Článek
Což o to, najít viníka vašich problémů, je skoro stejně příjemné, jako ho případně nakopnout, ale pokud jste zrovna uprostřed nějaké krize, kterou je třeba neprodleně řešit, vůbec to nepomáhá. Jako vážně – k čemu je dobré vědět, že za požár v kuchyni může manželka, která zapomněla sundat varnou konvici ze zdroje – když je přece mnohem rozumnější v téhle chvíli řešit, čím se hasí elektrický přístroj. Zejména, když se vám v takové chvíli vypaří z hlavy všechno, co jste si zapamatovali z online školení BOZP. Já si ze školení BOZP pamatuju akorát jednu větu z protipožární směrnice, kterou jsem agilně přečetla asi před třiceti lety na svém prvním pracovišti, a ta věta zní, že pro účely této směrnice se za požár považuje každé nežádoucí zahoření.
Čeština je malebný jazyk, to mi nevymluvíte, a právě proto si tuhle větu pamatuju. Já totiž během své pracovní kariéry zažila takových nežádoucích zahoření několik. Namátkou si pamatuji vdanou kolegyni, která posedáváním na psacím stole čerstvě rozvedeného ředitele způsobila tak silné nežádoucí zahoření, že ji to v hierarchii firmy vystřelilo vzhůru tak prudce, že nechala toho chudáka opuštěného a smutného a hasit jsme ho museli my. A pak taky zahoření, které se pravidelně odehrávalo v trezoru na stolku, kde se obvykle přímo pod kamerami přepočítávala hotovost, a které měl za nežádoucí hlavně kolega pokladník, protože se mu na ten stolek pak nechtělo sahat. On byl chudák trochu cimprlich.
Nicméně to jsem opět, jak je mým zvykem, milý deníčku, poněkud odbočila. Chci říct, že když vám hoří kuchyň, není dobré řešit, kdo ji zapálil, ale jak ji uhasit.
Tihle lidé, co potřebují najít ke všemu viníka, se teda ještě dělí na dvě podkategorie. První je ten typ, co prostě bez určení viny nemůže pokračovat v procesu. To je ještě docela nevinné, třebaže otravné. Takový je tak trochu můj muž. Já si teda nechci vůbec stěžovat, to chraň bůh, ale jeho nutkavá potřeba vysvětlit mi, čím jsem si způsobila momentální nepohodlí, chorobu či cokoli jiného, vedla třeba i k tomu, že jsem se poměrně snadno smířila s faktem, že nechce být u porodu svých dětí.
Než se na mého muže opět někdo sesype, jaký je necita a příšerný manžel, a víme, že už tady s tím byly nepříjemnosti posledně, tak se ho musím zastat. Já jsem ten typ, co v případě zranění odchází do houští a není-li houští, aspoň si zahalí hlavu tógou a není-li ani tóga, tak aspoň všechny okolo pošle do háje. Takže mi jeho prohlášení, že by to rád viděl, ale ne u mě, přišlo vlastně docela logické. Já tam o něj taky nijak zvlášť nestála a nejen proto, že jsem přesně věděla, čím jsem si to způsobila.
Navíc si upřímně myslím, že on má vlastně pravdu, spousta lidí by to docela rádo vidělo, ale ne u někoho, na kom jim záleží. Opačný případ je manžel mé kamarádky, který byl tak bohorovný, že když ji doktorka po porodu zašívala a zmínila se, že by to možná chtělo ještě jeden steh, tak se šel podívat, a potvrdil, že by ho tam taky dal.
Tady musím opět odbočit a pro ty, kteří ještě nerodili a moc o tom nevědí, vysvětlit to šití. Člověk by řekl, že to není nutné, ale pak se setkáte s dospělým mužem, který se své kolegyně po porodu ptá, zda-li si před kojením musela propíchnout prsa. Hele, nemusela, ono je tělo pro tento účel zařízené automaticky. No, ale k tomu šití - prostě si představte, že máte, kdovíproč, meloun v ponožce a potřebujete ho procpat ven. Je vám jistě jasné, že při takto nesmyslné činnosti se může stát, že to ta ponožka zle odnese, a pak teda budete muset štupovat. A někteří lidé můžou mít dojem, že se musí zašít důkladně, aby jim ponožka hezky seděla.
To s tím „stehem pro manžela“ asi není úplně originální příběh, já už ho slyšela z více zdrojů, ale kamarádku znám a ona není ten typ, co by si vymýšlel, takže já jí to věřím. Nakonec to bylo třetí dítě, a její manžel je dost na sex, a vůbec mě to u něj nepřekvapuje. Na druhou stranu v tomhle případě bych řekla, že důvod, proč ho manželka nakopla (jakmile se po porodu zotavila), není třeba nějak složitě hledat a rozhodně si za to mohl sám.
