abyste plavným pohybem vklouzla do rukávu, začnete v něm lovit rolák. A i když tento problém nakonec vyřešíte, zjistíte, že takhle poslepu nemůžete ten rukáv trefit, takže po něm hmatáte jak Leonardo DiCaprio po záchranném kruhu na Titaniku a nakonec zjistíte, že vám ho dotyčný přidržuje ve výšce uší, takže není divu, že ten rukáv nemůžete najít. Výsledek nebývá moc hezký a obvykle u toho oba vypadáte dost pitomě. Takže pokud si pánové myslí, že máme problém s pomáháním do kabátu, protože jsme na to příliš feminizované, není tak úplně pravda. On to prostě už nikdo moc neumí.
Otvírání dveří nikomu nevadí, stejně jako s těmi kabáty je problém v něčem trochu jiném. Nejde až tak o ženy, ty si klidně nechají dveře otevřít a přidržet, jenomže my jaksi nemůžeme počítat s tím, že to udělá každý muž, kterého v nějakých dveřích potkáme. Takže se vám může stát, že potkáte notorického otvírače, kterého urazíte tím, že mu ty dveře otevřete a přidržíte sama, stejně jako zapřisáhlého odpůrce a ten vám ty dveře pustí rovnou do obličeje. Zajímavé je, že tihle pouštěči, jsou často těmi největšími kritiky feminismu.
Jsou to obyčejně ti muži, kteří se velmi podivují, když si nějaké děvče stěžuje, že bylo na ulici či v dopravním prostředku obtěžováno otrapou, že mu jednu nevrazilo. Tady se tedy obloukem vracím k těm hasičům. Ženy nejsou aktivními hasičkami, poněvadž na to prostě nemají tu správnou fyzickou výbavu. Chtít po padesátikilovém děvčeti, aby srdnatě jednu natáhla devadesátikilovému chlapovi, je blbost, i kdyby ten čtyřicetikilový rozdíl mezi těmi dvěma tvořilo čisté sádlo. I sádlo má nějakou setrvačnost, a kdyby je dotyčný muž rozkmital, je to pro dívku v podstatě život ohrožující.
Dalším oblíbeným tvrzením některých mužů je, že ženy si již neváží komplimentů. Ani to není pravda. Stejně tak ovšem není pravda, že tvrzení typu „máš pěkný kozičky“ a „to jsou parádní stehýnka“ jsou komplimenty. Nejsou a vy to, pánové, moc dobře víte. Taky moc dobře víte, že postavit se v poloprázdné tramvaji přímo nad sedačku s mladou holkou a celou cestu na ni civět nebo si vedle ní ve stejně poloprázdném autobuse sednout, není nic, co by dotyčné mohlo lichotit. V takovém případě vypadáte jako úchylák a nejspíš jím taky jste.
Gentlemanům starším třiceti let není od věci připomenout, že pro děvčata o deset let mladší jsou už prostě staří a pokud takové děvče odmítne vaše dvoření slušným prohlášením, že ji starší muži nezajímají, není dobré se jí ptát, kolik si myslí, že vám je let. Protože, věřte mi, obzvláště v tomhle případě to fakt nechcete vědět. Zkazí vám to večer, to vám garantuju.
Je zajímavé, že i když se třeba jedná o pány v mém věku, nikdy by je nenapadlo tyhle triky zkoušet na ženu mých zkušeností. Asi mají ty zkušenosti také a je jim jasné, že by jim po zbytek života už tak dobře nesloužilo nejen sebevědomí.
K jejich smůle ale tohle umí čím dál tím mladší ženy. Netuším, jestli je to feminismus, ale tuhle jsem slyšela o jedné studentce, kterou její bývalý přítel pozval na plese na skleničku, že s ní musí probrat jejich vztah. Byl ale zrovna švorc, tak mu to pití musela zatáhnout ona, a když jí začal vysvětlovat, že se mu nelíbí ten týpek, co ona s ním tančí, tak mu řekla: „Mně taky ne, ale aspoň si platí vlastní pití.“
Věřte mi, na feminismu není vůbec nic špatného.
