Článek
Ale zase tak humorné to není. Ono se takhle k stáru některým bardům stává, že místo zasloužené slávy sklidí blín a bolehlav a pan profesor, biolog a filozof v jedné osobě, Stanislav Komárek, si teď toho všeho nejspíš užije mírou vrchovatou.
Podobně jako ten komár, co jsem ho měla tuhle v ložnici na stropě. Protože už mám věk na to, aby se o mně staraly děti, vyzvala jsem jedno z nich, aby mě toho komára zbavilo, než mě pokouše. A komár, ač se zdál na první pohled nevinný, protože normálně poznáte velice rychle, když vás v noci bodne komár, obvykle tak, že vás probudí úporné svědění případně takové to nepříjemné vysoké pískání, kupodivu nevinný nebyl. Dítě ho připláclo na strop knížkou (mojí knížkou, tedy knížkou, kterou jsem napsala). Zaplaťpánbůh, že to byla detektivka, protože ten neřád byl tak nacucaný, že knížka i strop byly celé od krve. A u detektivky je to aspoň stylové. Teď jsem si teda trochu zapřeháněla, ale dítě rozhodně muselo z knížky i ze stropu odstranit stopy krve. Následně jsem zjistila, že mám štípance úplně všude, jen na lýtku jsem jich napočítala osm, ale vůbec mě to nesvědilo.
Zřejmě to bude nějaká nová sorta komárů nebo co. Nevím, jestli z toho mám radost, třebaže jsem vždycky říkala, že by mi vlastně komáři nevadili, kdyby jejich štípance nesvědily. To samé mouchy. Sedíte si v klidu v obýváku a kolem vás krouží moucha. A nejenom, že krouží, ona u toho bzučí jako nějaký messerschmitt a v jednom kuse naráží do okenního skla. Pokud předmětné okno otevřete, aby mohla vyletět, okamžitě začne narážet do jiného okna, zatímco tím otevřeným dovnitř vletí další moucha. Takže nakonec musíte najít plácačku a přistoupit k exekuci, což je obvykle dost komplikované, protože ta mrcha si nesedne a nesedne. Takže stojíte uprostřed pokoje jak igráček železničář s plácačkou v ruce a kroutíte hlavou jako na tenise a vyhlížíte kýžený moment, kdy moucha konečně, zchvácená horečnatým kroužením po místnosti, někam usedne. Ona se pak pokusí usednout na vaše jídlo, takže ji musíte zahnat (poněvadž člověk má na jídlo nějaké estetické nároky, že, a rozplácnutá masařka jde dost proti nim) a celé to začne nanovo.
Škůdci v jídle jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Mně se teď v kuchyni vyrojili moli. Moli jsou něco jako vši. Radost z toho nemáte, trochu to naznačuje, že jste někde něco zanedbali, ale zase to potkává i lepší rodiny, takže se s tím nějak srovnáte. Takže polepíte skříň nalepovacími pastmi, ale samozřejmě ji celou musíte vyklidit a vyházet všechno, v čem najdete jakoukoli stopu po molech.
Samozřejmě se můžete pokusit proti molům bojovat dopředu. Lidová moudrost například doporučuje, abyste do mouky a podobných potravin náchylných na útok potravinových molů přidali bobkový list. Prý vynikající prostředek k odpuzování molů. Tak to ani nemusíte zkoušet, je to stejně účinné jako muchomůrka červená posypaná cukrem proti mouchám. Takže vůbec. Mouchy muchomůrka vůbec nezajímá. S bobkovým listem udělala osobní zkušenost kamarádka – mouka byla netknutá, zato bobkový list byl celý opředený molími pavučinkami. Ono je vůbec zajímavé, v čem všem se takový mol najde. Možná bychom si mohli vyměnit zajímavé typy.
Třeba já - v piškotech jsem je tak nějak čekala, ve špagetách a v kakau mě ale už, pravda, trochu zaskočili, ale letos mám majstrštyk, co přebíjí i ten bobkový list. Měla jsem v drcených chili papričkách! Tak schválně, co je to za mola, prokristapána? Nějaká jihoamerická sorta? Máte někdo něco bizarnějšího a nepravděpodobnějšího?
Ačkoli tedy jak říkám, komáři už možná zahájili evoluci směrem k tomu, aby nám mohli pít krev, a přitom nás tím neobtěžovali. Win-win situation, jak říkají anglofilové. My jsme jednou takhle s další kamarádkou vyřešily problém s vosami, které nás při posezení u bazénu (jejím, já žádný bazén nemám, jsem lev a nerada si namáčím hřívu) hrozně otravovaly. Kupodivu ze všeho občerstvení, co tam bylo, šly nejvíc po šunce. Ovoce je rozhodně tak nerajcovalo. Daly jsme jim jeden plátek na talířek stranou na kraj stolu a vosy to okamžitě pochopily. Pak jsme jen s úžasem sledovaly, jak vosy tu svoji šunku porcují na malé kousky a někam s ní odlétají. Než jsme náš sedánek ukončily, prakticky celá šunka zmizela.