Když se ale vrátím do té hořící kuchyně, tak musím rozhodně prohlásit, že je to pouze ilustrační případ, a že se mi to nestalo. My totiž varnou konvici nemáme, právě z toho důvodu, že by mohla chytnout. Možná vám to připadá jako pitomost, a všichni moji přátelé, kteří u nás kdy čekali na kafe, si klepali na čelo a tvrdili, že měli už tucty varných konvic a žádná nechytla, ale já vím své.
Můj muž má totiž takový nevšední dar vymyslet si nějakou úplně divokou konstrukci o neštěstí, ke kterému by mohlo něčí neopatrností (mojí třeba) dojít, jenomže obyčejně je to taková kravina, že ho s tím s klidným svědomím pošlete do háje. A ono se to vzápětí stane.
Například v debatě o tom, bude-li v ložnici otevřené, či zavřené okno, použije argument, že necháme-li ho dokořán, vletí dovnitř vosa a kousne ho.
Nechme stranou fakt, že vosy nekoušou. Můj muž má na vosí jed trochu alergii, takže po útoku vosy obyčejně ošklivě oteče. Jeden rok, je to už mnoho let, vedl souboj s mojí maminkou, koho to léto napadne vosa víckrát. On tenkrát zabodoval tím, že si při návštěvě zahradní restaurace pohazoval dítětem, a to mu vosu přimáčklo rovnou na břicho. Tím v tomto souboji získal rozhodný bod a navíc má dodneška výmluvu, z čeho mu narostl pupek.
No, ale všichni víme, že vosy nekoušou a v noci nelítají. Takže když druhá strana použije tento naprosto nesmyslný argument, snadno si prosadíte svou, to okno zůstane otevřené, načež tam vlítne vosa a kousne ho do chodidla tak šikovně, že další tři dny vypadá, že má na konci nohy vemeno s pěti struky.
S tímhle se, já vám přísahám, nedá soupeřit. Takže radši oželím varnou konvici a přičinlivě vytahuji ze zásuvky kdejaký drobný elektrický spotřebič. Lepší než vyhořet nebo vyletět do povětří.
Pořád je ale horší ten druhý typ hledačů viníka. To jsou ti, kteří potřebují najít viníka, aby sami na pozadí jeho viny jaksi vypadali lepší (a hlavně, aby někoho, prokristapána, nenapadlo, že za dotyčným průšvihem stojí oni). Jestli se v tom poznáváte, tak bacha, tohle nemá nikdo rád.
Nějaký takový svatoušek nejspíš koncem sedmnáctého století na panství ve Velkých Losinách nemohl pustit z hlavy, proč chcípla ta kráva a místo, aby si rozumně řekl, že krávy prostě občas chcípnou, griloval kvůli tomu své sousedy s takovou intenzitou, až se k té grilovačce přidali ostatní. Dodneška si jejich hledání viníka všichni připomínáme při pálení čarodějnic. Doufám, že tomu kreténovi aspoň manželka řekla, že je debil, když už mu to nemohli říct ti ugrilovaní.
Nakonec já vlastně ani nechápu, proč lidi jednoduše neřeknou, sorry, udělal jsem blbost, pojďme to vyřešit. Vždyť je to kolikrát lepší, než se vykrucovat, házet to na ostatní a vymýšlet si nesmysly. To máte jako ti lidé, co chodí na pohotovost, aby z nich doktoři vytáhli kladiva, hodinová závaží, lahve nejrůznějších velikostí, šroubováky, zahradní nářadí a další předměty, které se zrovna povalovaly někde ve sprše nebo v ložnici a ti chudáci upadli tak blbě, že jim to zajelo rovnou do zadnice. Kromě toho člověka s tím závažím. Ten usnul pod hodinama s kukačkou. No, hele, lidi. My víme, vy víte, oni vědí a jsme jenom lidi, ne?
To je, přiznávám, trochu extrémní případ, ale v tomhle případě mi vážně připadá lepší přiznat barvu, než hledat výmluvy. Já výmluvy nehledám ani v práci. Já se rovnou přiznám, hele, tohle jsem zvorala a když kolegové lamentují, jak to vysvětlí zákazníkům, tak jim rovnou navrhnu, ať jim řeknou, že účetní je blbá. Ono se jim do toho nechce, ale já mám za to, že to prolomí bariéru a lidi se mnohem rychleji domluví na řešení průšvihu.
No, ale když se k té blbosti nemůžeme přihlásit sami, je někdy prostě lepší nepátrat a smířit se s tím, že za to můžou ti dva Japonci, co je všichni známe už od dětství - Onoseto a Samoseto.