Na aféře profesora (a všech těch ostatních, tedy biologa, filozofa atd.) Komárka je pozoruhodné zejména to, že dotyčný profesor Komárek nijak nepopírá, že zval své mladé přátele domů, tam jim nabízel drogy a pak s nimi provozoval sex, o který dotyční nestáli, což mu před aplikací drogy sdělili. Zajímavé je, že mu připadá, že na jeho straně je všechno v pořádku a v nepořádku jsou ti, kteří se nad tím pohoršují nebo ho, nedej bože, dokonce obviňují ze znásilnění a zneužití postavení.
Protože, považte, podle pana profesora je paradoxní (a teď cituji), že „počátky západního filozofického myšlení, nedělitelně spojené s milostnými vztahy mezi učiteli a jejich žáky, dnes vyústily do toho, že výroky a spisy Sókrata, Platóna a Aristotela se sice číst mohou, ale žít jako oni absolutně ne“.
https://denikn.cz/2082333/znicilo-to-mou-duveru-v-nej-co-stalo-za-odchodem-znameho-filozofa-komarka-z-univerzity/
Tak teda co já si z filozofie pamatuju, tak Sókratés měl za manželku tu megeru Xantypu, což jistě nebyl záviděníhodný osud. A ještě nezáviděníhodnější osud bylo to, že ho jeho spoluobčané z Athén odsoudili k vypití číše bolehlavu za bezbožnost a kažení athénské mládeže. Ovšem jim, myslím, šlo spíš o tu bezbožnost než sexuální styky, to má pan profesor pravdu, že s tím Řekové zase takový problém neměli. S bezbožností ovšem problém měli a divte se jim!
Pokud totiž něco víte o starořeckých bozích, tak to teda nebylo žádné odpuštění hříchů a miluj bližního svého. Kdepak, tihle bohové byli nadmíru vynalézaví v lásce i v zášti. Když k vám takový starořecký bůh zahořel touhou, tak jste měli jen pár chvil na to, proměnit se ve vavřín nebo nést následky za jeho počínání po celý zbytek svého trudného života. A ani ten vavřín vám moc nepomohl, on si z vás pak stejně udělal čepici, poněvadž bůh se prostě neobejde bez trofejí.
Stejně blbé to bylo, když jste nějakého boha či bohyni jenom trochu nakrkli, to jste třeba skončili roztrhaní vlastními loveckými psy. A když říkám nakrkli, tak tím míním, že jste ji šmírovali, jak se koupe se svými panenskými družkami. Mezi námi v tomto kontextu si myslím, že to má pan profesor pořád ještě dobrý. Ale honu na jelena by se měl nějakou dobu vyhýbat.
A kdybyste si náhodou mysleli, jakou máte kliku, že jste padli do oka samotnému vládci bohů (a tím pádem jste krytí), tak ani to nebyla žádná velká výhra. Jednak měl Zeus nějakou podivnou úchylku na hraní rolí, takže obyčejně sváděl své partnerky v obskurních převlecích – tu za labuť, tu za zlatý déšť nebo v býka (to snad dává aspoň trochu smysl). Hele, kdo z vás by chtěl mít něco s labutí? A navíc vám tohle miliskování nijak neprospělo. Taková Danaé by mohla vyprávět. Kdyby byl její otec král Akrisios v obavách, že ho teoretický vnuk zabije, udělal tu střechu na věži, kde Danaé věznil, pořádně, Zeus by jako zlatý déšť stekl tak maximálně do okapu. No, ale střecha netěsnila, narodil se Perseus, ale když ho Akrisios spolu s Danaé zabednil do truhly a hodil do moře, pomohl jí snad Zeus? No, milý deníčku, nijak zvlášť jí nepomohl.
Mimochodem, tyhle královské nápady strčit zamýšlenou oběť někam, kde tu špinavou práci udělá náhoda, osud nebo prostě někdo jiný, byla od těch dotyčných králů vždycky mimořádná pitomost. No, vyplatilo se to snad někdy někomu? Nevyplatilo. Ale někteří králové byli nepoučitelní a dělali stejnou chybu i víckrát za sebou. Namátkou můžeme jmenovat toho troubu ze Tří vlasů děda Vševěda. To byl vyslovený lúzr.
Ale abych se vrátila k bohům. Ani pro ta děcka to nebyla žádná radost, protože zjištění, že už jí Zeus zase zahnul, vyvolávalo v jeho manželce bohyni Héře, která byla ještě větší megera než Xantypa, značnou nelibost, kterou si pak vybíjela na těch ubohých dětech. Héraklés by mohl vyprávět. A když jste náhodou provedli něco, co jste nechtěli, bylo vám pokání houby platné a pronásledovala vás skutečná megera Megaira.
Řecký panteon byl prostě něco, s čím jste si nezahrávali, a člověk se těm Athéňanům nemohl divit. Nejen, že si Sókratés pouštěl hubu na špacír, ještě to hustil do dětí. Pak se divte, že Athéňané nechtěli se Sókratovou bohorovností mít nic společného.
Proto mi tedy osud pana Komárka nepřipadá zase tak v rozporu s osudem Sókratovým a nevím, na co si vlastně stěžuje. Žil jako on, skončí podobně. Může být ještě rád, že na jeho číši bolehlavu se neumírá.
